V letě 1957 jsem sloužil v posádce v Olomouci a o sobotách a nedělích se nám s Láďou zastesklo po posádce v Chropyni. Já vím, zdá se vám to jistě divné a budete v tom hledat jistě spíš nějaké slečny, ale nám tam bylo skoro jako doma. Zařídili jsme to tak, že jsme požádali o propustky na sobotu odpoledne do půlnoci a na neděli od půlnoci do 22 00 večer. Propustky platily sice jen pro Olomouc, ale my mazáci si přece s takovou prkotinou nebudeme dělat starosti. Trochu starost byla s propustkou na neděli, protože ta se vydávala až v neděli. To jsme vyřešili tak, že nám je vyzvedli kluci a schovali je pod odpadkový koš v parčíku u kasáren Obr.1. To bylo nutné, jinak bychom těžko prošli při návratu kontrolou na bráně.

Tak to chodilo bez problémů několik týdnů. Cesta vlakem z Olomouce byla sice trochu vzrušující, protože na stanicích občas kontroly chtěly vidět opušťáky, které jsme samozřejmně neměli. Ale v Chropyni jsme vystupovali na druhou stranu vagonu a rovnou do kukuřice, přes pole vyšlapanou cestičkou. Na rotě všichni důstojníci o nás věděli, v kuchyni s námi počítali a přespali jsme vždycky na nějaké volné posteli. Pokud bylo hezky, půjčili jsme si kolo Obr.2. (erární-je zachyceno na filmu) a vyrazili na koupání k řece Moravě Obr.3. Koupání je také zachyceno na filmu.

Trochu o tom filmu. Na jednom z opušťáků jsem v Bazaru zakoupil značně prošlý „Duplikační negativ“ 60m za pouhých 30Kčs. Jeho citlivost jsem nemohl na vojně zjistit a tak jsem odhadl, že bude mít „malou“ citlivost a točil jsem film s „plnou dírou“ objektivu. Škoda, že záběry jsou technicky strašné, ale zaplať pánbůh – existují….

Základní vojenská služba – film 16 mm z roku 1957.

Část druhého roku-tedy jako mazák – jsem byl v malé posádce na jihu Moravy, v Chropyni. Připadal jsem si tam jako v ráji po prvním roce na Slovensku. Měl jsem tam opět magnetofon a dokonce jsem jednou, po opušťáku, přivezl filmovou kameru. V Praze jsem v Bazaru náhodou koupil 60m duplikačního negativu 16mm za 30Kč. No nekupte to!!
Protože na rotě chodilo všechno jak mělo, byl tam poněkud volnější život. Měl jsem tam i volné ruce k „tvoření“. Byla tam ve čtyřiadvacetihodinovém provozu německá válečná padesátiwattová vysílačka-v provozu trvale jedenáct let po válce. Nebyly s ní naprosto žádné potíže, nerušila žádný rozhlasový přijímač ani posléze televizor. Pouze nás mrzel rotační měnič, který po těch letech, naprosto bez údržby, poněkud vyl. Postavil jsem tedy síťový zdroj, který měl na výstupu 800V 300mA a 400V 200mA a 24V 2A. Transformátory i tlumivky jsem vinul v ruce, drátem ze starých relé… Tento zdroj nahradil vyjící rotační měnič a mohli jsme nerušeně spát. Také jsem tam stvořil hlasitý telefon, kde reproduktor nad stolem sloužil jako reproduktor i mikrofon.
Na tento hlasitý telefon se chodili dívat až ze štábu pluku. Díky těmto úžasným „vynálezům“ jsme měli ještě trochu volnější život. Proto jsem si také troufl tiše přivézt maminčinu starou filmovou kameru, že něco natočíme. Mít totiž fotoaparát, nebo dokonce kameru na vojně bylo co nejpřísněji zakázáno!!! Chtěli jsme natočit jen malý dokument, ale to se nepovedlo a zůstaly jen trosky natočené venku na plném slunci. Film měl totiž nepatrnou citlivost. Protože jsem už před vojnou jeden film sám, ještě bez zkušeností vyvolal – příšerně – domníval jsem se, že i ten duplikační negativ snadno sám vyvolám inverzně – nejjednodušeji ve vojenské kuchyni.
Po naexponování filmu jsme měli domluveno, že v noci zhasneme všechna venkovní světla – v kuchyni, kde jsem to chtěl vyvolávat nebylo zatemnění. Babička mi v pěti lahvích od vína poslala potřebné inverzní lázně– kupodivu mne nikdo nepodezíral, že je v nich alkohol. V nepříliš velké tmě jsem ve vojenské kuchyni nalil první vývojku do pekáče a v něm, jak nudle, převracel vysypaný film. Ještě teď mi vstávají vlasy hrůzou. Když film zčernal jak bota usoudil jsem, že by to mohlo být vyvolané a pokračovalo praní ve velkém kuchyňském kotli, jak nudle v polévce-proboha, co by dnes říkaly předpisy EU– potom přišly na řadu všechny další roztoky-vše v kuchyňských hrncích. Vyvolaný film jsme pak věšeli na PÉVÉCÁKU– jinak telefonní drát s isolací PVC ,přes buzerplac-nástupní plochu. Vydatně pomáhal i dozorčí důstojník – jinak vášnivý fotoamatér – ten také zahrál tu scénku s opilým vojákem.
Asi ve svých pětadvaceti letech jsem se snažil ten originální film řízeným světlem překopírovat na námi vyrobený hořlavý film – proto to varování na začátku filmu – ale ta kopie dopadla ještě hůře, než originál. A originál se během dvou stěhování někam „uklidil“ tj. je ztracen. Troufám si předložit tuto hrůzu jen pro to, že nám-dříve narozeným, co jsme byli na vojně i tyto „fleky“ ledacos připomenou. Ještě jednou se omlouvám, ale vzhledem k tomu, že bude velmi málo filmů ze základní vojenské služby, troufám si tyto fleky zveřejnit.

Důležité upozornění : před spuštěním si přečtěte pozorně popis k tomu filmu, existence filmu je malý fotochemický zázrak.

Když jsme byli u řeky Moravy dostatečně seštípáni komáry, vraceli jsme se na rotu. Na filmu je zachyceno jak se voják, jedoucí na kole v trenýrkách, naráz stane předpisově oblečeným-stoptrik Obr.5. a pokračuje v jízdě na rotu. To ovšem platilo jen pro film, ve skutečnosti jsme jezdili z roty i zpět jen v těch trenýrkách. Pak se divte, že jsme tam tak rádi jezdili, když jsme tam alespoň na chvíli nebyli na vojně Obr.4.

Jednou jsme se vrátili z koupání a na „bráně“ už čekal jeden z báječných důstojníků a řekl nám, že je vyhlášený cvičný poplach, abychom se rychle sbalili a schovali v kukuřici, protože má přijet tajná kontrola. Bleskově jsme se oblékli, sbalili svých pět švestek, kameru a zmizeli v kukuřici směrem k nádraží. Nějaký vlak nám jel asi za hodinu, kterou jsme strávili v kukuřici. Viděli jsme jak skutečně přijela „tajná“ kontrola o které „nikdo“ nevěděl. Do vlaku jsme nasedli zezadu a průvodčímu sdělili, že jsme bez lístků a v průšvihu. Průvodčí nás ujistil, že nás před kontrolou schová a lístky na stanici obstaral. No moraváci.

Na nádraží v Olomouci jsme šťastně proklouzli okolo kontroly a postranními uličkami jsme se dostali až ke kasárnám Obr.6. a Obr.8. Jenže pod odpadkovým košem propustky nebyly, no bodejť, když se kvůli poplachu nevydávaly. Co teď? Můj návrh abychom to zkusili branou Obr.9., třeba tam bude zmatek, Láďa striktně odmítl – naštěstí – a navrhl, že polezeme po římse ve výši prvního patra do okna akumulátorovny. To co jde v hraném filmu snadno, je ve skutečnosti velice obtížné. Budova z doby Marie Terezie byla totiž ve svahu, na jedné straně byla ulice ve výši druhého patra, zatím co na druhé straně byl vchod v přízemí. Někde uprostřed příkré postranní ulice byl mostek přes příkop do zazděných dveří v prvním patře Obr.7.

Přelézt z mostku na římsu bylo snadné a první kroky po římse v polobotkách ještě šly, ale obejít okap a obejít roh, bylo nad mé síly, protože se mi se strašně klepaly nohy. Šel tedy první Láďa, šťastně překonal okap i roh, podal mi ruku a dodával mi odvahy. Teď už to bylo „jen“ pár metrů. Láďa se chytl mříže v okně proviantního skladu – a mříž se strašným rachotem spadla do příkopu. Byl jsem na infarkt- ještě že Láďa nespadl s ní. Trnuli jsme jestli ten rachot nevzbudí pozornost – brána byla za rohem! Skutečně rachot vzbudil pozornost – otevřelo se okno a vykoukli naši kluci z akumulátorovny. Okamžitě jim došlo o co jde, jeden vylezl na římsu přidržován ostatními a podal Láďovi ruku. Pak už to bylo dobré, kluci nám pomohli do okna a nalili do nás nějakou kořalku – moc jsem to potřeboval, ještě dost dlouho jsem se třásl jak sulc, Láďa ale vypadal, jako by po římsách chodil denně! Dnes, když vidím ve filmu, jak hrdina běží po římse, musím se smát i kdyby to byla filmová tragedie!!

Jenže jak to, že jsme se objevili až teď k večeru, když byla po nás sháňka už od oběda? Kluci vymysleli báječnou věc: doběhli na Sál, kde byl velký „poplachový“ ruch, domluvili s vojandami, že jsme tam jako byli celou dobu. Zbývalo jen jak se na Sál nepozorovaně dostat. Ani už nevím jak nás tam kluci dostali, ale je jisté, že byl-li někdo v průšvihu, všichni mu pomáhali. Tenkrát jsme jen dostali vynadáno, proč jsme o sobě nedali vědět, když jsme byli na Sále!

Fotografie – Tajné výlety – základní vojenská služba v roce 1957.

[Ukázat prezentaci]

Tajné výlety – základní vojenská služba v roce 1957 [022]