O prázdninách v roce 1954, to jsem šťastně absolvoval třetí ročník průmyslovky-bylo mi UŽ sedmnáct !!  a se spolužákem Jardou, jsme chtěli jezdili s putovním kinem po Karlovarském kraji. V uplynulém školním roce jsem totiž získal diplom promítače úzkých filmů pro socialistické organizace Obr.01. S Jardou jsme chtěli nějak využít tento diplom a nemuset jít na nějakou nezajímavou brigádu. Jarda získal možnost jezdit s putovním kinem a tak jsme domluvili, že budu bydlet u Jardových rodičů na předměstí Karlových Varů a večer Jarda bude řídit auto Kulturního domu a já budu promítat.

Ve stanovený den jsem dorazil vlakem do Karlových Varů, Jarda mne už čekal a nádhernou procházkou jsme došli k místu, kde bydlili jeho rodiče. Byli to úžasní lidé a já tam byl jak doma. Dnes mám trochu výčitky svědomí, nastěhoval jsem se tam, nic neplatil, jedl spal opravdu jak doma. Pak se zjistilo, že s tou naší brigádou je to trochu jinak, Jarda nemůže dělat řidiče, auto bude řídit řidič Kulturního domu a hlavně dostaneme jen polovinu domluvených peněz.. Jarda hned zorganizoval změnu a získal brigádu v nějakých opravnách automobilů a já že budu jezdit s kinem. Nakonec to bylo tak, že já jsem dopoledne došel na druhý konec Karlových Varů do půjčovny filmů, vyzvedl film, pěšky donesl filmovou kopii do bytu Jardových rodičů opět na druhý konec Karlových Varů. Po cestě jsem se stavil v mléčném baru a poobědval špenát s vejcem za 3,50Kčs. Odpoledne přišel Jarda z práce, připravili jsme si projektor OP16 Obr.02, který jsme měli také u Jardových rodičů a čekali na řidiče s autem.

Řidič s autem přijíždíval kolem 19. hodiny, naložili jsme projektor, filmovou kopii a řidič nás dovezl na místo domluvené projekce. Bývalo to v hospodách, školách, nebo v Kulturních domech na vsích. Promítat se začínalo až se lidé sešli. Vybíralo se i vstupné, dospělí dvě koruny děti jednu korunu. To většinou vybíral Jarda, já instaloval stroje. Když přišel někdo po začátku promítání, posílal nám vstupné po divácích k nám do zadu. Jarda zas posílal stejnou cestou vstupenky. Nikdo se nechtěl dívat načerno a my jsme posílali vstupenky, které nikdo nevyžadoval. Byl to tak poslední čas, kdy kino bylo něco svátečního, na co se lidi těšili třeba měsíc. Nezapomeňte, že i televize tehdy měla jen jeden program, vysílala jen tři dny v týdnu a jen večer-zvukový dokument na Fűgnerfilmu . Navíc ji bylo možno sledovat jen v  okolí Prahy. O zážitcích obou „promítačů“ napsali bratři Iblové, naši spolužáci nádherný dopis, který přikládám Obr3 až Obr.8. Chybějící tři obrázky v  dopisu na moje velké naléhání po třiapadesáti letech znovu nakreslil Standa.

Abych mohl dostat nějakou korunu navíc, navrhli v Kulturním domě, kam celé putovní kino patřilo, že bych mohl dopoledne vypomáhat s nějakou administrativní prací. Tak jsem tedy pomáhal. Pak jsem zjistil, že tam mají krásný padesáti wattový zesilovač-Tesla KZ50 Obr.9. Začal jsem se o něj zajímat a dozvěděl jsem se, že nefunguje. Ujistil jsem je, že to není žádný problém a že zesilovač opravím. Dnes bych si to rozmýšlel, ale tenkrát v mých sedmnácti letech byl život strašně jednoduchý… Měl jsem štěstí, jedna koncová elektronka měla v sobě vzduch. To jsem již věděl, že u dvojčinného stupně musí být elektronky stejné a musí se měnit tedy obě. Koupili jsme nové a zesilovač hrál. Měl jsem neuvěřitelné štěstí. Bez rozmyšlení jsem na talíř gramofonu vybral desku, na které toho mnoho nebylo a se svolením jsem zahrál pěkně nahlas velikým reproduktorem na hlavní kolonádu. Už první takt všechny vyděsil-byla to Československá hymna! A skutečně pěkně nahlas hrála na kolonádu! Co teď? Utnout hymnu nejde, to by byla pohana a tak jsme s hrůzou pozorovali, jak se život na kolonádě zastavil, lidé stáli v pozoru a čekali co bude dál. Když hymna dohrála, všechno jsme vypnuli a utekli. Řekli mi, abych vzal nohy na ramena a utekl. Ráno mám přijít jako by nic a o ničem nevím, vezmou to na sebe.

Ráno jsem přišel, nikdo nic neřekl, dělali jsme jako by nic a skutečně nikdo se o včerejším průšvihu ani nezmínil.
To je další příhoda s hymnami, které mne nemají rády.

Asi za čtrnáct dní začalo pršet. Ne, to je slabý výraz, lejt. Řeky se začaly zvedat, nehotová Slapská přehrada měla neplánovanou zatěžkávací zkoušku. Jednou dopoledne, když jsem již přinesl filmovou kopii na večer, začal místní rozhlas vyhrávat naplno budovatelskou píseň „Poručíme větru dešti“ a v zápětí zoufalou prosbu o pomoc, zaplavoval se sklad pošty na břehu řeky. Tehdy přišel i Jardův tatínek z práce a vyrazili jsme všichni za zvuků budovatelské písně stěhovat sklad. Vytvořil se řetěz, který snad neměl začátek ani konec a po něm šel obsah skladu, mezi tím i reproduktorové bedny rozhlasu po drátě. Stál jsem v řetězu bos v trenýrkách, do poloviny stehen ve vodě. Sklad byl rychle prázdný a jak jsem se dozvěděl potom, neztratilo se NAPROSTO NIC.

Když jsme se večer nemohli řidiče dočkat, šli jsme mu naproti, garáž byla asi kilometr daleko. V garáži jsme našli sakrujícího řidiče pod autem. Jarda bez řečí vlezl pod to auto taky a tak sakrovali oba. Naštěstí se to podařilo opravit a jeli jsme vyzvednout projektor a filmovou kopii. Celou cestu na místo představení lilo jak z konve. V záři reflektorů (lilo strašně) nám přeběhla přes cestu černá kočka. Hned jsem to komentoval a byl jsem upozorněn, že se takové věci nemají říkat, i když nejsme pověrčiví. Silnice se zužovala, až přešla v polní cestu. Přejeli jsme po dřevěném mostku malý potok a dojeli do vesničky ze samých dřevěných domků i hospoda byla dřevěná. Tam silnice, nebo spíš polní cesta končila. Za strašného slejváku jsme vyložili stroje a protože v  hospodě neměli nic k  jídlu (za socializmu běžné), odejel hladový řidič někde něco sníst a že se pro nás staví. Začali jsme instalovat stroje, když vidím, pan hostinský bere mikrofon místního rozhlasu a hlásí „Milí sousedi, až podojíte přijďte do hospody, přijelo k nám kino a bude krásná detektivka. Přijďte všichni, počkáme na vás“.

Skutečně asi za malou hodinku se lidé sešli a začalo promítání. Když skončil první díl (celovečerní film na 16mm filmu má dvě cívky po přibližně šesti stech metrech filmu) zjistil jsem, že jsem zasypán filmem. Navíjecí cívka se přestala otáčet a film padal na zem. Těch 600m filmu na zemi má tak objem jako velký psací stůl. Je to strašná ostuda, znamená to, že promítač nehlídá stroj. Asi ta detektivka byla napínavá. Navinout rozsypaný film jsem zvládl lehce a detektivka pokračovala. Najednou byla tma. Shořela projekční žárovka. Museli jsme chvilinku počkat, než lampová skříň vychladne a žárovku jsem vyměnil. Sotva uběhlo pár metrů, přestal projektor hrát. Prosvětlovací žárovka budiče zvuku spadla do soklu. Dodnes nechápu, jak se tohle mohlo stát, podle mne je to nemožné. Ale i to jsem rychle opravil a pak se film podařilo dopromítat. Lidé se rozcházeli, složili jsme stroje a zjistili, že řidič s autem nikde.

Čekali jsme až do zavírací hodiny, pak pan hostinský řekl, že nám ustele nějaké deky na lavice a že tam můžeme přespat. Když už jsme se ukládali ke spánku, přijel řidič s autem a řekl že je Boží dopuštění a že myslel, že snad nepřijede. Rychle, dokud to ještě jde! Poděkovali jsme panu hostinskému, rychle naložili a vyrazili. Polní cesta se změnila v koryto potoka a obtížně se podařilo najít dřevěný mostek. Řidič statečně na mostek najel i když „potůček“ se již řítil přes mostek. Sotva jsme mostek přejeli, vzala ho voda, jak bývá ve správném filmu. Vím to dobře, protože jsme v zápětí píchli kolo a než se jej řidiči a Jardovi podařilo vyměnit, měl jsem dost času hrozné divadlo pozorovat. Pak jsme jeli po strašně zatopených silnicích a dojeli k mostu přes řeku v Karlových Varech. Most byl pro povodeň uzavřen. Řidič to vzal někudy jinudy – dojeli jsme k Jardovým rodičům asi v 6 hod ráno. Oba Jardovi rodiče byli upřímně zděšeni co se asi stalo a měli radost, že jsme se ve zdraví vrátili. Nezapomeňte, že v té době nebyly ani telefony, natož mobily. O černé kočce jsem už ani necekl. 

Fotografie k povídání Černá kočka

prezentace >>

příběh (007)