Radarová hláska – základní vojenská služba v roce 1956

Na radarové hlásce v Chropyni jsme s Láďou Obr.2. zastávali místa mechaniků. Na rotě byli vynikající důstojníci včetně náčelníka Obr.1. Jen jeden staršina měl pocit, že je nutné udržovat kázeň lpěním na blbostech. Chodil k nám do dílny a chtěl abychom uklidili, neměli ve skříni s administrativními lejstry vycházkovou uniformu a vůbec. Nevím, jak jsme na to přišli, ale když se ze sálu ozval řev „Mechanik na sál!“ šlo všechno stranou, hlavně onen staršina.

Obr.2. Já s Láďou v dílně s magnetofonem a řezačkou gramofonových desek - základní vojenská služba v roce 1956.
Obr.2. Já s Láďou v dílně s magnetofonem a řezačkou gramofonových desek – základní vojenská služba v roce 1956.

Napadlo mne báječné řešení, kdyby se na sále zakouřilo z pod vyhodnocovacího stolu, ozve se kýžený řev „Mechanik na sál!“ a je to. Nainstalovali jsme na sál další vedení, do kterého bylo možno tlačítkem v dílně pod stolem přivést 24V ze zabezpečovacího akumulátoru. Dráty končily pod vyhodnocovacím stolem a byla na ně připojena odporová spirála. Ve spirále byly nacpány papíry, kus gumy a bavlněný hadr. Po stlačení tlačítka se spirála mírně nažhavila a ze stolu se vyvalil dým a „elektrický“ smrad. To vyvolalo okamžitý řev „Mechanik na sál!“. Fungovalo to báječně, ale používali jsme to opravdu jen ve „vážných“ případech.

Takový případ nastal při jakési kontrole „shora“, kde vysoký důstojník chtěl vidět věci, které jsme mu ukazovat nechtěli. Tenkrát volal silným hlasem „Mechanik na sál!“ dokonce jeden z báječných důstojníků, kterému došlo, proč se ze stolu kouří. Lehli jsme si pod stůl, každý z jedné strany a „opravovali“, než kontrola odešla. Je samozřejmé, že po každé takové akci jsme vždy vyměnili „nálož“ ve spirále.



 

Když jsme s Láďou z Chropyně odcházeli do Olomouce a loučili se s náčelníkem, řekl mezi jiným, že se mu líbila ta spirála pod vyhodnocovacím stolem, ale že nic neřekl, protože jsme to na něj nepoužili. Překvapilo nás to, že o spirále věděl, ale řekli jsme mu, že nás ani nenapadlo to na něj použít, to bylo určeno pro jiné.

Někdy na podzim přišel k nám do dílny náčelník a pod rouškou nejvyšší tajnosti, nám sdělil, že za dva dny bude přesun na záložní stanoviště. Bylo by dobré, natáhnout si na tajné místo záložního stanoviště telefonní linku, abychom překvapili rychlostí spojení. Dráty jsme si v klidu připravili a natáhli. Bylo nutno kanálem překonat silnici, to jsme zvládli a železniční trať. Trať jsme překonali podvléknutím drátů pod kolejemi. Všechno jsme si vyzkoušeli a konce drátů ukryli tak, aby je stačilo pouze připojit. Předvedli jsme spojení náčelníkovi, který byl spokojen a v klidu jsme očekávali přesun.

Když došlo k přesunu,všechno šlo jak na drátku, až na spojení, které nefungovalo. Předem natažený drát byl přetržen. Přes vysilač jsme se s Láďou domluvili a já zesílil telefonní hovor zesilovačem od magnetofonu na úroveň sta voltů. Toto téměř tisíckrát větší napětí než v telefonu bývá, prošlo asi kapacitně přetrženými dráty a spojení bylo navázáno. Spojení bylo sice jednosměrné a musilo se říci „přepínám“ aby se trasa přepojila. Samozřejmě jiní kluci hledali, kde jsou dráty přerušeny. Mimochodem nám je u železniční tratě přeorali.

Obr.3. Zesilovač hlasitého telefonu - základní vojenská služba v roce 1956.
Obr.3. Zesilovač hlasitého telefonu – základní vojenská služba v roce 1956.

Jak tak sledovala komise průběh přesunu a naše „spojení“, ozvalo se z reproduktoru magnetofonu v úloze telefonu neobyčejně hlasitě a zřetelně „Pozor u třetí koleje, pozor u třetí koleje! Na třetí kolej přijede osobní vlak z Olomouce…..“ Bylo to hlášení nádražního rozhlasu z nádraží Chropyně, které záhadným způsobem muselo jít po kolejích a naindukovalo se do našich přetržených drátů… Ani se neptejte co říkala komise. Ale všechno zlé je k něčemu dobré a vznikl z tohoto průšvihu hlasitý telefon Obr.3..

Na zemi u vyhodnocovacího stolu bylo tlačítko, které se ovládalo nohou. Tím se ovládalo relé v zesilovači, které pak přepínalo malý reproduktor nad vyhodnocovacím stolem buď k vstupu zesilovače, jako mikrofon, nebo k výstupu zesilovače jako reproduktor. Na tom relé byl tedy jak vstup tak i výstup zesilovače se značným zesílením. Že zesilovač nekmital, lze považovat za značný kumšt.

K napájení vysilače se používal rotační měnič s akumulátorovou baterií, která se neustále dobíjela. Byla s tím starost, ale hlavně nás ten měnič v noci svým kvílením budil. Navrhl jsem náčelníkovi, že by bylo dobré, místo měniče použít usměrňovač. Náčelník to uvítal a s Láďou jsme začali tvořit. Láďa vyráběl z tlustého plechu šasi a já navíjel transformátor z 220V na 24V, 2×400V a 2×800V. Kdo nenavíjel v ruce transformátor, nebude si moci představit co to je vinout vinutí z několika paralelních vodičů, protože potřebně tlustý drát nebyl. Vinutí se prokládalo dopisním papírem, novinami … Pak tam byl ještě žhavicí transformátor, filtrační tlumivky, všechno jsem navíjel ručně a kupodivu to chodilo báječně. Aby se mohly rtuťové usměrňovací elektronky nažhavit bez anodového napětí, vyrobil jsem bimetal z proužku konzervového plechu a rozklepaného měděného drátu. Bimetal byl vytápěn odporovým drátem a pomalým ohříváním se prohnul a sepnul anodové napětí. Celé zařízení vidíte na Obr.4.
Usměrňovač chodil bez poruch a naprosto spolehlivě. Když jsme dostali po nějaké době nový vysilač Tesla, měli jsme o potíže postaráno. Neustále hořely usměrňovací elektronky a vysilač rušil široko daleko od krátkých vln až po ultrakrátké. Nakonec jsme se ho s tichým souhlasem zbavili zkratem na síťovém transformátoru.

Obr.4. Zdroj 24V = 400V= 800V= - základní vojenská služba v roce 1956.
Obr.4. Zdroj 24V = 400V= 800V= – základní vojenská služba v roce 1956.

Zapojili jsme opět starý,německý vysilač z doby druhé světové války a bylo po starostech.

Na nepohodlné návštěvy jsme měli připravené na př. nabité kondenzátory, které se povalovaly všude, i na židli. Nejhorší bylo udržet útrpný obličej, když nepohodlná návštěva dostala ránu. Kondenzátory jsem nabíjel z baterie „anodek“ Obr.5 (anodová baterie 90V ), která měla 12 kusů tj. 1080V. Podle přísloví „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“, jsem se při nabíjení průchodkového kondenzátoru, velmi opatrně, dotkl druhého vývodu kondenzátoru a mohutným odrazem nohama jsem proletěl dveřmi i s židlí na chodbu, kde právě probíhala večerní prověrka. Vyděšení vojáci mi dali první pomoc, sestávající z posazení na tu židli, ale ještě asi čtvrt hodiny jsem šilhal. Myslím, že jsem pak s nabíjením kondenzátorů přestal.

Asi uprostřed pole byl umístěn radarový přístroj a asi kilometr od něj byla „rota“ tj. dřevěné baráčky kde jsme spali jedli, měli v té době jediný televizor v širém okolí a taky slušnou umyvárnu. Mezi radarem a rotou bylo nataženo několik telefonních linek po dřevěných sloupech. Na horním konci sloupu bylo přitlučeno prkénko a na něm byly natlučeny bakelitové isolátory s telefonními vodiči. Jednoho studeného zimního dne spadly dva vodiče ze sloupu a nám nezbylo nic jiného než na ten sloup vylézt. Vzali jsme si „stupačky“a vypravili se k tomu sloupu. .Na dotaz náčelníka umíme-li s těmi stupačkami lézt jsme odpověděli samozřejmě že ano, Šel tam s námi ještě Ivan a ani jeden jsme v životě stupačky neviděli, natož je měli na nohách. Jako první si vzal stupačky Láďa a vylezl asi do poloviny sloupu a spadl. Vzhledem k tomu že byl uvázán, odbyl se pád pozvolným klouzáním po sloupu. Pak jsem zkoušel stupačky já a dopadl stejně. Smáli jsme se tak strašně, že jsme se neudrželi na nohou a smíchy se váleli po zemi.
Pak zkoušel štěstí Ivan a dostal se až nahoru a když se chytil oběma rukama natlučeného prkénka, obě nohy mu ujely a Ivan visel za ruce na tom prkénku. Dlouhou tyčí jsme mu nohy se stupačkami zaklesávali ke sloupu, což se po dlouhé době povedlo, Ivan se postavil na nohy a připevnil upadlé dráty.

Když jsme se asi po třech hodinách vrátili, našli jsme ubrečeného náčelníka s dalekohledem, kterým nás pozoroval. Řekl, že v životě neviděl lepší grotesku a kdybychom mu řekli že jsme v životě neviděli stupačky, opravil by to sám za pár minut.

Při tom lezení upoutal mojí pozornost bahnitý potůček v  blízkosti toho sloupu. Neustále hladinu čeřily bubliny bahenního plynu. Vzal jsem si v kuchyni velikou plechovku od marmelády ( asi 10 litrů), do dna prorazil hřebíkem otvor a vypravil se s Láďou na lov bahenního plynu-metanu. Potopil jsem do ledové vody plechovku dnem vzhůru a naplnil ji zcela vodou. Pak jsem ukazováčkem ucpal proraženou dírku a Láďa začal klackem šťourat v bahně pod plechovkou. Bubliny metanu plnily plechovku, takže dalo dost práce udržet plechovku pod vodou. Když byla plechovka plná, škrtl Láďa sirkou, já pustil prst a vyšlehl asi půlmetrový velice horký plamen, který mne trochu ožehl. Nesměl jsem plechovku pustit, mohlo by to bouchnout a tak mírně popálený jsem musel dost dlouho čekat, než plyn dohoří.

V dílně na dílenském regálu (viz obr.1.) v nejvyšším patře, jsme si udělali úzké místo, kde se dalo lehnout a za přístroji tiše odpočívat. Bylo na tom druhém mechanikovi, aby zajistil pokojný odpočinek toho prvního. Když jsem jednou odpočíval, přiložil Láďa příliš do kamen a v ten moment přišel náčelník. Než odešel, myslel jsem, že tam shořím, ale nesměl jsem se ani hnout. Slíbil jsem Láďovi, že mu to oplatím, ale neuskutečnil jsem to.

Obr.5. Krabička z anodové baterie, která se dochovala - základní vojenská služba v roce 1956.
Obr.5. Krabička z anodové baterie, která se dochovala – základní vojenská služba v roce 1956.

Aby nám nelezli nezvaní hosté do té skříně, nainstalovali jsme tam elektrický zámek. Zámek vypadal tak, že horní částí skříně procházel šroub M8 a zavřením pravého křídla dveří šroub zapadl do zešikmeného plechu a již nedovolil dveře otevřít. Zapojením proudu do silného elektromagnetu ( z anodky, z čeho jiného Obr.5. ) vyskočil ten šroub a dveře šly otevřít. K zapojení proudu jsme využili tvrdošíjně dole odstávajících dveří skříně, které když se kolenem přimáčkly, zapojily proud do elektromagnetu. K tomu bylo nutno mumlat abraka dabra nebo něco jiného, máchat rukama, zkrátka odvést pozornost a kolenem přimáčknout odstávající dveře. Krom staršiny o tom věděli všichni a bylo to zdrojem zábavy, kdykoli přišla nějaká návštěva shora. Po otevření dveří už každého zajímal jen princip a nepořádek ve skříni byl přehlédnut.

Dveře do dílny se musely zamykat, jednak to bylo nařízeno z bezpečnostních důvodů, ale hlavně jsme nechtěli, aby tam kdokoli zbytečně nahlížel. Proto jsme nainstalovali mohutný dvojitý solenoid, který při zavření dveří, zasunul mohutnou závoru. Zapojením proudu do druhé části solenoidu vysunula se závora a dveře šly otevřít. Otevíralo se tak, že asi 5cm dlouhý hřebík se zastrčil do malé dirky vedle dveří, a tím se stisklo v dílně tlačítko spínající proud do solenoidu. Protože to bylo brzo objeveno, umístil jsem před tlačítko folii spojenou přes odpor 22kohmů s fází. Asi mne měl pán Bůh rád, nikoho to nezabilo, ale každého přešla chuť otevírat dveře. My jsme měli isolované hřebíky, na to snad nikdo nepřišel.



 

Protože hláska stála v polích, nikoho nepřekvapí, že myši byly všude. ( pokračování odstavce pouze pro silnější povahy, pozn. edit.) Stačilo si v neděli přinést snídani do dílny a na stole hned panáčkovala alespoň jedna myš. Myši jsou krásná stvoření, ale jakmile vám rozkouší tu magnetofonový pásek, ochutnají vinutí transformátoru, překouší telefonní dráty, jde krása pryč. Pastičky nestačíte měnit a tak jsme zkusili 220V. Na zabití člověka 220V stačí, ale na myš je to málo. Nejsme troškaři a tak jsme použili transformátor dávající 1600V. Na velký kus plechu na zemi jsme připojili jeden pól, druhý pól byl připojen na misku od ešusu ležící na třech isolátorech na tom velkém plechu. V misce byly samé dobroty pro myši. Jenže zrovna žádná myš neměla hlad a tak jsme šli spát, stejně už bylo po večerce. Dozorčímu jsme všechno řekli, požádali jej o občasný dohled a dílnu zamkli. Ještě jsme ani nestačili usnout a přišel dozorčí, že v dílně asi něco hoří a že odtud jde děsný smrad. Doslova jsme do dílny letěli a naskytl se hrozný pohled: Mnoho myší se dobývalo do misky, vysoké napětí je zabilo, další myši lezli přes ty mrtvé tak dlouho, až celá hromada myší způsobila průchod proudu a všechno chytlo. To byl ten hrozný smrad. Likvidace ošklivého škvarku zabrala mnoho času a byl to také konec elektrické pasti na myši.

Nakonec vám povím snad nejkurióznější příhodu s telefonním vedením. V Přerově ( vzdušnou čarou 6,5km ) bylo letiště a když odtud vzlétlo letadlo, hlásili to přes nevím kolik ústředen s manuální obsluhou k nám na hlásku, aby ten let byl veden jako legální. Vzhledem k těm manuálním ústřednám to trvalo tak dlouho, než to hlášení k nám došlo, že často byl let hlášen jako narušení hranic a teprve pak pracně zas odhlašován. Dohodlo se, že se postaví telefonní linka z letiště přímo k nám. Předpokládal jsem, že budu dávno v civilu, než se to uskuteční.

Jednou dopoledne vidím dva vojáky s bubny pévécáku ( vojenský telefonní drát ), jak na sloup s 3x380V přibíjejí telefonní linku. Byli to dva milí kluci, Slováci, kteří o elektrice neměli nejmenší ponětí. Poslal jsem je do kuchyně, aby se posilnili a chtěl jsem po tom drátu zavolat, kam vlastně ten drát vede. Jen jsem se dotkl toho bubnu s drátem, dostal jsem takovou ránu, že se mi zatmělo před očima. Když jsem se rozkoukal vidím, že to vedení sice přichází po sloupu s 3x380V, ale hned přechází na dřevěné sloupy nesoucí vedení vysokého napětí 3x 22000V!! Běžel jsem hned za oběma vojáky, kdo jim poradil takovou životu nebezpečnou blbost, oni jmenovali nějakého důstojníka z letiště. Celou několikakilometrovou cestu z letiště bylo vedení přibito necelý metr pod spodním vodičem vysokého napětí. Krom toho, že to mohlo oba vojáky zabít výbojem, naindukované napětí do telefonního vodiče bylo tak vysoké, že vytahovalo jiskru asi 2cm dlouhou. Já jsem si tenkrát postavil hlavu, že linku nepřipojím do ústředny a naopak, že musí být ta linka okamžitě zlikvidována!

Šel jsem za náčelníkem, všechno jsem mu vysvětlil a díky tomu, že to byl velice inteligentní člověk, okamžitě šel zařizovat likvidaci linky. Nepamatuji si přesně sled událostí, ale vím, že mu to dalo mnoho práce a hádání, než se vůbec začalo o likvidaci linky mluvit. Mezi tím jsem pod dřevěnou plošinu asi metr krát metr naskládal pod každý roh tři talíře na sebe jako isolátory. Pak jsem na tu plošinu vylezl a vytáhl i ten buben s pévécákem. Na plošině jsem měl již malé rádio ( elektronkové ), na jeden pól síťového přívodu jsem připojil uzemnění, na druhý ten pévécák. Protože napětí na pévécáku bylo sice vysoké, ale „měkké“,  rádio se jen velice pozvolna nažhavovalo, ale přeci jen začalo hrát. To když viděl a slyšel náčelník, šel bojovat za likvidaci linky s novými silami.

Domníval jsem se, že vedení vysokého napětí odpojí a telefonní linku sundají. Jenže vojáci dostali rozkaz tu linku zrušit stejným způsobem jak ji natáhli. Ti dva vojáci to ve zdraví přežili.

Obr. 6. Chropyně - Záříčí.
Obr.6.Chropyně – Záříčí. 1. Vedení 22kV k vojenské posádce. 2. Ubikace, jídelna, kuchyně, dílna. 3. Místo na potoce, kde jsme dělali pokus s metanem. 4. Zde se stala příhoda se stupačkami. 5. Radar. 6. Nádraží Chropyně.

Fotografie Radarová hláska – základní vojenská služba v roce 1956



 Radarová hláska – základní vojenská služba v roce 1956 – příběhy [020]