Magnetofonové hlavy.

Byla to snad moje největší opovážlivost, jaké jsem se v životě dopustil. Když jsem byl v Chropyni na radarové hlásce, byl můj magnetofon znám snad až na štábu pluku. Jednou se v Chropyni objevil náčelník pro spojení pluku a zajímal se o to, zdali by bylo možné vyrobit asi deset magnetofonů s extrémně dlouhou záznamovou dobou. Magnetofony měly sloužit pro záznam telefonních hlášení o přeletu letadel.

Měla to být jakási dokumentace hlasových zpráv a novinka snad v celé armádě. Tenkrát jsem se takového úkolu vůbec nezalekl, dnes mi leze mráz po zádech. Všechno by se bylo dalo vyrobit, jen magnetofonové hlavy byly neřešitelný problém. Navrhl jsem odvážně, že bych zajel do Prahy a zeptal se ve VÚZORT, bylo – li by možné hlavy tam vyrobit. Kupodivu jsem dostal ihned opušťák asi na tři dny, což bylo pro mne překvapující, protože opušťák byl jinak obtížně získatelný.

Odejel jsem do Prahy a hned jsem sondoval ve VÚZORT, jak by to šlo. Dnes žasnu jak celé vedení ústavu vyšlo vstříc a hledalo se řešení, které by zároveň umožnilo moje „ulejvání.“

Jen nebyl.materiál na jádra hlav, které byly ze speciáního materiálu „Permalloy“. Respektive bylo ho tak málo, že ústav nemohl žádný uvolnit. To se podařilo vyřešit tak, že Láďa se podívá v TESLE Strašnice, ( kde před vojnou pracoval ) nebyl – li by tam nějaký permalloy. Tak se zas jel podívat do Prahy Láďa.

Někde na půdě strašnické TESLY objevil Láďa velice podivné transformátorové plechy asi z doby druhé světové války. Po prozkoumání se zjistilo, že plechy jsou z materiálu MUMETAL což je materiál téměř stejný jako Permalloy. Domluvili jsme se s vedením VÚZORT , které dalo souhlas s tím, že smíme z těchto plechů razit na pracovišti Balabenka jádra hlav. Domluvený den jsme s Láďou přišli na Balabenku, kde nám na dvacetitunový excentrický lis namontovali raznici na plechy jader hlav. Jenže raznice byla uzpůsobena na ražení z pásu plechu a nikoliv z rozstříhaných kousků plechu z bývalých transformátorových plechů. To ovšem ve VÚZORT nebyl problém a takový šikovný mladý muž hned cosi odšrouboval, posunul, uvolnil, zkrátka to šlo. Z tohoto mladíka se vyklubal Jarda Pergl, můj budoucí kolega a kamarád. Současně nám velice důrazně všichni kladli na srdce, že jen JEDEN z nás smí na tom stroji dělat a potom se vystřídat. Lidí s rozmačkanými prsty je už dost, není třeba, aby byli další. Lis to byl obrovský, excentrický, dvacetitunový a budil ve mně úctu a dodržovali jsme s Láďou přísně dobré rady.

Lisování nám šlo jak psovi pastva, plech se musel přímo v raznici prsty nastavit, pak dát obě ruce na dvě páky, spustit lis, posunout prsty plech tak, aby šlo vyrazit další výlisek. Byl to hnusný pocit strkat prsty do raznice, ale stroj se dal spustit jen dvěma pákami současně a tak to bylo bezpečné, nešlo nechat prsty v raznici, pokud stroj obsluhoval jen JEDEN člověk.

Raznici se nám podařilo tak otupit, že výlisky byly mističkovité a bylo nutno je vyrovnat. To se zas podařilo zajistit Láďovi v TESLE, kde mezi broušenými plochami v ručním lisu jsme výlisky rovnali. Po této namáhavé akci, jsme se začali shánět, kde by se daly výlisky vyžíhat. Tyto speciální materiály totiž po každém mechanickém namáhání ztratí své vlastnosti a teprve vyžíháním ve vodíkové atmosféře při 1200° C a pozvolném chladnutí, získají opět svoje původní vlastnosti. Jak vidíte byla to akce neobyčejně náročná. Žíhání se nepovedlo zajistit, nevím už proč a tak jsme odjeli do Olomouce Obr.3. se dvěma krabičkami od sirek s nevyžíhanými výlisky.

Nějaký den také prasknul i na jiné aktivity. Na opušťák přijel Jarda-další mechanik–tatínek mu půjčil auto a s Jardovou slečnou a sestrou jsme vyrazili na Máchovo jezero. Láďa prosadil, že musíme vypadat jako playboyové-tak dlouhé kalhoty. Jarda neměl řidičák, ten se musel odevzdat před vojnou. Ani jeden z nás neměl občanku a žádné povolení chodit v civilu. Kupodivu tyto „drobnosti“ nám nemohly zkazit výlet. Při eventuelní kontrole by to byl kolosální průšvih.

Další náš spolubojovník pracoval v TESLE Rožnov, kde se vyráběly elektronky a ten si vzal výlisky, že je vyžíhá v TESLE Rožnov. Po týdnu přijel s vyžíhanými plechy, ale ne ve vodíku, ale ve vakuu. Vodíková pec jim totiž zrovna vybuchla. Naštěstí to vakuum bylo rovnocenné.

Měli jsme teď plechy a tak jsme s Láďou odjeli do Prahy vyrábět hlavy.Ten úvod je tak dlouhý, protože další děj vychází z toho všeho, co jste četli. V Praze jsme se musili hlásit na Posádkové správě, kde jsme dostali razítka a ponaučení. Museli jsme spát na vojenské ubytovně, což se nám strašně příčilo. Můj šéf, ing. Struska vymyslel a napsal nám potvrzení, že stroje na výrobu hlav ( žádné nebyly ) jsou přes den naprosto využity a že můžeme na nich pracovat pouze v noci. To znamenalo , že jsme spali doma, ale musili jsme se myslím ob den hlásit na Posádkové správě. Tam nás už vojandy znaly, dali nám razítko a my vesele spali doma.

Já jsem ve VÚZORT slepoval plechy Epoxidem do tvaru budoucího jádra. Tyto slepence jsem předával Láďovi, který je s příslovečnou pečlivostí isoloval a navíjel asi 500 závity drátu v průměru 0,05mm. To byla hrozná piplačka. Já jsem potom navinuté slepence plechů brousil, ne už na pilníku, jako ve škole, ale přesně podle VÚZORTských technologických předpisů Obr.4. Sestavené hlavy se¨pak zalejvaly do Dentakrylu ve vúzortských formičkách. Byla to celkem idyla, bylo léto, chodili jsme v kraťasech, ve VÚZORT dokonce jen v trenýrkách.

Teď přijde to jednou… přišli jsme na Posádkovou správu pro razítko, ale vyděšené vojandy nám ho nesměly dát, protože před chvílí je seřval Dozorčí vojskového tělesa a že nás chce vidět. Prozradily nám, že dozorčí spadl dopoledne z koně a má prachšpatnou náladu. Zaklepali jsme tedy na dveře Dozorčího ( pečlivě jsme se zkontrolovali, jsme–li předpisově ustrojeni ), ale ten nás hned vyhodil, znovu a pořádně se „zahlásit“. Když jsme se snad pořádně zahlásili, seřval nás hrozným způsobem, že mu nic není do nějakého VÚZORT, a že budeme spát na ubytovně a konec. Řval na nás dost dlouho a tak jsme raději šli spát na ubytovnu někde v Karlíně. Po mizerné noci jsme se dohodli, že již nikdy ubytovnu.

Nevyspalý jsem šel do VÚZORT a začal pracovat. Zanedlouho přiběhl ing. Struska, abych se předpisově oblékl, že mám v administraci nějakého důstojníka na kontrolu. Hrklo ve mně strašně – po tom včerejšku. Rychle jsem se oblékl a šel do administrace. Jen aby ten důstojník neřval a moc mne před vúzorťákama neshodil! Vstoupil jsem do administrace, tam hlava na hlavě, každý něco vyřizoval, no to bude ostuda! Teď se vzpomínky rozcházejí: vúzorťáci tvrdí, že jsem se předpisově zahlásil, já mám za to, že jsem se nezahlásil, aspoň trochu jsem se chtěl ukázat. Kdo ví, jak to bylo. Ten podporučík vypadal mírumilovně a byl mi sympatický, něco nebylo v pořádku. Vyptával se co tam dělám, jak to dělám a abych mu to ukázal. Vedl jsem ho do promítárny, kde jsem hlavy vyráběl. Všechno ho velice zajímalo, já vykládal, až se hory zelenaly. Trochu mne mrzelo, že je tam čím dál víc lidí, ale tu se zeptal ten podporučík „ a kde žíháte ty plechy?“ Ve mně se doslova zablesklo, to nemůže být normální důstojník, protože o žíhání ví jen pár zasvěcených! Pátravě jsem se podíval a teprve teď vidím na všech tvářích úsměv přecházející do řevu. Podlomily se mi nohy a já si musel sednout. Ten podporučík byl vúzorťák z jiného oddělení na vojenském cvičení. Já jsem ho sice trochu znal, ale v tom mundůru a po tom včerejšku…. Celej den jsem byl špatnej, že jsem tak naletěl, ale byl to jeden z krásných vúzortských šprýmů na výši, který se navíc strefil do situace.

Odpoledne jsme s Láďou šli na Posádkovou správu, tam byl jiný Dozorčí, vojandy nám daly razítko a svět byl zas krásný…
Někdy v té době, se začalo proslýchat, že nám prodlouží vojenskou službu o dva měsíce. Bylo těch fám několik a jedna tvrdila něco o prodloužení o dva roky!! Dovedete si jistě představit, jaká nálada panovala mezi námi. Bylo to zesíleno důrazným zamčením skladu zbraní a dozorčí sice měli zbraně, ale bez nábojů. Hrozilo totiž nebezpečí, že by se někteří vojáci mohli zasebevraždit. Ty zkušenosti, bohužel, již byly!

Domluvili jsme se s Láďou, že se přísně tajný rozkaz natočí! O přísně tajném rozkaze jsme se samozřejmně dozvěděli od kluků v kanceláři o týden dříve, než měl být rozkaz čten. Ověřili jsme si to i u náčelníka „ Tajné spisovny“, který byl vášnivý filmař a fotoamatér. Vyvolávali jsme spolu v jeho nádherně zařízené úřední temné komoře i několik jeho amatérských osmičkových filmů z dovolené, takže jsme byli téměř kamarádi… Ta fotografie „ Já s Láďou v dílně s řezačkou a magnetofonem“ je od něho! Naprosto nechápu!!

Přečtení „Přísně tajného rozkazu ministra obrany“, přicházelo v úvahu buď na chodbě u dozorčího roty, nebo na dvoře u velikého kaštanu. Bylo tedy nutno na ta dvě místa umístit dva mikrofony. Dvě krystalové vložky jsme měli, ale ty směly být zatíženy minimálně odporem 1 000 000 ohmů. K tomu tak ukrutně dlouhý přívod a kde vzít stíněný kabel. Přiznám se, že jsem teď dlouho hledal, nemám-li ještě někde to báječné schema zapojení mikrofonu, ale je to již opravdu dávno…

Vím jen jistě, že za mikrofonní vložkou byla trioda 6BC32, zapojená jako katodový sledovač, a ta snížila impedanci mikrofonu pod několik desítek ohmů. Mezi mikrofonem a magnetofonem byla vzdálenost bratru 70 až 90m a k disposici byl pouze ze skladu půjčený čtyřžilový SILOVÝ, NESTÍNĚNÝ kabel ve dvou stometrových klubech, které se NESMĚLY STŘÍHAT, takže se používaly v celé délce. Vést se musila ZEM, VÝSTUP z katodového odporu, ANODA a DVA dráty žhavení. To je pět vodičů a mně MUSILY stačit čtyři. Nějaké dva musily být společné, ale nevím které!! Vzhledem k tomu, že napájení předzesilovače bylo VÝHRADNĚ z akumulátoru a anodky, byl asi jeden žhavicí společný se zemí… Jisté je, že to fungovalo naprosto dokonale, jak můžete slyšet.

Vojenský rozkaz z roku 1957.

Přísně tajný rozkaz ministra obrany – prodloužení základní vojenské služby.

To, že nám bude prodloužena základní vojenská služba, jsme se dozvěděli nejméně týden předem, ačkoliv to bylo strašně tajné. Sklad zbraní byl zamčen a vůbec to na nás působilo divně. Že jsme z toho neměli žádnou radost, není třeba psát. S kamarádem jsme se domluvili, že je třeba čtení toho rozkazu natočit. Máme-li již několik různých jiných dokumentů, proč bychom neměli mít zaznamenaný tento dokument.

Rozkaz nám mohl být čten buď na chodbě ve čtvrtém patře, nebo na dvoře. Magnetofon byl v prvním patře-ve skladu. Vznikl technický problém, jak dostat signál z mikrofonu ve čtvrtém patře, do magnetofonu ( velikost netransportovatelného magnetofonu vidíte na videu ) v prvním patře. Možnost, že nám bude rozkaz čten i na dvoře, vyřeší druhý mikrofon na dvoře ve velikém kaštanu. Jenže jakým kabelem se ten malý signál z mikrofonu dopraví na vzdálenost kolem sedmdesáti metrů? Žádný speciální mikrofonní kabel jsme neměli-bylo nutno vymyslet rafinované řešení. Ve skladu bylo množství silového, čtyřžilového kabelu-sice potřebné délky, ale naprosto nevhodného pro přenos tak malého napětí s impedancí kolem jednoho Megaohmu. Po delších pokusech jsem zjistil, že zařazením elektronky 6BC32 zapojené jako katodový sledovač hned za krystalový mikrofon, zajistí pro mikrofon zatěžovací impedanci bohatě přes 1 Megaohm a výstupní impedance bude řádově v desítkách Ohmů.

K našemu velkému překvapení zapojení fungovalo báječně! Bylo ovšem nutno žhavení elektronky napájet po kabelu z akumulátoru a anodový obvod z anodové baterie, aby celé zařízení bylo zcela odděleno od sítě. Že se takto velká technická akce nedala utajit je mi dnes jasné, ale tenkrát jsem si myslel, že o tom nikdo neví-nemluvě o tlustém silovém kabelu, půjčeném ze skladu a taženém po fasádě.
Na obrázku z Map, je objekt olomouckých kasáren patrný. V pravém dolním rohu nádvoří byl ohromný kaštan s druhým mikrofonem-magnetofon byl v prvním patře v pravém rohu dole a druhý mikrofon ve čtvrtém patře vpravo nahoře hned vedle věže.

Pro hroznou spoustu rušivých zvuků na nádvoří je celý záznam utopen v hrozném hluku a tak jsem ten hluk ustřihl. Stejně není ničemu rozumět. Záznam je opět hrozný, ale to technické řešení stojí za zdokumentování…

V daný okamžik jsem zapnul magnetofon asi s hodinovým páskem a chtěl jsem běžet na nástup na chodbu. Do skladu ale vstoupil náčelník pro spojení štábu pluku ještě s jedním vysokým důstojníkem jako „na návštěvu“. Omluvil jsem se nevojensky, nechal běžet magnetofon s odposlechem a běžel na nástup na rotu. Co bylo tam, slyšíte ze záznamu. Když jsme byli převeleni na dvůr, letěl jsem jako vítr ( tenkrát jsem UMNĚL utíkat ) do skladu, přehodil vstup u magnetofonu na mikrofon v kaštanu a letěl na nástup. Oba důstojníci beze slova zírali…Záznam rozkazu je celý, ale vzhledem ke strašnému dozvuku na nádvoří a strašnému hluku okolí není téměř ničemu rozumnět, takže ze záznamu je pouze ukázka.

Dnes nechápu, že jsem naživu po takovém strašném přečinu se záznamem zvláště tajného rozkazu. Asi mne brali jako neškodného blázna, jinak to není možné…

Fotografie Magnetofonové hlavy – základní vojenská služba v roce 1957

[Ukázat prezentaci]

Magnetofonové hlavy – základní vojenská služba 1957 [023]