Koupání – Barandovské terasy, koupaliště pod Barandovskými terasami.
Koupání – Barandovské terasy.
Končil jsem devítku, bylo nádherné počasí a tak jsme se rozhodli, téměř všichni kluci, že se půjdeme koupat do Žlutých lázní. Žluté lázně byly a dosud snad jsou na Vltavě, přibližně naproti Barrandovským terasám.
Obr.1. Barrandovské terasy, ještě v našich klukovských letech.
Protože jsme byli už dost velcí, jak jsme si mysleli, dohodli jsme se, že košili a tenisky nacpeme do tašek a pojedeme bosí a jen v trenýrkách… Tašky jsme si nechali u pana školníka-byl to velice hodný pán a hlavně bydlel ve škole, takže nemohly být potíže s vyzvednutím tašek. A vyrazili jsme..
Asi patnáct bosých kluků, pouze v trenýrkách, obsadilo půl vlečňáku tramvaje, která měla konečnou na Lobkovicově náměstí. Lístek stál 60haléřů-kde jsme měli ty peníze na zpáteční cestu při koupání nepamatuji, ale asi v kapsičce u trenýrek. Horda bosých, čtrnáctiletých kluků v trenýrkách (byli jsme dost otužilí a chodit bosí nám tehdy nečinilo potíže ani v Praze) jela přes celou Prahu nejméně hodinu s jedním přestupem až před Žluté lázně.
Ze Žlutých lázní nás vyhodili, bylo víc než plno! Šli jsme tedy proti proudu Vltavy-tenkrát to byl konec Prahy- až jsme našli místo, kde se dalo sejít k Vltavě. Bylo to přístavní molo pro výletní parníčky-tedy přesněji pár dřevěných kůlů zaražených do dna Vltavy a na nich prkna. Jak jsme byli v těch trenýrkách, vrhli jsme se do Vltavy. Přeplavali jsme s Jardou Vltavu a šli navštívit nádherné koupaliště pod Barrandovskými terasami. Teď je tam zbořeniště a smetiště. Došli jsme k závěru, že sem musíme ještě jednou zajet a navštívit to koupaliště. Ale to je jiná povídka. Tehdy ještě pod Barrandovskými skalami nebyla dálnice a uzounká asfaltka, plná děr, se snadno dala přeběhnout bosýma nohama. NA CELÝ TEN VÝLET PAMATUJI JAKO NA NESDĚLITELNOU NÁDHERU, POPRVÉ ZCELA BEZ DOZORU RODIČŮ I UČITELŮ!!
Na barrandovském břehu Vltavy rostly, mezi kameny navigace, velice zvláštní rostliny s nádhernými velkými žlutými květy. Nasbírali jsme jich náruč, zastrkali s Jardou za trenýrky- ať má paní učitelka Lišková radost. Přeplavali jsme opět Vltavu a koupali se ještě dost dlouho, ale přeci jen jsme se vydali na cestu zpět. Do tramvaje jsme nastoupili úplně mokří, s přilepenými trenýrkami, teklo z nás jak z vodníků. Asi za hodinku jsme dorazili (v šest) před školu. Tam srocení rodičů, kteří už málem volali policii-měli jsme dorazit domů v jednu hodinu! Pan školník jen věděl, že jsme si k němu dali tašky, ale kam jsme šli jsme mu neřekli. Nezapomeňte že mobily neexistovaly ani v pohádkách (nemluvě o tom, kam bychom jej dali v trenýrkách) a pevný telefon měl tak nanejvýš jeden účastník v domě.
Nebudu líčit, co jsme museli vyslechnout a tak naše představa o tom, že jsme už velcí, se poněkud pokazila.
Druhý den paní učitelka Lišková, vyučující botaniku, lomila rukama, když jsme jí s Jardou přinesli ty zvláštní rostliny. Běžela S NÁMI A KVĚTINAMI do ředitelny a ukazovala paní ředitelce Veselé zvláštní květiny asi s těmito slovy „ Stále je prosím, aby nosili květiny k určování a nikdo nepřinese nic a dnes přinesou PRUDCE JEDOVATÝ DURMAN v HOLÝCH rukách a na HOLÉM těle, NAVÍC ZASTRKANÝ ZA TRENÝRKY jako divoši!!!“ Musili jsme vyslechnout důrazné kázání a okamžitě se důkladně umýt, což jsme rádi udělali, protože jsme tím zabili nenáviděnou hodinu matematiky. Žádné zdravotní následky z blízkého setkání s prudce jedovatým Durmanem nebyly.
Fotografie: Barandovské terasy, koupaliště pod Barandovskými terasami.
Koupání – Barandovské terasy, koupaliště pod Barandovskými terasami [047]
