Základní vojenská služba v Šahách – Na izolaci v roce 1956

 Na izolaci – základní vojenská služba.

Zima na základní vojenské službě v Šahách byla snad s nejnižšími teplotami, co jsem kdy zažil. Jen na „Radiouzlu“ ( název místnosti s rozhlasovou ústřednou ) bylo možno zatopit tak, že se alespoň vzduch ohřál. Na stěnách stále zůstávala nejméně milimetrová vrstva jinovatky. Denně jsme „fasovali“ dvě polínka mokrého dřeva na zatopení a „kýbl“ mouru k topení.

Obr. 2. Moje kresba kamen s větrákem z dopisu bráchům Iblovým ze základní vojenské služby.
Obr. 2. Moje kresba kamen s větrákem z dopisu bráchům Iblovým ze základní vojenské služby.

Zapálit třísky z mokrých polínek byl heroický výkon sám o sobě. Donutit pak mour aby chytil – poprvé v životě jsem dostával pocit marnosti ( nepočítám-li hodiny matematiky ). V rozhlasové ústředně, elektronkami osazené, byl zabudován ventilátor k chlazení ústředny. V těchto mrazech byl ventilátor v rozhlasové ústředně naprosto zbytečný a proto jsem jej použil k vhánění vzduchu do popelníkových dvířek kamen. I když to není žádný div, mour hořel tak prudce, že se kamínka za chvíli rozžhavila do ruda Obr.2.. Spotřeba mouru sice rapidně vzrostla, ale mour bylo možno přeci jen vyškemrat ve větším množství. Mour nikdo nechtěl. Od kamínek sálal nesnesitelný žár, a od stěn táhl mráz. Ale v celku tam bylo nejlépe z celých kasáren.

Dochovala se něco jako „znělka“, kterou jsem zahajoval „vysílání“. Něco tak strašného jste nikdy neslyšeli a také nikdy neuslyšíte! Písničku „Nikdy nic nikdo nemá“ V+W mi poslala babička na rentgenovém snímku, srolovaném do roury na diplomy. Ten rentgenový snímek měl 33 a 1/3 otáček za minutu a gramofon pouze 78 ot/min. Motorek gramofonu jsem tedy brzdil prstem, do toho jsem procítěně hlásil, a vše zaznamenával na magnetofon. Jak jsem to dokázal stihnout nechápu! Naštěstí jsem pak tu znělku na pásku poslal své sestřenici v rozhlase, ta si jí přehrála a přežila to i s kolegyněmi, techničkami, které se seběhly a nevěřily svýn uším. Sestřenice mi znělku schovala, takže si jí můžete poslechnout. Nemám zatím zprávy, že by to někdo jiný nepřežil…

Základní vojenská služba – znělka – Vojenský archiv

Zvuková ukázka 12.



Není tedy div, že se na radiouzel Obr.1. stahovali důstojníci a také občas přišel vojenský lékař. Ten měl spíš zájem o dobrou hudbu, hlavně klasickou. Nějak přes zvukový dopis z VÚZORT, se prozradilo, že jsem pracoval ve VÚZORT a pan doktor projevil veliký zájem o novou gramofonovou přenosku vyvinutou ve VÚZORT. Ta přenoska- přesněji vložka měla na svou dobu špičkovou kvalitu. Směle mohla konkurovat nejlepším vložkám na světě nejen svou technickou kvalitou, ale i jednoduchou a levnou konstrukcí. Vložku jsem pro pana doktora z VÚZORT nesehnal. Ve VÚZORT se vložky nevyráběly a těch pár kousků z výzkumu si rozebrali kolegové. Nicméně pan doktor byl častým návštěvníkem „radiouzlu“ a když se jednou zeptal neznám-li, podle mého jména, paní doktorku Fűgnerovou, byl úplně konsternován, že je to moje maminka. Dorazil jsem ho potom tím, že moje maminka byla o vánocích v Šahách. „Proč jste mi to neřekl, já bych s ní tolik potřeboval mluvit“ a byl nelíčeně nešťastný. Všechno jsem si dal dohromady, až jsem zjistil, že to není vojenský lékař, ale primář gynekologického oddělení místní nemocnice na vojenském cvičení. Bylo tedy jasné, že by si byl rád popovídal o pediatrii a prevenci, která tam tehdy byla dost neutěšená.

Obr. 1. Radiouzel . Moje kresba zařízení Radiouzlu z dopisu bráchům Iblovým ze základní vojenské služby.
Obr. 1. Radiouzel . Moje kresba zařízení Radiouzlu z dopisu bráchům Iblovým ze základní vojenské služby. Vlevo rozhlasová ústředna Tesla A1, vedle odbočkový autotransformátor s  rozvaděčem. Ve skřínce magnetofon v kufru, pod ním telefon. Vedle zesilovač magnetofonu, na stojanu mikrofon. Na skřínce stojan se standardními( 78ot/min ) gramofonovými deskami.

Pan doktor byl také nadšen magnetofonem a umínil si, že bude magnetofon stavět. Nedal si to rozmluvit, tvrdil že má několik dobrých jemných mechaniků ( nejspíš manželů svých pacientek ) a že magnetofon si postaví. Jen hlavy, to je neřešitelný problém. Tak to jsem jej zas přesvědčil, že to není tak nemožná věc. Předvedl jsem panu doktorovi, že hlavy v tom mém magnetofonu, jsem si vyráběl sám. Pan doktor vznesl dotaz, bylo-li by možné vyrobit hlavy pro něj v kasárnách. Ujistil jsem ho, že by to šlo, hned jakmile přijde z Prahy svitek permalloyového plechu. Domluvili jsme se, že napíši do Prahy, a až permalloy přijde, domluvíme se na dalším. Dnes mám ošklivý pocit přehánění i drzosti, ale všechno se musí posuzovat podle tehdejší situace.  A v té situaci to nebyla taková drzost a přehánění.

Kolem dvacátého února udeřily nevídané mrazy. Po celý týden byly ráno teploty –35°C. Vstávání ráno v 6.00 bylo strašné. Okna na „cimře“ byla zamrzlá a na parapetu byla deseticentimetrová vrstva ledu. Led jako ledovec stékal z parapetu na zeď. Ranní rozcvička se odbývala dokonce v kalhotách a košili. Dech v nose namrzal, bylo to hrozné. V tom týdnu jsem dostal také strážní službu. Stráž spočívala v obcházení plotu kolem kasáren. Nebudu popisovat tanečky, které se kolem stráže odbývaly. Různé průpovídky při předávání stráženého úseku, které se nesměly poplést. Nevím proč, ale když mne přicházeli střídat, měli strach, abych je nepostřílel. Z dálky už se hlásili a mě to přišlo strašně k smíchu, protože mne ani nenapadlo abych po někom střílel. Bral jsem to jako divadlo, protože v kasárnách nebylo nic, co by mohlo nějaké „záškodníky“ sebeméně zajímat.

Po večerce, na stráži, vidím, jak opatrně přelézá plot jeden z mazáků. Pobaveně jsem se díval a když mne spatřil vyděšeně tiše vyhrkl „Nestřílej vole, to sem já!“ Naprosto nepředpisově jsem mu řekl „ Proč bych měl střílet, nejsem blázen, radši rychle zmiz, než Tě někdo uvidí“. Druhý den mne potkal a snažil se poděkovat, že jsem ho nezastřelil. Tak jsem mu řekl něco na způsob, že jsem sice vyděšený bažant, ale ne blázen, který kolem sebe střílí na kluky o rok starší.
V noci byly stráže zkráceny na jednu hodinu, ale i ta jedna hodina byla strašná. Na „půllitrech“ ( vysoké vojenské boty ) jsme měli navlečeny zvláštní filcové boty, které padaly z půllitrů a dalo se chodit jen šouráním. Nedovedu si představit, že bych v tom měl honit záškodníky. Na mém úseku byly na cestičce asi tři schůdky, v létě spíš kopeček. V těch filcových botách a sněhu to byla strašná překážka. Vždycky jsem tam ztratil filcovou botu, při nazouvání mi upadl samopal – sice důkladně zajištěný aby nestřílel, ale sebrat ten samopal a sám neupadnout v tom nabalení  -vidět to záškodníci nebyli by smíchy schopni akce!
I v tom nabalení byla tak strašná zima, že jsem to risknul a popošel jsem kousek do dalšího úseku. Tam strážil kolega – snad mne nezastřelí. Naopak, ten už tam na mne čekal a tiše jsme se domluvili, že se alespoň na chvilku schováme před mrazivým větrem do starého nákladního vagónu s odpadky. Ty byly teď zmrzlé a nesmrděly, ale hlavně tam nefoukal ledový vítr. Seděli jsme tam těsně vedle sebe a alespoň si mysleli, že se zahříváme. Strašně jsme se přemáhali, abychom neusnuli a včas odešli zpět na svá stanoviště, jistě přijde střídat náčelník stráže – důstojník – a to je nutno předpisově předávat stanoviště. Minulé střídání nás zaváděl jeden z nás a ten říkal „ nechte těch blbostí a dělejte rychle, mě je zima!“

Obr. 3. Svitek permalloyovéhu pásku šíře 20mm - základní vojenská služba v Šahách.
Obr. 3. Svitek permalloyovéhu pásku šíře 20mm – základní vojenská služba v Šahách.

Skutečně střídal náčelník stráže, ale snad úmyslně dělal takový hluk, že ho nebylo možno přeslechnout a všechno proběhlo bez zdržování, hladce a rychle.
Nějaký den potom přišel z Prahy svitek permalloyového pásku Obr.3., který podle návodu, našla moje babička, u mne v pokoji a poslala poštou. Vyhledal jsem neoficiálně pana doktora a oznámil, že dorazil ten permalloy. Pan doktor řekl „ Ráno se zapište do knihy nemocných, že Vás bolí v krku. Budete mít velice infekční hnisavou angínu a budete na izolaci. Tam budete mít dost času a klidu na práci. Tak zítra nashledanou“.

Druhý den ráno po rozcvičce ( na rozcvičku musel každý třeba i s infarktem ), jsem se zapsal do knihy nemocných a po nástupu jsem byl odvelen na ošetřovnu. V ordinaci jsem byl uvítán panem doktorem a oběma „lapiduchy“ ( něco jako zdravotní bratr ). Pan doktor byl s nimi jistě domluven a dopravili mne do samostatného domku – izolaci. Tam bylo v pokojíku již zatopeno, v kýblu žádný mour, ale krásné uhlí, po kterém v popelníku zbyl jen prachový popel jasně oranžové barvy. Takové uhlí měli zřejmě důstojníci a „marodka“.

Nějaké nářadí jsem sebou měl, ostatní dodal pan doktor. Zvláště se mi líbily chirurgické nůžky, se kterými se permalloyový plech krásně stříhal. Zatím jsem se tedy zabydlel a jen tak malinko natáhl na postel. V ten moment mne budil lapiduch, že je už oběd na stole. Zíral jsem jak vyoraná myš, podle tehdejšího slovníku. Ukrutné nevyspání tady našlo první kompenzaci. Oběd byl dobrý, pro marodku si kuchaři dávali pozor, doktor přísně kontroloval každé jídlo a občas kuchaře i velícího důstojníka hlasitě „silně napomínal“ ( nevím jak to slušně napsat ). Jídlo mi nosili lapiduchové na stůl v místnosti-mohl bych nakazit ostatní nemocné-iluze musila být dokonalá.

Jedno ráno jsem zažil úsměvnou příhodu. Do práce v prádelně přicházela civilní pracovnice, paní Barbora a jeden lapiduch na ní přes „buzerplac“ ( cvičiště-nástupní plocha ) zavolal „Barbora bude próódlo? A ozvalo se „ Ty kokot jeden brezový…“dál si to nepamatuji, bylo to víc maďarsky než slovensky a stejně by se to nedalo napsat, byly to výrazy, které jsem ani nikdy neslyšel a to jsem se na vojně nijak nelišil od ostatních vojáků. Smál jsem se tehdy až jsem se prohýbal.

Na paní Barboru nezapomněli třeťoročáci a je o ní zmínka v písničce „Šahy Ipel zakopaná prdel“

Základní vojenská služba v Šahách – název : „Šahy Ipel zakopaná prdel“

Zvuková ukázka 14



 

Hned druhý den jsem začal pilně pracovat. Chirurgickými nůžkami jsem vystřihoval plech po plechu-tvar plechu uvidíte v povídce „Magnetofonové hlavy“. Byl to naprostý nesmysl, spíš by bylo lepší nastříhat štůček obdélníkových plechů a ve svěráku z toho štůčku pilníkem vypilovat potřebný tvar. Jenže svěrák nebyl a pilník taky ne. Tak jsem tedy stříhal a stříhal, co kus to originál – hrůza.

Občas mne navštěvoval pan doktor a vedli jsme řeči. Nevím jak jsem to zařídil, ale měl jsem na isolaci magnetofon. Jak jsem jej z radiouzlu dostal na isolaci už nevím. Poslouchali jsme pak s panem doktorem všechny pásky, co jsem měl sebou.

Když jsem měl všechny plechy vystříhány, svázal jsem je drátem a dal do plechovky. Tu jsem pak pověsil za tlustý drát do roztopených kamínek, kde již bylo jen žhavé uhlí. Snažil jsem se, aby se nemohla síra z uhlí dostat do těch plechů. To mělo být žíhání hotových plechů. Podle předpisu se mají plechy, prosypané oxidem hořečnatým, v plechové krabici, žíhat ve vodíkové atmosféře. První hodinu při teplotě 1200°C a pak každou hodinu snižovat teplotu o 200°C až na pokojovou teplotu. To porovnejte s těmi kamínky a plechovkou na drátě. Všechno to byl strašný nesmysl, ale hlava po navinutí a zabroušení na brousku na broušení skalpelů hrála! Pan doktor byl spokojen ( už tehdy jsem měl dojem, že ta hlava je jen záminka, abych se mohl trochu vzpamatovat z vojny ) a převelel mne mezi ostatní marody. Tam jsem pobyl ještě týden a pak mne pan doktor propustil se slovy „ Tak doufám, že jste se zotavil a budete schopen dál válčit“.

S panem doktorem jsem se setkal ještě jednou, někdy začátkem léta. Tehdy byl již pan doktor v civilu a působil jako primář gynekologické kliniky v místní nemocnici. Celá příhoda je popsána ve VOJENSKÉM ARCHÍVU, Zde ji zopakuji. Měli jsme strašný nedostatek rentgenových filmů, na které bychom mohli řezat ..no úžasné záznamy. Vzpoměli jsme si s Láďou na pana doktora, že bude nejspíš v městské nemocnici v Šahách.

Kupodivu jsme dostali v neděli propustky a šli do nemocnice. Ve vrátnici nás pan vrátný informoval, že pan doktor je primářem na Gynekologii a začal se na nás velice divně dívat. Mně ovšem nic nedošlo a klidně jsme vyhledali oddělení gynekologie. Tam snad už o nás věděli a sestra nás poslala do druhého patra, tam že je pan primář. Při tom se na nás dívala jako na vrahy. Mně opět nic nedošlo.

Obr. 4. Pštrosí příběh řezaný na základní vojenské službě v Šahách. Na desce je krásně vidět, v podobě moaré, všech 25 zubů šnekového převodu gramofonového motorku.
Obr. 4. Pštrosí příběh řezaný na základní vojenské službě v Šahách. Na desce je krásně vidět, v podobě moaré, všech 25 zubů šnekového převodu gramofonového motorku.

Kancelář pana primáře jsme snadno našli – sestry nás probodávaly strašnými pohledy a nazlobená paní sekretářka již pana primáře informovala. Pan primář nás ihned přijal s velice ustaraným obličejem.

Slušně jsme pozdravili a poprosili, nemá-li nějaké staré vyřazené rentgenové snímky. Byl velice zajímavý pohled na měnící se páně primářův obličej z ustaraného do pobaveného. Dvakrát se ujistil, že chceme jen ty vyřazené snímky a pravil – ovšem slovensky „No když chcete jen ty vyřazené snímky tak to je jednoduché, já už se lekl něčeho horšího !!!“

Při mém tradičním dlouhém vedení mi teprve teď došlo, jak si to asi všichni, co viděli jít k panu primářovi na gynekologii dva vojáky, vysvětlovali.
Od pana primáře jsme dostali celý stoh starých, vyřazených rentgenových snímků. Při odchodu se na nás sestry usmívaly a pan vrátný nám mával. Ještě pár snímků mám… Na jednom z těch snímků je zaznamenána písnička „ Pštrosí příběh“ Obr.4. , deska se dochovala a je přepsána a zdigitalizována. Pro upřesnění – během záznamu zuřila bouřka – blesky jsou zaznamenány  -chytali jsme středovlný  vysílač Liblice-velice dlouhou směrovou anténu nám natáhli kluci anténáři, abychom mohli vysílač chytit i v Šahách.

Gramofonová rentgenová deska za Šah – řezáno v roce 1956

V tomto městě na Slovensko Maďarských hranicích jsem v roce 1955 zahájil svou základní vojenskou službu. Byla to snad doposud nejhorší část mého života a tak každé zpestření bylo vítáno. Byla neděle a zrovna jsem končil strážní službu, takže přede mnou byla vidina čtyř hodin jakéhosi volna. Potichu jsem se uklidil na rozhlasovou ústřednu, kde jsem měl jisté nepatrné zázemí.

Právě jsem opravil poněkud rozkradenou rozhlasovou ústřednu Tesla A1 a tak mne napadlo, použít ten opravený koncový zesilovač 75W k napájení řezací hlavy, kterou jsem upravil z tehdy běžné gramofonové přenosky. Přenosku jsem umístil na tyčku z ramínka na šaty, po které se pomocí kusu ohnutého plechu mohla posouvat. Její pohyb ke středu talíře byl odvozen od provázku, navíjejícího se na puškovou patronu. Aby provázek byl napnut, byla na druhém konci provázku vojenská bota, jako závaží. Celé toto úžasné soustrojí nemohlo být zdokumentováno, v kasárnách nesměl být fotoaparát, kvůli utajení. Zbyla jen jedna gramofonová deska na tomto zařízení vyřezaná do rentgenového filmu.

Řezací nůž jsem vybrousil z tehdy běžné kalené ocelové snímací jehly. Na to jsem si vypůjčil z ošetřovny brousek na ostření chirurgických nástrojů. Ostatně i ty rentgenové filmy byly z ošetřovny.

Gramofonový motorek, který byl konstruován na pohon gramofonového talíře, neutáhl zvýšený řezný odpor vznikající řezáním drážky do rentgenového filmu, i když jsem jej přepojil na tu chvilku na 120V a připojil k síti 220V. I tak má deska na obvodu asi jen 70ot/min a teprve u středu, kdy byl řezný odpor menší, má jmenovitých 78ot/min. To znamená při snímání záznamu z této desky také plynule zvyšovat otáčky talíře, aby se tónina písničky neměnila. Teď ještě přidržovat přenosku, aby přebuzený záznam nepřeskákala—potřeboval jsem teď alespoň čtyři ruce.

Nemějte mi tedy za zlé, že zvukový záznam je sestříhán z mnoha přehrání a pak přikopírován k obrazu. Ale zvuk je pravý, neupravovaný, jen je klasicky sestříhaný.
Tak mi odpusťte tuto strašnou vzpomínku a pokud by to poslouchali mí kamarádi – profesionálové z bývalého Supraphonu, omlouvám se ještě dvakrát.
Ale mám tak pocit, že by nebyl problém i v době faraonů nějaký ten záznam pořídit…

 
 

Fotografie: základní vojenská služba v Šahách na izolaci – rok 1956



 

 

Základní vojenská služba v Šahách – Na izolaci [016]