NA PRKNECH NÁRODNÍHO DIVADLA.

V roce 1972, inscenovalo Národní divadlo operu sovětského autora „Deset dnů, které otřásly světem“. Mělo to být něco velkolepého ( taky bylo !!! ) a proto to měl režírovat sovětský režisér. Pan režisér přijel a hned vznikla velká nepříjemnost, protože reproduktory na jevišti ( podle mínění pana režiséra ) nehrály dost hlasitě to, co zachytily mikrofony na tomtéž jevišti.

Marné bylo vysvětlování, že jeviště Národního divadla je mnohem menší, než jeviště Velkého divadla v Moskvě, kde jsou tedy reproduktory dál od mikrofonů a nemůže tak snadno vzniknout kladná zpětná vazba ( pískot ). Pan režisér si nedal říct a když reproduktory skutečně začaly při větší hlasitosti pískat, prohlásil to za spiknutí proti revoluci a jiné, stačící na zavření mnoha lidí. Vložil se do toho tehdejší ředitel Národního divadla Přemysl Kočí, který rozzuřenému panu režisérovi navrhl, že pozve experty z VÚZORT, kteří dají věc do pořádku. Pan režisér kupodivu VÚZORT znal a souhlasil. Pan ředitel Národního divadla telefonoval řediteli VÚZORT ten se obrátil na oddělení akustiky, ti s tím, jako obyčejně, nechtěli nic mít, tak zavolal ing. Struskovi. Tomu nebylo třeba nic vysvětlovat a ten okamžitě pověřil ing. Jirku Mentlíka a mne. Ing. Struska, náš šéf nám vysvětlil, že vůbec nejde o technický problém, ale o politický problém a je na nás, jak pomocí důstojného „vědeckého“ vystupování přesvědčit pana režiséra, že je vše v naprostém pořádku. Namítl jsem něco v tom smyslu, že já a důstojně… Jirka Struska řekl, „Tebe tam posílám proto, že se umíš domluvit s andělem i čertem. Páni nebude to žádná sranda, ale vy to zvládnete.“

Okamžitě jsme s Jirkou odjeli ( jeho autem, abychom vypadali jako experti ) a nechali se ohlásit u pana ředitele Národního divadla. Pan ředitel Přemysl Kočí, nás okamžitě přijal a začal velice opatrně vysvětlovat o co jde. Asi v půli řeči mu vskočil do řeči Jirka a řekl, že je nám věc jasná a víme, že zvukaři Národního divadla svou věc umí líp než bychom jim mohli my poradit, už jen proto že jsou tam doma a znají svou profesi dokonale. Pan ředitel si viditelně oddechl a poslal nás za panem Čubou, vedoucím zvukařů. U pana Čuby se všechno opakovalo a když mu Jirka řekl totéž, pan Čuba si viditelně oddychl a začali jsme se bavit jako technici. Nechali jsme si problém vysvětlit a začali kout pikle. Domluvili jsme, že budeme vystupovat jako důstojní experti, že všichni technici hned udělají všechno tak, jak řekneme, i když to bude úplná blbost. Krátce – zahrajeme si na prknech Národního divadla úplně novou, technickou hru! Pan Čuba sezval všechny techniky, ti byli s plánem seznámeni a souhlasili s tím, že to zahrají. Uvědomili jsme o tom i pana ředitele, který na chvíli přišel asistovat.

Dovedete si představit, co to pro mne bylo, hrát na prknech Národního, i když divnou, ale přeci hru, nemusím snad nikomu říkat. Když jsme vstoupili na jeviště, byli jsme představeni panu režisérovi, který nás dost přehlížel-byli jsme jen technici, i když z VÚZORT! Zvukaři to perfektně sehráli a skutečně se před námi ukláněli a měl jsem co dělat, abych nevypadl z role! Každou chvíli přišel na jeviště nějaký známý herec a usmál se na nás-všichni to už věděli. Byl jsem jak ve snách. Jirka kázal přistavit žebřík k těm dvěma mikrofonům, které byly 3m nad jevištěm. Čtyři kulisáci důstojně žebřík přidržovali, Jirka na něj vylezl a začal syčet. To představoval „zdroj bílého šumu“ a já se musel vysmrkat, abych nepropukl ve smích. Naproti tomu zvukaři nasadili velice důstojné tváře. Jirka mne poslal do hlediště, abych poslouchal nejsou-li mikrofony v protifázi. Aby to bylo ještě důstojnější, vyžádal si Jirka silným hlasem naprosté ticho.

Já jsem v hledišti pobíhal a sledoval, jestli při kývání šumícího Jirky, skutečně ten zvuk přechází z jednoho reproduktoru na druhý, bez hluchých míst. Měl jsem dojem že je vše v naprostém pořádku, ale abych dokázal že jsem expert, řekl jsem, že jsou mikrofony v protifázi. Jirka hned kázal u jednoho z mikrofonů přehodit živé vodiče. Zvukaři okamžitě vzali pájku a cosi přeletovávali. Když to měli hotové, Jirka opět zašumněl a já prohlásil, že je to mnohem lepší. Všichni technici si postupně přišli poslechnout a s vážnou tváří tvrdili že je to opravdu mnohem lepší. Poslechl si to s vážnou tváří i pan ředitel a potom i pan režisér a schválili úpravu. Dnes bych se vsadil, že zvukaři nepřeletovali nic, ale perfektně to zahráli-jak se sluší na techniky NÁRODNÍHO DIVADLA.

Myslím, že se ještě posouvaly a natáčely reproduktory a jiné celkem zbytečné věci, nad kterými zvukaři vždy vážně pokývali hlavami a řekli, že je to lepší. Asi po dvou hodinách jsme prohlásili, že je to v pořádku a ačkoli se téměř nic nezměnilo, panu režisérovi se to už také líbilo.

Potřásli jsme si rukama s vážnou tváří, jak je na experty nutné, pan ředitel Národního divadla nám poděkoval a řekl „Pomohli jste nám ani nevíte jak!“ Za odměnu jsme dostali dva lístky na premiéru představení „Deset dnů, které otřásly světem“. Jirka nechtěl na představení jít tak jsem šel já s Helenkou.

Nedovedu vylíčit dojem z představení, ale měl jsem pocit, že se musí jeviště propadnout pod množstvím herců. Zvláště mne upoutala árie Lenina, kterému uprostřed árie začala mrkat stolní lampa a posléze zhasla. Protože Lenin neuměl asi text z paměti a lampa na text nesvítila, dozpíval árii na la la la. Helenka říkala, že by mi měli platit za to, že nikam nepůjdu, protože kam přijdu, tam se vždycky něco stane.

Po letech jsem se byl v Gramofonových závodech v Loděnicích podívat na nové zařízení a jak tak okukuji, zeptala se mne tiše jedna paní u konfekčního stroje, jestli jsem to já který byl v Národním „ u těch mikrofonů“. Zbystřil jsem pozornost, protože to bylo navýsost tajné a ta paní mi tiše řekla, že je manželkou pana Čuby. Vyprávěla mi pak dost podrobně, jak velký to byl průšvih a že všichni byli moc rádi, že si mohli s námi zahrát tu nebezpečnou hru o velký průšvih se šťastným koncem.

Dokumenty z Národního divadla ze hry Deset dnů, které otřásly světem.

[Ukázat prezentaci]

Na prknech Národního divadla (Deset dnů, které otřásly světem) – rok 1972