Kino Oddech – Praha – promítárna a promítačky.

KINO ODDECH.

Ne, nebudu popisovat jak vypadalo kino Oddech v Krči, jen bych rád popsal příhody, které jsem tam zažil při občasných návštěvách svého kolegy, který si tam promítáním přivydělával. Místo kde stávalo kino Oddech je už jen na starých mapách Prahy, myslím že dnes tudy vede dálnice.




Obr. 1. „Kšírování“ projektoru v kinu Oddech. Na tomto projektoru jsem kopíroval němou komedii „Zlatý věk grotesky“ .
Obr. 1. „Kšírování“ projektoru v kinu Oddech. Na tomto projektoru jsem kopíroval němou komedii „Zlatý věk grotesky“ .

Do kina Oddech byl velký výlet, jedna cesta trvala tramvají jeden a půl hodiny od Národního Divadla, kde jsem bydlel. Jelo se na Kačerov a pak asi deset minut pěšky. Jednou mi kolega řekl „Mám film Zlatý věk grotesky přijdeš se podívat?“ Večer jsem byl v promítárně kina Oddech. Jirka mne usadil na „barovou“ židli (tak se nazývala židle s vysokými nohami, ze které se obsluhoval projektor a která připomínala barovou židli), ze které se celkem pohodlně promítacím okénkem dal sledovat film na plátně. Smál jsem se groteskám strašně a při grotesce „Největší bitva se smetanovými dorty v historii němého filmu“, jsem ztratil rovnováhu na barové židli a se strašným rachotem jsem se skácel na zem. Přiběhl pan vedoucí co se stalo a divil se, že je mi to tak k smíchu ( viděl jsem ji na internetu ). Ale to jsem odbočil.

Zjistil jsem, že alespoň některé tyto grotesky musím mít!!! Přinesl jsem si druhý den kopírovací přípravky (jsou vidět v rodinné kronice, to se nedá popisovat), ale jeden projektor jsem musil trochu pootočit, aby se tam zařízení vešlo. S pootočením projektoru nebyl problém a tak jsem začal kopírovat. Kopírování šlo celkem dobře, jen čas běžel nějak moc rychle a okamžik, kdy mělo začít promítání v kině se rychle blížil. Jirka už založil týdenník do druhého stroje a já stále kopíroval. Jirka rozjel týdenník, já stále nebyl hotov. Týdenník skončil, Jirka udělal přestávku a založil do téhož stroje první díl „ Zlatého věku grotesky“. Když už rozjel první díl filmu, konečně jsem dokončil kopírování. Rychle jsem odmontoval kopírku, vrátil stroj do původní polohy a založil druhý díl filmu „Zlatý věk grotesky“. Stihnul jsem to snad na sekundu, jenže při prolnutí na druhý stroj skočil obraz na pravou polovinu plátna a pravou zeď kina. Ozvalo se pískání ze sálu a já s Jirkou jsme pracně pootáčeli běžící ohromný stroj do správné polohy. Byly to nervy. Ovšem to nebylo nic proti tomu, co mi Jirka vyvedl o něco později.

Obr. 2. Výměna žhavého kladného uhlíku v obloukové lampě kombinačkami. Kino Oddech - Praha, Krč.
Obr. 2. Výměna žhavého kladného uhlíku v obloukové lampě kombinačkami.

Když jsem zas jednou navštívil kino Oddech, byl na programu film „Svět patří nám“. Ostatně kvůli tomuto filmu jsem přišel. Ovšem „ Kdybych to byl věděl, tak bych sem sem byl nechodil“ . Když jsem přišel, připravil jsem promítání, založil Týdenník do projektoru a předal Jirkovi. Ten řekl abych to rozjel, že se jde vyčurat. Nic zlého netuše podpálil jsem obloukovku, rozběhl stroj a pustil světlo na plátno. Pak teprve jsem zjistil, že se v sále svítí a opona není roztažená. Přede mnou byla deska s desíti nepopsanými tlačítky, které jsem různě mačkal, opona se otevírala a zavírala, ale světlo ne a ne zhasnout, až teprve poslední tlačítko bylo k zhasnutí světla.. Týdeník jsem nějak přežil, podařilo se mi rozsvítit a na několikerý pokus zatáhnout oponu. V duchu jsem Jirkovi nadával a netrpělivě čekal kdy přijde, aby rozjel hlavní film.

Když Jirka dlouho nešel, rozjel jsem sám film „Svět patří nám“. První díl běžel a najednou obraz začal žloutnout, filmová kopie byla již na bezpečném, nehořlavém materiálu, takže jsem se nevyděsil a šel přímo k obloukovce. Skutečně, na kladném uhlíku se udělalo „ koště“, zvláštní houbovitý útvar, který dusil oblouk a musil se za chodu urazit. Jirka měl k tomuto účelu uzpůsobený smetáček, který se pootevřenými dveřmi lampové skříně vsunul dovnitř a dobře mířenou ranou se se zavřenýma očima urazil houbovitý útvar. Smetáček při tom vždy chytil a musil se máváním uhasit. To se mi celkem zdařilo i když to znamenalo pracovat poslepu. Pohled do oblouku znamená téměř jisté nevratné poškození zraku. První díl filmu byl asi v polovině a já šel do druhého stroje zakládat druhý díl.

Když se přiblížil konec prvního dílu, podpálil jsem obloukovku u druhého stroje, nastavil oba uhlíky do správné polohy, aby oblouk byl na správném místě a zapnul automatiku posuvu obou uhlíků. Stále jsem doufal, že Jirka přijde a prolne oba stroje, protože prolínání bylo ještě „na špagátek“. Jenže Jirka nešel a tak mi nezbylo než kabinovým okénkem vytřeštěně sledovat pravý horní roh na promítací ploše, kde se objeví prolínací značky. Drtivá většina návštěvníků kina si jich za celý život nevšimne, ale jsou u každého filmu na konci každého dílu. Sledoval jsem tedy pravý horní roh obrazu a jakmile s objevila první značka, rozběhl jsem motor druhého stroje. Ve druhém stroji probíhal zatím „start pás“, v prvním stroji dobíhaly poslední metry filmu. Na druhou prolínací značku jsem rychle zvednul protektor, který pustil světlo druhého projektoru na plátno a současně cuknutím za špagátek jsem shodil protektor u prvního stroje a první stroj tak přestal promítat. Pak se musil druhý stroj oběhnout, zastavit první stroj a zhasnout jeho obloukovku.

Mezi tím co druhý stroj promítal, bylo nutno vyměnit uhlíky v první obloukovce a založit do prvního stroje třetí díl filmu. Máte na to necelých dvacet minut, což je bohatě času, když to děláte denně a víte, kam sáhnout. Děláte-li to v cizím prostředí, máte co dělat! Během zakládání třetího dílu náhle silně zeslábl zvuk z druhého stroje. Hrklo ve mně, ale hned jsem usoudil, že ve vedlejší pekárně zapnuli pec na pečení chleba a pokleslo napětí v síti. To již jsem v kině Oddech zažil a znamenalo to skočit k regulačnímu transformátoru a přidat napětí zesilovači a prosvětlovací žárovce. To se zdařilo, zvuk zesílil, ale znamenalo to bedlivě sledovat okamžik, kdy pekaři zas pec vypnou, protože napětí v ten okamžik nebezpečně stoupne a hrozí zničení zesilovače a prosvětlovací žárovky. Toto klesání a stoupání napětí se střídalo asi v desetiminutových intervalech.

Prolnutí ze druhého dílu do třetího proběhlo sice bez problémů, ale srdce jsem měl až v krku! Pobíhání okolo projektorů, které jsem právě popsal, se stále jen opakovalo. Trochu jsem začal trnout, co se stalo Jirkovi, to čurání trvá nějak moc dlouho, jestli se mu něco nestalo…Nejsem si už jist, zdali slavná sekvence s holubem v piánu, je na konci třetího nebo čtvrtého dílu, to není teď důležité, ale zakládal jsem další díl filmu do stroje, když slyším ze sálu pískot. Podívám se kabinovým okénkem a skutečně jsem si myslel, že bych měl navštívit psychiatra. Na plátně byla jen levá polovina obrazu na které normálně probíhal děj s holubem, pravá polovina plátna byla zcela oslnivě bílá. Zvuk hrál docela normálně a já byl na mrtvici. Nedovedl jsem si ten zázrak vysvětlit, jen jsem skočil ke stroji, který promítal, vidím že běží normálně, ale z přívodního bubínku se levá polovina filmu odvíjí na zem. Skočil jsem k druhému stroji a prolnul jsem do dalšího dílu. Druhým skokem jsem zastavil první stroj a zíral. Na zemi hromádka perfektně podélně rozříznutého filmu a ve stroji normálně založená druhá polovina filmu, na které byla zvukové stopa, proto film stále hrál…V klidu jsme potom hledali o co se film mohl řezat, ale nenašli jsme naprosto nic, co by mohlo film řezat. A já mám dost zkušeností s řezáním filmů a vím že řezat film je obtížné a proto musím tuto příhodu zařadit mezi nepochopitelné, uvážíte-li, že se rozřízlo perfektně asi pět metrů filmu!



Jenže promítání ještě neskončilo! Při prolínání do posledního dílu, zůstala na plátně černá čtvercová prolínací značka. Tedy ten černý čtverec nebyl tak perfektního tvaru, ale byl tam stále! Obcházel jsem stroj, který promítal, nahlížel kde by proboha mohlo něco být, co by mohlo na plátno zobrazovat ten černý čtverec – nic. S hrůzou jsem film dopromítal, tradičně zápasil s rozsvěcením světel a zavřít oponu jsem málem vzdal. Ale povedlo se a já se úplně vyčerpaný svalil na normální židli. To nebylo promítání, to byl horor! Zatím co jsem zcela zničený seděl, vešel Jirka, kterému tekly slzy smíchu z očí a řekl, že už dlouho se tak nezasmál. Celou dobu seděl v sále a oddával se sledování mého zápasu s technikou. Ten zápas s oponou a ta světla! A dal se do dalšího smíchu. Ani jsem neměl sílu mu vynadat. Šli jsme se raději podívat na tu prolínací značku, která ani teď nezmizela z plátna a které si Jirka pro smích nevšiml. Na plátně zela pěkná „skoba“ a v ní docela pěkný nůž. Nějaký „vrhač“ z publika se strefil do prolínací značky…Plátno se muselo dát sešít za drahý peníz a jak to dopadlo se zničeným kusem filmu nevím, ale snad dobře.

Fotografie Kino Oddech Praha

 

Kino Oddech Praha Krč [035]