Dílna v olomouckých kasárnách byla jako „průchoďák“. Stále tam někdo přicházel a zdržoval. Vadilo to posléze nejen nám, ale i náčelníkovi dílen kapitánovi Adamcovi.

Mimochodem byl to dobrý člověk. Navrhl jsem mu tenkrát, že uděláme na dveře elektrickou závoru, jakou jsme měli v Chropyni. Velice se mu to zalíbilo, jen ten způsob otevírání byl trochu nešikovný. V partě nás, mechaniků byl taky jeden telefonář, který navrhl, že by se to dalo otevírat vytočením správného čísla na telefonní číselnici umístěné na dveřích. Návrh byl okamžitě přijat a pustili jsme se do realizace.

Musím upozornit, že v té době se pouze proslýchalo, že existují někde v Americe takové součástky nazývané tranzistory. To jen abyste se nedivili proč zařízení musilo být napájené z akumulátoru a při volbě odebíralo až 5A při 24V.

Když bylo celé zařízení hotové, stačilo vytočit první správné číslo, počkat asi sekundu, aby přitáhlo zpožděné relé, vytočit druhé správné číslo, počkat sekundu na druhé zpožděné relé a po třetím správném čísle dostal proud elektromagnet závory (jen asi 10A při 24V) a dovolil dveře otevřít. Prodlevy mezi čísly byly nutné a jejich nedodržením se zařízení uvedlo do výchozího stavu. Bylo to k vzteku, ale mělo to i výhodu, že nás nikdo nemohl prudkým otevřením dveří překvapit. Zařízení jsme předvedli i náčelníkovi spojení pluku a protože jsme mu prozradili kód, okamžitě zařízení posvětil, takže nám nikdo nemohl nic říci.

Ono tajné třímístné číslo byl dvojnásobek čísla „za kolik to máme“. Každý večer po šichtě se číslo měnilo, což znamenalo přeletovat tři vodiče na třech telefonních třídičích. Byla to vždy sláva – moc jsme to prožívali. Náčelníkovi dílen jsme to vždy předem ohlásili, aby se ráno dostal do dílny.

Samosebou, že se to rozneslo a každý to chtěl zkusit. Protože o nezbytných pauzách věděli jen zasvěcení, bylo zcela vyloučeno, že by se někdo nepovolaný do dílny dostal, i kdyby tajné číslo znal.

Až jednou ( to „až jednou“!) jsme se opět chtěli ulejt z rozcvičky a hodlali jsme se ukrýt do dílny. Jenže jsme byli spatřeni a prchali jsme jak o život do dílny. Dozorčí důstojník za námi a teď čekejte za každým číslem sekundu, když máte za sebou pronásledovatele!!

Dostali jsme se tam včas, jenže jsme byli spatřeni a co teď? V lezení po římse jsme měli zkušenost, přelezli jsme tedy do vedlejšího skladu a doběhli na rozcvičku. Po rozcvičce jsme šli okolo dílny, kam se stále dobýval dozorčí důstojník a nevinně jsme se zeptali, jestli někoho hledá. Protože jsme měli alibi a v dílně nás nenašel, bylo velké překvapení. Náčelníkovi dílny jsme to pak prozradili a po povinném vynadání se tomu velice smál.

Fotografie Dílenské dveře na heslo – základní vojenská služba 1956

prezentace >>

 Dílenské dveře na heslo – základní vojenská služba 1956 [021]