V nemocnici na opravdové operaci

Tak tohle byl opravdový pobyt v nemocnici s operací a celkovou anestesií. V nemocnici jsem byl již několikrát, ale vždy se to odbylo celkem jen jako na ambulanci. Nemá cenu se rozepisovat jak a proč jsem se dostal se zánětem pravé lícní dutiny do nemocnice, jisté je, že ve stanovený den a hodinu jsem stál u okénka na příjmu.



 

Mírně vyděšený jsem se ohlásil, byl jsem pozván dál a příjemná sestra se mnou začala sepisovat úřední data. Při tom podotkla, že je jí to jméno známé a nemám li něco společného s tím zakladatelem Sokola. Ačkoli to není tak docela pravda, prohlásil jsem se za pravnuka slavného zakladatele, nedalo se tím nic vylepšit, ani zkazit. V ten okamžik procházel kolem můj budoucí ošetřující lékař a sestra zvolala „Pane doktore já Vám půjčím pana Fűgnera“ Trochu jsem znejistěl, nějak si nemohu zvyknout, když mi lidé neříkají Milánku. Pan doktor se mile usmál (nemohlo mu být víc jak 35let) a řekl „tak pojďte“. Vešel jsem do ordinace, pan doktor zasedl za počítač, mně přinesl židli a řekl „tak se do toho dáme“. Hrábl do klávesnice počítače a jelo to. Vzal to od prarodičů ( to všechno bylo v počítači, jen se to muselo vyplnit ) a když to napsal, vždycky řekl „tak dělej, to je doba“ protože počitači to opravdu chvíli trvalo, než zápis „přežvýkal“. Také se pozastavil nad mým jménem, jenže se pamatoval spíše na moji maminku a její knihu „Naše dítě“.

Pak vzal rentgenový snímek mé „huby“,upevnil jej na prosvětlovací skříň a začal vysvětlovat. Strašně mne zajímalo, co tam pan doktor může v té změti černobílých fleků vidět a pan doktor mi detailně ukázal, co je zdravá tkáň, kde je zánět a kudy se pravděpodobně infekce ze zubu dostala do té dutiny. Skutečně, po tom vysvětlení jsem tam i něco viděl. Pak mi ukázal tu dutinu se zánětem a řekl že se uvidí, jak rozsáhlý je to zánět, ale jestli mi po operaci bude z pravé nosní dírky „koukat hadr, no mluvme odborně, tedy drén“ poznám, že to mělo větší rozsah. Vybavil mne štosem papírů a přesně vysvětlil kudy a jak mám jít a ohlásit se sestře. K mému překvapení jsem to bez nejmenších potíží našel, sestra mne uvedla na pokoj, nechala vybrat ze dvou postelí, ale pak doporučila tu poblíž okna.

Převléknul jsem se do pyžama a bezradně stál nad hromadou šatů. Když to viděl soused, řekl „šaty nacpěte do stolku a bundu si pověste do skříně“. Sotva jsem to udělal a lehl si na postel, už tu byla sestra a do levé ruky zavedla kanylu. Mně to spíš připomínalo konektor, kterým se spojují měřicí přístroje. A už tu byla další sestra a přinesla stojan s lahví, kterou jsem dosud vídal jen ve filmech. Tak teď jsem to okusil na vlastní kůži. Ale bylo to docela srandovní, nic jsem necítil. Sotva do mne ten nejméně půllitr natekl, přišla sestra a ujistila mne že s tou kanylou mohu klidně chodit, hlavně jestli vím kde je záchod, měl bych se vyčurat, protože přijde s další lahví. Nevím jak kdo, ale já byl šťastný, že mi všechno tak jasně říkají. Připadal jsem si jak pitomeček a byl jsem vděčný, za každou připomínku, včetně té „už víte kde je záchod?“
Pak sestra přivezla oběd, já správně předpokládal, že ještě se mnou nepočítají, ale zeptal jsem se. Sestra zvážněla a řekla že mne ještě nemá na seznamu, ale abych počkal. Trvalo to dost dlouho a přinesla mi vepřo knedlo zelo. Vsadím se, že to někde získala mimo program. Bylo to dobré, jen to maso…Nicméně jsem to sestře pochválil, ta se rozzářila a přinesla mi ještě dva rohlíky. Stal se ze mne vyžírka.

Obědem se mi nálada trochu zvedla, ale další láhev mi připomněla, proč jsem tam. Pak přišla nějaká paní doktorka, mile se mnou rozmlouvala a důrazně upozornila: „Zapomeňte na Guta Jarkovského a za žádnou cenu nezadržujte po operaci kýchání! S otevřenou pusou ven s tím! Jinak Vám prasknou stehy!“ Polilo mne horko-budou mne šít –to bude asi zlé! A nastoupil začátek nekontrolovatelného děsu, navíc se slušnou kladnou zpětnou vazbou . Jakákoli rada v nejlepší pohodě způsobila zhoršení děsu. Pak se rozletěly dveře, vešla další paní doktorka a hlasitě řekla „Který je to pan Fűgner!“ Zlomek sekundy jsem uvažoval, kdo by to ten pan Fűgner mohl být, pak jsem zvedl ruku a tiše hlesnul. Paní doktorka přišla blíž a uvnitř mne to říkalo- UŽ JE TO TADY! Paní doktorka si mne chvilku prohlížela a pak řekla: „Ta podoba by tu byla, ale to by jste musil být o deset let mladší a jmenovat se Martin“. V mé hlavě, zcela vytížené vymýšlením nejrůznějších hrůz, jen zvolna docházelo, že ten Martin je nejspíš můj bratranec, lékař anestesiolog. Přiznal jsem se k bratrancovi a paní doktorka zajásala „Tak je to on! My jsme spolu študovali na lékařské fakultě, lezli po horách a dokonce jsem byla u Jiřího ( mého strýce, Martinova otce )!

Obr. 1. V nemocnici na opravdové operaci.
Obr. 1. V nemocnici na opravdové operaci.




Zkrátka–probrali jsme co se dalo a pak paní doktorka řekla „Uvidíme se zítra na operaci já budu Vaše anestesioložka.“ A následoval střemhlavý pád do reálu. Paní doktorka zpozorněla a řekla „Snad nemáte strach?“ Já jen špitnul „ děsnej“. „ Ale to nic není, usnete a až se probudíte, bude to hotovo a ani to nebude bolet“ . Jo to známe- a kladná zpětná vazba začala pracovat.
Přišla sestra, přinesla další láhev a důrazně upozornila, že od půlnoci nesmím nic jíst ani pít, jen ráno smím sníst ty dvě pilulky proti zvýšenému tlaku a smím je zapít jen jedním hltem čaje!!
Za chvíli se otevřely dveře, vstoupilo mnoho pánů doktorů a důstojně vyhlížející starší pán, kterému ošetřující lékař vysvětlil stav pacienta, používaje latinských výrazů, až došli ke mně. Můj ošetřující lékař na mne spiklenecky mrkl ( nedovedete si představit jak to povzbudí! ) a latinsky vysvětlil panu primáři ( neboť to byl on ), co se mnou je. Pan primář se mile usmál a řekl „Tak se dobře vyspěte, ať máte na zítra sílu!“. Tato povzbuzující slova měla ovšem přesně opačný účinek, opět jsem se propadl o něco hlouběji do děsu.

Pak byla večeře, kterou jsem snědl, ale za nic na světě si nevzpomenu, co to bylo. Sestra mne opět upozornila, že od půlnoci atd, ale ujistil jsem ji, že bych stejně do sebe nic nevpravil. Ráno se mám osprchovat, oholit a vyčurat.

Rozletěly se dveře a jiná sestra mi přinesla od paní doktorky anestesioložky dvě pilulky že je mám sníst. IHNED! Uposlechl jsem, ale napřed jsem si chtěl přečíst, co to je. Ten nápis byl snad v arabštině, ale po nasazení brejlí, jsem viděl azbuku. Dal jsem si práci a louskal bukvy. Glogovec Slovakofarma. Tak přeci cizokrajný lék, i když ne z tak daleka. Jenže co to bylo, bylo pečlivě ustřiženo Obě pilulky jsem polkl, zapil ( ještě nebyla půlnoc ) a čekal co se bude dít. Asi za dvacet minut jsem dospěl k názoru, že jsem.pitomec, co se děsím, vždyť celkem o nic nejde a s velkým potěšením jsem zaregistroval, že pilulky fungují. Kladná zpětná vazba byla přerušena a mně bylo celkem blaze.Někdy v tu dobu mi přišla SMS od mého bývalého kolegy „Das ganze tsechischische Volk ist eine Simulantenbande! Jak se máš pacholku? Jungwirth.“.Kdybych se nestyděl rozbrečel bych se radostí–připomnělo mně to téměř podobnou situaci, když jsem dostal na vojnu zvukový dopis od vůzorťáků. Samosebou mezi mnou a Helenkou SMS zprávy jen létaly a dodávaly odvahy stále, ale dostanete-li zprávu, kterou nečekáte, jsou účinky té nečekané zprávy také nečekané.
Pak jsem celkem v pohodě usnul. V noci jsem se šel dvakrát vyčurat ( to bylo pro mne strašně důležité, nic horšího jsem si nemohl představit než muset čurat do bažanta! ) a napumpovali do mne další dvě láhve jakéhosi lektvaru.

Ráno se ohlásilo rozdáváním teploměrů v půl šesté. Sestra mne důrazně upozornila, abych se osprchoval, oholil a vyčural.Vzhledem k tomu, že bylo velice brzo, byla sprcha volná a já se osprchoval, aniž na mne někdo koukal. Úroveň řemeslných prací ve sprše…Kam se proboha poděly zlaté české ruce…

S potěšením jsem nalezl zásuvku a oholil se. Pak sestra přinesla další láhev, přinesli snídani a upozornili, že nesmím nic jíst. Objevil se pan doktor, mrkl spiklenecky „Už to bude“. Dostal jsem zvláštní apatii, bylo mi všechno fuk. Přiběhla sestra: „svlékněte se do naha a přikrejte se dekou!“ Klidně jsem se svlékl, ale co s pyžamem? „ Dejte si ho taky do stolku“ poradil soused. Ležel jsem nahý, vyděšený pod dekou, když přišla sestra a řekla, že mi bude pružným obinadlem ovíjet nohy. Vysvětlila, že při anestesii se roztáhnou cévy a eventuelní sraženiny z dolních končetin by mohly způsobit problémy…Vyndal jsem nohu a sestra začala ovíjet nohu stejně, jako se isolují cívky vinutí u elektrických strojů.Sestra ovíjela stále výš a výš…pak odsunula mužskou ozdobu a ukončila vinutí krásnou sponou. Totéž se opakovalo s levou nohou a já bych se raději neviděl. Pak přišla usměvavá sestra s ohromnou stříkačkou ( možná, že ta stříkačka nebyla tak ohromná ) a vrazila mi do zadnice injekci tak mistrně, že jsem o tom ani nevěděl. Za chvíli jsem mile oblbnul, dostavily se mikrospánky a celkem mi bylo všechno jedno, jen abych to už měl za sebou.

Tak jsem ležel pod dekou a čekal co bude dál..Za chvíli se otevřely dveře, vešel statný mladý muž, odblokoval kolečka postele, mezitím mi sestra nasadila „slušivý čepeček“ a už jsem jel s postelí vstříc tomu nejhoršímu…Kolem stojící pacienti mi kynuli a já se na posteli řítil do výtahu. Ve výtahu jsem tvrdou hubou poznamenal : „Jezdil jsem na ledasčem, ale na posteli ve výtahu ještě ne“. Mladý muž a sestra se povinně zasmáli, výtah se zastavil, najednou byla zima a už jsem projížděl futrem dveří do operačního sálu. Všude samé obkladačky a stěny obložené svítícími zářivkami. To jediné mi imponovalo, konečně je někde dost světla. Na pokoji, kde nás bylo osm, byla u stropu jedna stovka žárovka. Zaparkovali mne s postelí do kouta, vedle nerezového regálu, na který jsem se raději nedíval, kdo ví co bych viděl…

Slyšel jsem rozhovor „to už je poslední, je třičtvrti na jedenáct, to stihnem oběd v půl dvanáctý“. Doslova jsem pookřál, jsou to lidi, staraj se o oběd! Přes mou deku přehodila sestra prostěradlo, dala mi jeho konce podržet a řekla: „Držte pevně, já z Vás stáhnu tu deku.“ Samosebou že šlo i to prostěradlo a já tam ležel docela nahej. Přiskočily dvě medičky a to prostěradlo na mne natáhly. Zaregistroval jsem, že je tam mediků a mediček dost. Kupodivu mne to potěšilo, aspoň se na mě něco naučej. Pak mne s postelí přirazili k operačnímu stolu, který byl asi o půl metru vyšší, než postel. Požádali mne, abych přelezl z postele na stůl. Okamžitě jsem si vzpomněl na film „U pokladny stál“, tam také pacient leze na operační stůl a můžete puknout smíchy. Kdyby moje lezení na operační stůl někdo natočil, smáli by se diváci ještě víc. Normálně bych vstal, přelezl a lehl na stůl. Jenže máte-li na sobě prostěradlo, je věc jiná. Snažil jsem se lokty vytáhnout, nebyl to žádný problém, síly mám dost, jenže to prostěradlo…Krátce byl jsem sice na stole, ale opět nahej. Zase přispěchaly dvě medičky… Snažil jsem se spočítat, kolik je na stropě žárovek, jaký mají příkon, ale zjistil jsem, že na větší číslovku než tři, si nejsem schopen vzpomenout.

Bouřlivé přivítání od paní doktorky anestezioložky, levou ruku si dejte sem, pravou semhle, mezitím mne různě přivázali a napojili k různým trubičkám. Pak si paní doktorka stoupla tak, abych na ní trochu viděl a spustila: „Dámy a pánové, představuji Vám pana Fűgnera, je to bratranec mého spolužáka z fakulty, který je také anestesiolog a tak Vás prosím, snažme se to udělat co nejlépe a nejrychleji“. Na to sborově všichni lékaři řekli „No tak to jó, když je to bratranec Vašeho spolužáka, tak to si dáme záležet“. Bylo to tak průhledné divadlo, že i já jsem to poznal, ale co to se mnou udělalo, to mi nikdo neuvěří, najednou to byli přátelé a mě bylo blaze. Tohle doktorské umění je podle mne strašně důležité.

Paní doktorka si stoupla za mne a řekla: „Myslete na něco hezkého a ne na ten operační výkon“. Nesměle jsem se zeptal jestli nemají nějakou nabídku snů…Paní doktorka se zasmála a řekla, že ona má na skladě pouze hezké sny. Najednou z prava i z leva stíračka jako ve filmu ( trvalo to asi dvě sekundy )…střih…a zleva jsem slyšel „už je to dobrý, už se probírá“ ( uvědomil jsem si, že to slyším stereofonně a přišlo mi to k smíchu, jako první dojem po probrání si uvědomit zrovna tohle ). Nemohl jsem otevřít oči, až po jisté době se mi podařilo otevřít levé oko a vidím- můj ošetřující lékař, anestezioložka, kardioložka, primář, dvě sestry, na stropě žádné žárovky, tak to už je po všem a jsem na JIP. Opatrně jsem pravou rukou sáhl na nos a cítím, že mi z pravé nosní dírky kouká „hadr“. Můj ošetřující lékař zajásal „Pamatujete si to jak jsem Vám říkal-měl jste to pěkný, už dlouho jsem něco takového neviděl!“.Optali se mne jak se mi daří, jestli nechci něco proti bolesti nebo na spaní, poděkoval jsem „Je mi jak v nebi, nic nepotřebuji, to pár facek bolí víc, ale večer bych si dal něco na spaní. Ale přeci jen bych mél stížnost-paní doktorka mi slíbila hezké sny a mně se nezdálo vůbec nic!“.  Všichni se dali do huronského smíchu a odešli.

Všechno jsem dostal a já se překlopil do stavu rajské blaženosti. Jen mi trochu dělalo starost, jak budu čurat. Když šla okolo sestra, zeptal jsem se, jestli se mohu jít vyčurat. Sestra řekla „Samozřejmně“, já jsem se posadil, nohy jsem v těch obinadlech dal z postele a vidím, že jsem úplně nahý. Těžce jsem přemýšlel a pak polohlasně řekl „To bych se asi měl obléknout“. Sestra se zasmála a řekla „No to jo a taky si sundejte ta obinadla“. A tak jsem se postavil, úplně nahý v JIP, kde byly jinak samé ženy a začal se oblékat. Matně jsem si vzpomínal, jak mi vyprávěl bratranec, že po operaci, ještě pod vlivem anestezie, chodil úplně nahý po chodbě a a zpíval, k nepředstavitelné radosti dalších pacientů. Cesta na záchod připomínala dobu mládí, kdy občas, úplně namol, jsem se snažil jít rovně. Všechno dobře dopadlo a já blaženě, jak v nebi, vlezl opět do postele.

Nakoukla sestřička „Volá Vaše paní jak se Vám daří“. „Báječně“ řekl jsem a sestra to běžela vyřídit, protože Helenka dostala rýmu jak trám a nemohla přijít. To bylo čtvrt na tři, jak Helenka říkala, ve třičtvrtě na dvě jsem byl ještě na sále a měla zavolat až za půl hodiny. Ta plánovaná třičtvrtěhodina se nějak protáhla…Nevím přesně, jak to bylo dál s časem, ale téměř hned jsem slyšel od dveří „Návštěva pro pana Fűgnera, nezouvejte se, zamažete si ponožky“ „Ale kdepak, to spíš těma ponožkama Vám umažu podlahu“. Neviděl jsem nic, protože jsem byl za látkovou zástěnou, ale to musel být Vašek!! Závěs se odhrnul, nakouknul Vašek se svým „Ahój“. Nedá se nijak vylíčit, jak strašnou radost jsem měl!! Hned jsme začali cosi technického řešit a já se zoufale snažil, v tom děsném zmatku v hlavě, dát dohromady nějakou souvislou větu. Když jsem asi za pět dní mluvil s Vaškem, ptal jsem se, jestli jsem nemluvil z cesty. Řekl, že ne, ale když jsem jej požádal, aby řekl pravdu, řekl „No, trošku jsi mluvil z cesty, ale jen trošku“. Jak znám Vaška, muselo to stát za to! Asi po desetiminutové návštěvě ( zdálo se mi to tenkrát tak krátce ) Vašek odešel a u dveří nezapomněl upozornit sestru „Už to můžete po mně vydesinfikovat“. Pak jsem zkusil napsat SMS Helence. Nechci vědět co jsem napsal, Helenka to má schované, ale nechci to raději číst! Na noc jsem si vzal prášek na spaní a blaženě usnul.

Ráno v půl šesté teploměr, honem jsem se v nestřežené chvíli malinko osprchoval, oholil, což šlo na oteklé hubě docela dobře bez zrcadla ( ještě jsem se na sebe nepodíval ). Láhve a lahvičky, které do mne přitékaly, jsem již vůbec nevnímal, už jsem byl „hrdina“! Přišel pan doktor se širokým úsměvem „Jak se Vám daří?“ Řekl jsem „nikdy mi nebylo líp!“ Pan doktor se zasmál „To rád slyším! Asi tak za pět minut přijďte za mnou do obvazovny, vyndáme ten drén“. Šel jsem se tedy zvolna vyčurat, to by mohlo dát těch pět minut a byl jsem před obvazovnou. Ani jsem si nesedl a už mne volali. Obvazovna byla plná mediků a mediček, ale s potěšením jsem zjistil, že je vnímám ne jako zvědavce, ale spíš jako přátele. Vzpomněl jsem si na záběr z filmu „Doktor v domě“, kde zkoušenému medikovi napovídá zkušený pacient. Byl jsem usazen do pohodlného křesla ( zubařského! ), pod bradu jsem dostal takové zahnuté „plivátko“ a pan doktor mne informoval, že to nebude příjemné. Nevím kde se to ve mně vzalo, ale řekl jsem „Pane doktore, s vámi se už nebojím ničeho!“. ( Musel jsem si napravit reputaci, co kdyby některý medik byl přítomen mé včerejší operaci! ) Pan doktor začal tahat, nebylo to příjemné, ale opravdu to nebolelo. Věřte, nevěřte, vytáhl mi z nosu nejméně 60cm drenu, v průměru alespoň 5mm. Medici se pozorně dívali a pan doktor přiložil na nos kus vaty a s úsměvem řekl „To je všechno“. Byl jsem mile překvapen, poděkoval jsem, odcházím a tu najednou z nosu šplíchanec krve ( zdálo se mi, že to musilo být tak deci, ale nebyl to ani mililitr ). Trochu jsem se v chůzi zastavil, podíval na krvavou vatu, usoudil že to nestojí za řeč a odcházel. Jenže mne dostihl pan doktor, okamžitě dal novou vatu, zkontroloval že už to neteče a se slovy „Kdyby se cokoli dělo, okamžitě, ale OKAMŽITĚ přijďte!“ Ujistil jsem pana doktora, že jsem hodný pacient a že to bude zcela v pořádku. Taky bylo.

Za tu chvíli co jsem byl na převazovně, převezli mi postel i noční stolek zpět na pokoj . Pak zas nějaké láhve a měření tlaku krve. Nedíval jsem se, abych neovlivnil měření, ale z pohledu sestry jsem usoudil, že se něco děje. Zeptal jsem se, co naměřila a dozvěděl se že 100 na 65. Zajásal jsem, protože takový tlak jsem míval jako kluk a lékaři tehdy říkali, že už musím být mrtvý. Dostal jsem okamžitý zákaz všech léků na snížení tlaku a pětkrát denně měřit tlak. Po celou dobu pobytu jsem měl zákaz používání léků na snížení tlaku a můj tlak nepřelezl110 na70.

K obědu jsem měl nějakou br. kaši s blíže neidentifikovatelnou omáčkou. Neodolal jsem a zkusil obzvláště vypečený rohlíček, který, když jsem jej mezi prsty zmáčknul na placku, vešel se mi do pusy a dal se rozžižlat. To byla dobrota! Pak jsem si musel odpočinout, ale do dveří nakoukla Markéta. Vstal jsem a vyšel na chodbu. Dával jsem si bedlivý pozor, jak se bude Markéta tvářit! Na chodbě byl i Jeff a měl jsem klukovskou radost, jak Jeffovi poklesla dolní čelist, když mne uviděl. Tvrdí sice, že se mne nelekl, ale to se jen vymlouvá. Markéta zachovala klid a říkala, že to vypadá, jako bych měl ve tváři schované vejce. Dokonce to prý ani nehýří barvami, jak jsem se těšil. Chtěl jsem totiž tvrdit, že jsem se popral v hospodě, ale takhle mi to nikdo neuvěří. Trochu jsme poklábosili a oba brzy odešli, aby se vyhnuli pátečnímu štrůdlu aut, což jsem jim schvaloval.

Nastal nekonečný zbytek pátku, sobota a neděle. Nemohl jsem se dočkat pondělí, kdy jsem měl slíbený odchod. V pondělí ráno byla velká vizita, kde mne úředně propustili. Na kontrole mne pan doktor prohlédl, poučil, že nesmím smrkat, dokud nedovolí a mám přijít za dva dny. Dodal jsem si odvahy, ( HODNĚ! ) podal ruku panu doktorovi a řekl „Děkuju moc, za perfektně profesionální přístup, ale hlavně za dokonale lidský přístup, k smrti vyděšenému pacientovi“.

Ani nevím jak, byl jsem venku a jen jsem přemýšlel, jak bych mohl poděkovat paní doktorce anestesioložce. Procházel jsem zrovna vrátnicí a málem do paní doktorky vrazil. Je mi jasné, že mi to nikdo nebude věřit, ale bylo to tak. Vrhl jsem se k ní a poděkoval stejně ( nic lepšího mne nenapadlo ), paní doktorka se smála a říkala že to nic nebylo a abych pozdravoval Martina, což jsem hned, po příchodu domů, telefonem udělal. Martin řekl „Já bych se taky strašně bál nechat si vrtat v hlavě!“ Tím mne značně potěšil, že nejsem posera jen já.

Tak to by byla asi celá příhoda. Dnes, kdy se na to dívám zpátky, odmyslím-li si ten děs, asi bych šel raději na takovou operaci, s tímhle panem doktorem, než k zubaři na trhání zubu.



V nemocnici na opravdové operaci  [045]