Základní vojenská služba v roce 1955 a magnetofonový pásek.

První vánoce prožité na základní vojenské službě v Šahách byly tak zvláštní, že ani dnes nemohu nějak definovat svoje pocity. Byla to směsice vánočních pocitů, přebíjená řevem našich velitelů čet, kteří udržovali vojenskou bdělost a ostražitost i v předvánočním čase. S nočními poplachy nedali pokoj ani na štědrý den. Byla to kupodivu jejich vlastní iniciativa, která ale nebyla proti mysli důstojníkům.

Tuto příhodu píši z jiného důvodu než jen jako nepříjemnou vzpomínku na základní vojenskou službu a na vánoce v Šahách. Začnu trochu odjinud, protože bych rád zachytil pokud možno celou atmosféru.

Každý den k večeru se rozdělovala došlá pošta. Mělo to ustálený průběh – rozdání dopisů, jejich otevření a přečtení velitelem družstva, není-li tam něco velezrádného. Balíčky se rozbalovaly před velitelem čety v kanceláři. Šlo hlavně o to, aby se nedostaly na vojnu podvratné tiskoviny a alkohol. Na rozbalený balíček se pak vrhli ostatní spolubojovníci a obsah balíčku v okamžiku zmizel v hladových žaludcích. Na adresáta toho většinou moc nezbylo.
Jeden takový pošmourný neveselý a studený večer mi ohlásili, že mám balíček v kanceláři velitele roty. Předpisově jsem se zahlásil ve dveřích kanceláře a oči mi při tom klouzaly po hromadě balíčků. Jeden balíček mi padnul okamžitě do oka svým naprosto odlišným tvarem. Balíček měl rozměr 30×30cm a tloušťku asi dva centimetry. Byl to zvláštní pocit, kdy jsem cítil, že ten balíček je pro mne. Skutečně byl pro mne a já jsem měl divný pocit nadnášení, nevím jak to definovat. Když jsem bleskově přečetl adresu odesilatele „JOSEF VÚZORT“ , měl jsem pocit gumových nohou. Bylo mi okamžitě jasné, jaký bude obsah balíčku! To mohla být jen krabice s magnetofonovým páskem!! Obr.1.

Při rozbalování se seběhli všichni důstojníci nablízku a s velkým zájmem sledovali, co bude v balíčku. Skutečně tam byl magnetický (magnetofonový) pásek na středovce, vúzortská univerzální magnetická hlava a stokoruna Obr.2. Na té stokoruně byl kancelářskou svorkou připojen papírek s nápisem „ Tvoje prémie za úkol“ . Znovu musím podotknout, že jsem byl ve VÚZORT jen čtyři měsíce, za tu dobu jsem tam nic kloudného neudělal. A můj měsíční plat byl v té době 900 Kčs hrubého, ( dnes asi 7000Kč ) takže ta stokoruna byla velký peníz!

Teď se přiznám, že jsem měl slzy v očích a dalo mi to ukrutnou námahu, nerozbrečet se nad tím magnetofonovým páskem. Velice těžko se mi vysvětlovalo, že to bude asi zvukový dopis a proto v balíčku není žádná zpráva. Kluci na rotě byli velice zklamáni, že tam není nic k jídlu. Magnetofonový pásek jsem odnesl na radiouzel a musil počkat s rozluštěním dopisu až na sobotu večer. Když jsem se dostal přes velice nepříjemnou večerní prohlídku konečně do postele a byla tma, koulely se mi z očí slzy jako hrách.

Konečně v sobotu večer jsem se dostal k luštění zvukového dopisu. Uhodl jsem celkem správně, že dopis bude zapsán při rychlosti nosiče 19,05cm/s. Tuto rychlost můj magnetofon také měl ( měl rychlosti 76,2cm/s , 38,1cm/s , 19,05cm/s ), ale to, že vúzorťáci poslali také půlstopou hlavu, znamenalo, že záznam bude půlstopý. Vůzorťáci věděli, že můj stroj nemá půlstopé hlavy a proto poslali i univerzální hlavu s dvojím vinutím. Hlavu vyrobili speciálně pro můj stroj!
Jenže hlava musí být v držáku, který ji drží vůči pásku v přesné poloze s přesností na setiny milimetru výškově vůči pásku. Úhlové natočení vzhledem k pásku musí být s přesností na úhlové minuty přesné! Popadl jsem magnetofonovou hlavu do ruky, připojil kablíkem na vstup zesilovače, založil magnetofonový pásek a zapnul stroj. Hlavu jsem držel v ruce a přiložil ji k pásku. Je to k nevíře, ale začalo to hrát! Podařilo se mi najít i správnou stopu i kolmost hlavy a s nesdělitelným pocitem jsem naslouchal.

Zvuková ukázka 13
13 – Začátek zvukového dopisu VÚZORT – základní vojenská služba.

Po úvodní písničce se ozvali vúzorťáci a každý připojil nějakou historku, zde naprosto nepublikovatelnou. Do ruky ve které jsem držel hlavu mne chytala křeč, jak jsem se snažil udržet stopu, z očí mi tekly nekontrolovatelně slzy a najednou jsem byl na chvíli ve VÚZORT! Tu situaci nelze popsat slovy, chvíli jsem se smál, chvíli brečel a jen trnul budu-li mít čas doposlechnout dopis celý.

Na druhé stopě byly přepsány písničky ze synchroňáku – tedy z magnetického pásu 35mm pro synchronní magnetofon, na kterém byly různé pokusy o záznam písniček i zkoušky mazací hlavy, které zas kousky písniček vymazaly. Tedy vlastně „guláš“ , jenže pro mne nebylo nic krásnějšího! Navíc měl ten 35mm pás roztrhanou perforaci, zvuk občas „kňournul“, proto jsme ten pás jmenovali „projde neprojde“. Skutečně ten pás dost často strojem neprošel a přetrhl se. A teď jsem měl tu nádhernou vzpomínku na tom nejhorším místě na světě. Prvně v životě jsem poznal tu zvláštní moc, kdy i nepříliš kvalitní záznamy, dokonce i pauzy, mohou mít nedozírnou cenu!
V neděli, kdy bylo trochu klidněji, jsem stvořil nevím už kde a z čeho, jakýsi držák hlavy, který trochu respektoval přísné požadavky na přesnost nastavení snímací hlavy vzhledem k pásku. Tím jsem mohl vyslechnout dopis celý a v relativním klidu. Nevím co mne to pak napadlo ( asi jsem měl jistou euforii ) a ty písničky ze synchronního magnetofonu jsem pustil ven do reproduktorů na roty. Vzhledem k tomu, že to byly pouze americké a francouzské písničky, byla to značná odvaha, tehdy se takové písničky nesměly vůbec hrát! Natož na vojně! Jenže se musím přiznat, že ve své naivitě jsem to nevěděl a ani mne to nezajímalo.

Teprve když jsem přišel na rotu dozvěděl jsem se, že reproduktory byly v tu dobu doslova obleženy a život v kasárnách se během reprodukce písniček z magnetofonového pásku na chvíli zastavil. Nepadl ani jeden dotaz, proč je v záznamu tolik technických vad, každý jen poslouchal. Možná, že i na normální lidi nějak mimosmyslově působil vúzortský duch. I dnes si ty písničky můžete vyslechnout ve „Vojenském archivu“ . Dopis se bohužel nezachoval, kam se poděl nevím, možná, že jsem jej někomu „na chvíli“ půjčil. Ve „Vojenském archivu“ je zachován jiný vúzortský dopis, který jsem dostal na mimořádné vojenské cvičení o několik let později. Ten vúzortský duch je z dopisu cítit i přes mizernou technickou kvalitu, zaviněnou mou špatnou kopií- a pak, autorská práva by asi šílela…

Na štědrý večer směli přijet i rodiče a tak maminka s Viktorem ( mým nevlastním otcem ) přijeli. Celá návštěva mi připomínala horečný sen, prožitý ve spěchu a nepředstavitelném nevyspání, takže jsem usínal i při chůzi. Z návštěvy je i několik fotografií Obr.3. a Obr.4, můžete je vidět i ve „Vojenském archivu“. Maminka přivezla také vánoční pozdrav od Ireny ( mé sestřenice, co pracovala v Československém rozhlase ) ve formě svitku magnetofonového pásku. Na tomto pásku byly nejrůznější písničky, ještě pro cenzuru únosné a v profesionální technické rozhlasové kvalitě. Tyto písničky se hrály při štědrovečerní večeři v kinosálu. Neustále jsem odbíhal od stolu na podium, abych hlídal chod magnetofonu, protože ten pásek byl jako spojka mezi civilizovaným světem a mnou. Poškození pásku by bylo pro mne v tu dobu něco hrozného.

Štědrovečerní večeře se odbyla řízkem se salátem a pak jsem dostal propustku do hotelu k rodičům. O půlnoci jsem musel být zas v kasárnách. V hotelu jsem usnul a když mne maminka zburcovala před půlnocí, nevím jak jsem se do kasáren dostal. Byly to hrozné vánoce, ale zvukový dopis z VÚZORT a pozdrav od Ireny byl nejsilnější dojem, co jsem zažil.

Fotografie ze základní vojenské služby v Šahách – vánoce 1955

prezentace >>

Základní vojenská služba [013]