První elektromobily – elektrická tříkolka, elektročlun.

První naše elektromobily v roce 1960

První elektromobil – elektrický trakční přídavný elektrický vozík, elektrovozík.

…tím skončila éra elektrického kola.
Můj velký kamarád a spolužák z průmyslovky studoval Vysokou školu dopravní a navrhl, že bychom měli postavit něco elektrického, čtyřkolového. Dal se do počítání – vždyť to byl téměř hotový inženýr a z přívěsného vozíku za bicykl jsme stvořili něco jako začátek elektromobilu.
Změřili jsme momentovou charakteristiku trakčního elektromotoru ( z převinutého automobilového dynama ) a zděsili jsme se ohromných ztrát v magnetickém obvodu tohoto elektromotoru. Teprve po letech mi došlo, že v automobilovém průmyslu jde pouze o minimální výrobní náklady. Přesto jsme u trakčního elektromotoru ještě chtěli změřit jeho maximální klidový záběrový moment. Elektromotor byl ve svěráku, na jeho řemenici byl uchycen provaz a na konci provazu závaží. Zvětšovali jsme proud elektromotoru, až se závaží zvedlo. Přivázali jsme větší závaží a měřili proud, při kterém se závaží zvedne. Po vynesení hodnot do grafu, jsme zjistili nelinearitu kroutícího momentu elektromotoru na napájecím proudu. Tak došlo až na desetikilové závaží, které se velmi obtížně zvedalo. Pak jsem se nějak přehmátl a elektromotor dostal omylem plné napětí bez předřadného odporu. Desetikilové závaží se tiše prudce zvedlo ze země a s rachotem proletělo prkennou přepážkou ve sklepě. V sousedním sklepě byla právě kamarádova tetička, kterou závaží naštěstí minulo. Když se tetička vzpamatovala z leknutí, příhodě se zasmála. Byla to hodná tetička!

Vypočtené a realizované převody zcela zklamaly a nezbylo než změřené hodnoty pomocí hokynářské matematiky a zasvěceného odhadu poopravit. Pak začalo elektrické vozítko jezdit. První jízda elektrovozítka je zdokumentována na šestnáctimilimetrovém filmu. Souprava se skládala z přívěsného elektro vozíku, který byl drátem přivázán k normálnímu bicyklu. Vozík tedy tlačil před sebou bicykl. Protože elektrický vozík měl náhon jen na levé kolo, při každé změně tahu nebo tlaku, házel vozík bicykl vpravo, nebo vlevo. Nebylo to bezpečné ježdění.

S tímto strašným „elektrickým vozidlem“ jsme vykonali neuvěřitelnou cestu z Jarova ( na Žižkově ) přes Jiráskův most až pod Barrandovskou skálu. Po cestě se nám zavařil řetěz, který měl obvodovou rychlost přes pět metrů za sekundu. Naštěstí projíždějící automobilista nám poskytl trochu oleje a mohli jsme pokračovat v jízdě. Někde na Smíchově nás zastavil policista se slovy „ Chlapci na tom nemůžete jezdit, to přeci odporuje předpisům!“ . Oba jsme měli v té době řidičáky a kamarád právě získal titul Ing. Jenže, byli jsme oba v kraťasech a vypadali na čtrnáct. Za rohem jsme nasedli a pokračovali v jízdě na strašném soustrojí. V loděnici pod Barrandovskou skálou jsme naložili kanoe. Jak, to si již nepamatuji, ale dovezli jsme jí šťastně až na Jarov.
Při „oživování“ (ve sklepě u kamaráda ) jednoho nalezeného automobilového akumulátoru, jsme byli druhý den překvapeni tím, že sklep byl zaplaven žlutozeleným plynem. Čichem jsme snadno zjistili, že je to chlór. Někdo se asi spletl a nalil do nalezeného akumulátoru kyselinu chlorovodíkovou, místo sírové. Kyselina jako kyselina. Dostat ten chlór ze sklepa nebylo vůbec jednoduché. Kamarádovi rodiče se zlobili a říkali „Kluci, kolik je vám let?“ Někdy v tu dobu se nám kamarádův vlčák prošel na dvorku přes misku s akumulátorovými deskami a kyselinou sírovou. Kamarádova maminka ( hotový anděl ) pak říkala „ Nevíte co se to mohlo stát s dlaždicemi v kuchyni, jsou tam neumytelné psí stopy a pes si stále líže pracky?“.

Elektrická koloběžka, elektrokoloběžka.

Přibližně v roce 1961 jsme v elektrotechnickém kroužku, který jsem vedl na základní škole ve Štěpánské ulici, postavili elektrickou koloběžku. Jezdila báječně, natočili jsme o ní šestnáctimilimetrový zvukový film, který bohužel ve Zlínských filmových laboratořích ztratili. To byl první a poslední pokus o profesionální zpracování filmu. Před tím a potom jsem všechny filmy zpracovával sám, doma. Zbyl jen kousek zvukového filmu o přípravě ke stavbě koloběžky, který jsem vyvolával a poléval magnetickou stopou sám.

Elektromobil – elektrotříkolka, elektrická tříkolka, tříkolka s elektromotorem a akumulátorem.

Nějak po nezdaru filmu nás napadlo spojit koloběžku s přívěsným vozíkem a vznikla tříkolka. Tříkolka vznikala ve školních dílnách na elektrotechnickém kroužku ve Štěpánské ulici. Tříkolka měla několik modifikací a užili jsme s ní mnoho radosti. Tříkolka je bohatě zdokumentována na několika filmech, fotografiích i zvukovém záznamu Obr.10.

Na tříkolce byly olověné, kdysi startovací akumulátory, dalo by se říci vlastní výroby o celkovém napětí 36V-Obr.11. Na zakoupení akumulátorů jsme neměli peníze a tak nastoupila improvizace. Kluci z elektrotechnického kroužku se naučili perfektně uhlíkem odporově svařovat olověné akumulátorové desky. Získali jsme staré nepoužitelné startovací akumulátory 12V 75Ah s rozpadlými kladnými deskami. Místo těchto rozpadlých kladných desek kluci přivařovali z jiných zničených akumulátorů desky záporné. Potom dlouhým a složitým způsobem jsme tyto záporné desky přeformovávali na desky kladné. Kluci měli služby a chodili do školních dílen kontrolovat formovací proces akumulátorů. Dodnes na ten vzrušující čas vzpomínají.

Abychom si nezničili šaty při práci okolo akumulátorů, pracovali jsme vždy pouze v trenýrkách Obr.13. Jednou přiletěla, jinak to nelze popsat, paní ředitelka co se to děje v dílnách. Přišla si stěžovat nějaká paní, že v dílnách pobíhají nazí kluci Obr14. Paní ředitelce jsme to snadno vysvětlili, zasmála se té příhodě a měli jsme v ní velkou příznivkyni.

Když byly akumulátory zformované, konaly se projížďky napřed na školním dvoře pak i v ulicích Prahy, nejčastěji v ulici Kateřinské Obr.12. Lidé si z nás dělali legraci a doporučovali nám zajet přímo na Psychiatrickou kliniku, okolo které jsme jezdili. Z jízd je dost dokumentů a nedávno se objevil i filmový dokument pořízený tenkrát tatínkem jednoho člena kroužku.

Elektrický člun z roku 1960 – elektročlun, elektromatrace, nafukovací matrace s elektrickým pohonem

Poblíž Křivoklátu jsme měli malinkou chatičku, kde miniaturní vodní elektrárnička vyráběla asi 20W. Nebýt dokumentů, málokdo by uvěřil, co lze s tak málem energie pořídit. To sem ale nepatří, jen nutno připomenout elektrický pohon nafukovací matrace po Berounce. Na matraci byl přivázán akumulátor a v ruce jsme drželi elektromotor s lodním šroubem Obr15 a Obr.16. K úžasu koupajících, se zcela neslyšně pohybovala nafukovací matrace proti proudu Berounky Obr.17. Nikdy bych nevěřil, jak pouhých dvanáct Voltů dokáže štípat a pálit, když je člověk zcela mokrý. Ale co bychom nevydrželi pro vědu! Bohužel elektrický pohon nevydržel dlouho a i když byl elektromotor opatřen guferem, namočil se a „elektrická matrace“ skončila.

Když jsme se oženili, s manželkami jsme vyrazili na projížďku tříkolkou po Cukrovarnické ulici Obr.18. Z této projížďky je zvukový filmový dokument, který se docela vydařil. Ale tím skončilo období projížděk a elektrických radovánek.