VÝZKUMNÝ ÚSTAV ZVUKOVÉ, OBRAZOVÉ A REPRODUKČNÍ TECHNIKY.

Bude se Vám zdát že je to vymyšlená povídka, ale všechno je to skutečná událost. Na podzim 1954, to jsem byl ve čtvrtém ročníku průmyslovky, slavil můj otčím se svými spolužáky čtyřicet let po maturitě. Protože jich po dvou válkách zbylo jen pět, slavili to u nás doma. Já jsem ve druhém pokoji něco vylepšoval na svém magnetofonu, což způsobovalo děsivé zvuky. Můj otčím pozval své spolužáky, aby se šli podívat „jak si kluk postavil magnetofon“ Obr.1. a Obr.2.

Pánové přišli a myslím, že byli skutečně šokováni tím co viděli. Zvlášť jeden pan inženýr, který chtěl vidět vše i vespod. V šoku pak řekl „Tak ve VÚZORT dělají magnetofon už dva roky a pořád jim nehraje a tady vidím takové…( nemohl najít výraz ) zařízení a ono to hraje. To by měli ve VÚZORT vidět!“ Samosebou jsem byl velice polichocen a to jsem tenkrát neměl nejmenší tušení co je to VÚZORT.

Asi za týden zazvonil odpoledne telefon, představil se ing. Struska z VÚZORT, že se dozvěděl, že jsem sestavil magnetofon a abych ho do VÚZORT přinesl, že by ho rádi viděli a hlavně slyšeli. Domluvili jsme se na datu 17. března1955 v 15.00 a rozloučili se. Teprve teď mi došlo, jak já sám dovláčím magnetofon až do Vokovic, když jsme měli jinak co dělat tři, abychom magnetofon unesli. Jenže mi bylo právě osmnáct a to je věk, kdy neexistují problémy a „ňák se to zvládne“.

Dne 17. března 1955 v 15.00 jsem byl ve vrátnici staré ARITMY ve Vokovicích. Do vrátnice si pro mne přišla paní Janoušková a odvedla mne i s oběma hroznými kufry, plechovými dveřmi s nápisem JOSEF VÚZORT do „administrace“. Tam jsem tiše usedl na jeden kufr, ale hned jsem si musel přesednout na židli, protože bych jinak „vynesl spaní“. „Administrace“ se začala plnit vúzorťáky, kteří ZROVNA TEĎ potřebovali tužku nebo papír nebo cokoli a všichni nenápadně pozorovali zježeného kluka a jeho ohromné dva kufry.

Vstoupil ing. Struska v bílém plášti, představil se a vyzval mne, abych s ním šel do laboratoře. Oba kufry zachvátili vúzorťáci a všichni jsme se vevalili ( jinak to nelze napsat ) do laboratoře. Tam jsem k úžasu přítomných začal vybalovat stroj. Jen mechanická část magnetofonu zůstala v jednom kufru tak, jako na fotografii ze školy. Založil jsem „ředitelskou důtku“ a stroj odmítnul poslušnost – běžný předváděcí efekt. Bylo mi hned jasné, že se opálily „kontakty“ z železného plechu, nastříhaného maminčinými nůžkami z konzervy. Někdo z vúzorťáků mi půjčil šroubovák a napružil jsem v mžiku kontaktní pera. Teď tedy zazněla „ředitelská důtka“a vúzorťáci poslouchali.

Ředitelská důtka – na Youtube 

Ilustrační zvuková ukázka 07 z roku 1954 : 
Ředitelská důtka na SPŠ elektrotechnické Františka Křižíka Z ROKU 1954.

Jak jsem se o mnoho let později dozvěděl, obíhal prý v ten okamžik technický náměstek ředitele ing. Jaroslav Ledrer ostatní laboratoře se slovy „pojďte se honem podívat, ať vidíte, co taky může hrát!“

O mnoho let později jsem v Jizerských horách u Černého potoka potkal bývalého hlavního konstruktéra VÚZORT, který vyprávěl, jaký to pro něj, jako konstruktéra byl šok, když „Soustava různě šmajdajících kladiček svou šmajdavost nesčítala, jak je normální, ale ty šmajdavosti se snad kompenzovaly, prostě to nekňouralo!“ Po shlédnutí mého stroje měl pocit, že pro mne neplatí fysikální zákony!

Když „ ředitelská důtka“ skončila, zeptal se ing. Struska, z jakého magnetofonu mám univerzální hlavu. Když jsem mu řekl, že jsem ji vyrobil na soustruhu ve školních dílnách z plechů síťového transformátoru, bylo vidět na tvářích vúzorťáků upřimné zděšení. Následovalo podrobné prohlížení a čím dál větší zděšení, proboha, to přeci nemůže hrát!! Pak se ing. Struska zeptal, nemám-li sebou nějakou hudbu. Hudbu jsem sebou neměl, protože žádný můj záznam hudby se mi nelíbil. Jeden vúzorťan ( byl to ing. Jirka Mentlík, můj pozdější kamarád ) řekl, že skočí nahoru do VÚRT ( Výzkumný ústav rozhlasu a televize ) pro nějaký pásek s muzikou. Za chvíli byl zpátky a nesl červenou plochou krabici s páskem. To jsem prvně v životě viděl, jak vypadá magnetický pásek AGFA WOLFEN. Obr.3.

Trochu se mi ruce třásly, můj magnetofon měl přehrát cizí pásek-aby ho tak roztrhal! Jenže středovka byla nějak menší a nešla nasadit na trn na talíři. Vúzorťáci posmutněli, ale vypůjčil jsem si skalpel a trn na talíři ořezal. Trn byl totiž ze dřeva. Další zděšení. Pak už pásek začal hrát. Byl jsem dost překvapen, že to nehraje tak špatně. Po první písničce navrhl ing Struska, že by se mohla, místo mého reproduktoru v lepenkové krabici od másla, připojit profesionální reproduktorová soustava jakou mívala nejlepší premiérová kina. Po připojení soustavy jsem byl zas překvapen já. Takovou reprodukci jsem v životě neslyšel!

Pak mi vúzorťáci radili co s oscilátorem, který nechtěl kmitat, naopak jak zamezit kmitání zesilovače, který kmital rád, jak korigovat kmitočtový průběh při záznamu a snímání, připadal jsem si jak mezi dávnými přáteli-nikdo se neposmíval – byl bych tam snad do rána. Jenže všechno končí a tak při loučení se ing. Struska zeptal kdy budu maturovat, a z jakého předmětu mám obavy-že mám obavy ZE VŠECH předmětů, jsem mu raději neřekl. Na mé váhání se ale ing. Struska usmál a řekl, že se jistě brzy uvidíme. Při mé naivnosti mně nic nedošlo.

Asi za měsíc jsem do školy dostal umístěnku na mé jméno, do VÝZKUMNÉHO ÚSTAVU ZVUKOVÉ, OBRAZOVÉ A REPRODUKČNÍ TECHNIKY–VÚZORT. Podepsán ing. Struska-vedoucí oddělení ZÁZNAM ZVUKU Obr.4.

A teď mi vyvraťte, že život není náhoda!

Fotografie z VÚZORT

prezentace >>