Dějiny společnosti HIFIK – část druhá (plná verze)

Pak se stala DRUHÁ NEUVĚŘITELNÁ PŘÍHODA. V té době bylo nutné, kromě studia, sbírat starý papír nebo jiné materiály, dnes druhotné suroviny a potvrzení o odevzdání ve sběrně nosit do školy. Kdo nenasbíral určité minimální množství, mohl mít značné potíže. Maminka mi ve svém zaměstnání, se svými kolegyněmi, sbírala staré zdravotnické materiály, oběžníky a jiné papíry, které kolem zdravotnické osvěty bývaly.

Když jsem si jednou přišel pro dva balíky starého papíru, přetrhl se provázek na jednom balíku a papíry se rozsypaly po chodníku. Nahoře na té rozsypané hromadě ležel dvojlist z nějaké knihy, byl tam obrázek magnetofonu, technický popis a mnoho technických podrobností. Byl jsem jak u vytržení a místo srovnávání rozsypaného balíku papíru jsem četl a četl…



Po příchodu domů jsem zahájil pátrání, z jaké knihy by ten dvojlist mohl být. Maminka v zaměstnání pátrala s kolegyněmi, odkud se ten dvojlist do balíku dostal…Nikdo to do toho balíku nedal! Ostatně jak by se také do zdravotnické osvěty mohl dostat technický popis! A zrovna ten balík se musil rozsypat, a navrch hromady zrovna vyplaval ten dvojlist!
Poprosil jsem o pomoc svého nevlastního otce a ten byl hned na koni! Knihy byly totiž jeho koníček a tak mne vzal do Univerzitní knihovny, kde měl přátele a nastalo detektivní pátrání. Netrvalo snad ani deset minut a bylo objeveno, že se jedná o dvě knihy „Elektroakustika“ od Prof. Ing. Dr. techn. Julia Strnada, dávného kamaráda mého tatínka.

Obr.16. Dvojlist z knihy Elektroakustika od Prof Ing Dr techn. Jul. Strnada.
Dvojlist z knihy Elektroakustika

Studium šlo stranou a já ležel ve dvou velice tlustých knihách vypůjčených z univerzitní knihovny. Dozvěděl jsem se, že stejnosměrná předmagnetizace je již 50 let stará a že byla opuštěna, protože byla objevena ( omylem, zesilovač se rozkmital ) předmagnetizace vysokofrekvenční.

Okamžitě se mechanická část magnetofonu přestěhovala z rámu od zrcadla na třicet milimetrů silné prkno z  pelestě postele, mechanická část byla doplněna mnohými vylepšeními, vyčtenými z knihy „Elektroakustika“ . Všechny poznatky vyčtené z knihy byly překonstruovány na naši kapsu a výrobní možnosti. V knize jsem viděl i obrázky magnetofonových hlav profesionální konstrukce. Překonstruovali jsme jeden typ hlavy na naše možnosti, ovšem místo matriálu Permalloy, který jsme nemohli sehnat, jsme použili obyčejné transformátorové plechy ( hrůza!! ), snýtovali, další hrubá chyba a na soustruhu ve školních dílnách, se svolením vyučujícího, opracovávali. Naše počínání na soustruhu sledoval z povzdálí náš vyučující a když viděl naši nešikovnost s opracováváním velice tvrdých plechů, vyhodil nás od soustruhu, vypůjčil z výdejny jediný nůž s vidiovým plátkem a dokončil toroid sám. Dochovaný starý náčrtek je na obrázku 17.

 

Obr.17. Náčrtek magnetického jádra univerzálni hlavy.
Náčrtek magnetického jádra univerzálni hlavy.

V zesilovači přibyl oscilátor, který nechtěl za nic na světě kmitat ( na rozdíl od zesilovače, který kmital velmi ochotně ). Nakonec se podařilo oscilátor donutit ke kmitání, ale na slyšitelném kmitočtu. Pomocí zmenšování indukčnosti jsem zvyšoval kmitočet tak dlouho, až jsem jej přestal slyšet, což znamenalo kmitočet vyšší, než 20kHz. V té době jsem totiž skutečně slyšel 20kHz, to jsem měl k všeobecnému úžasu, změřeno na výstavě MEVRO. Ve VÚZORT jsem po letech změřil na dávných záznamech, že oscilátor tehdy kmital přibližně na kmitočtu 23kHz.

Dnes se musím obdivovat jak jsme zvládali tak obtížné nastavení bez jakýchkoli měřicích přístrojů a s minimální znalostí věci. Do dnešních dnů se dochoval negativ mechanické části magnetofonu i zesilovače. Na osmnáctém obrázku vidíte mechanickou část magnetofonu při pohledu shora. Oba talíře jsou poškozeny odstředivou silou, jak se dále dočtete.

Obr.18.Mechanická část magnetofonu po havárii při převíjení.

Z pravého talíře se pásek odvíjel přes napínací kladku, která ovládala pásovou brzdu pravého talíře. Pásek procházel přes mazací hlavu, tj. permanentní magnet ve tvaru U v krabičce. Krabička byla otočná, v jedné poloze se pásek dotýkal pólových nástavců magnetu a pásek se mazal. V druhé poloze byl magnet odvrácen od pásku a záznam se nemazal. Téměř. Mnoho záznamů se díky zapomnětlivosti poškodilo nebo zničilo. Kdo ví nezmizel-li takto záznam prof. Bardfeldové. Pak pásek procházel přes univerzální hlavu a kladku setrvačníku na hřídel hlavního motoru, který uděloval pásku normalizovanou rychlost 762mm/s. Mezi navíjecím talířem a hřídelí hlavního motoru byla smyková dráha, která třením pásku o nalepenou plst, zamezovala vytahování pásku z hlavního motoru a tím změnu posuvné rychlosti. Navíc byla tato smyková dráha kolem osy pootočitelná, takže při přetržení pásku pružina vrátila smykovou dráhu zpět a kontakty odpojily oba motory. To bylo velmi důležité zařízení, protože naše slepky povolovaly velmi často a nezastavil-li se posuv pásku při přetržení okamžitě, vznikal při velké rychlosti pásku „zrzavý salát“.

Obr.19. Mechanická část téhož magnetofonu ze spodu.
Mechanická část téhož magnetofonu

Na devatenáctém obrázku vidíte tutéž mechanickou část magnetofonu ze spodu. V levé horní části vidíte něco jako plechovku, to skutečně byla plechovka! Sloužila jako magnetické stínění rozptylových polí hlavního motoru-trochu. V pravé části nahoře je olověný setrvačník, odlévaný z maminčina kastrolu do prášku na nádobí, v domnění, že je to písek. Písek to nebyl a ve styku s roztaveným olovem to škaredě vybuchovalo. Roztavené olovo stříkalo na všechny strany a maminka se zlobila… V levé části dole je pohonný sériový motor levého navíjecího talíře s úhlovým třecím převodem. Černá krabice pod motorem je odrušovací kondenzátor. Asi uprostřed dole jsou vyrovnávací odpory mezi motory a vpravo je krabice s reléovou sadou k ovládání celé mechanické části magnetofonu. Tehdy se nám podařilo sehnat jen relé bez kontaktních per, které jsme proto byli nuceni vyrobit. Rozstříhali jsme plechovku na úzké pásky ( maminčinými nůžkami na šití ), ze kterých jsme „kontaktní pera“ vyrobili. Vlastní kontaktní materiály bývají ze vzácných kovů, aby se neopalovaly. Ty jsme neměli a tak železný plech z konzervy zastával i jejich funkci. Železný materiál se při spínání a rozpínání silně opaloval a tím vznikala značná nespolehlivost ovládání magnetofonu.



 

Obr.20. Čelni panel zesilovače bez krytu.
Čelni panel zesilovače bez krytu.

Na dvacátém obrázku vidíte čelní panel zesilovače bez krytu. Jen podle množství nastavovacích prvků si můžete utvořit představu, jak složité bylo ovládání zesilovače i mechanické části magnetofonu. Na čelním panelu bylo možno ovládat a sledovat téměř všechny důležité veličiny napětí i proudu při záznamu i snímání.

Na dvacátém prvním obrázku je tentýž zesilovač zezadu. Úplně vlevo je síťový transformátor, vlastnoručně navíjený a počítaný, vedle tlumivka zdroje anodového napětí a za ní selenový usměrňovač ovládacího napětí 24V. Usměrňovací elektronka AZ1 stojí vedle tlumivky. Za oddělovacím plechem zdroje je elektronka oscilátoru EL3 ( byla z výprodeje – levnější ), vedle ní výstupní transformátor také vlastnoručně navíjený a počítaný. Úplně vpravo je koncová elektronka EBL21, která nahradila elektronku AL4 z maminčina rozhlasového přijímače. Předzesilovací elektronkA AC2 a 6CC31 jsou vzadu a nejsou vidět.

Typy elektronek jsem zaměňoval zcela bezostyšně. Zajímalo mne hlavně žhavící napětí, to jsem dodržel bez potíží. Dalším důležitým parametrem byla cena a zvláště oblíbené byly proto výprodejní typy. Dovedl jsem ještě dodržet předpětí řídící mřížky velikostí katodového odporu, k tomu stačil Ohmův zákon, který jsem již ovládal. Předpětí se dalo dokonce tatínkovým voltmetrem změřit!
Uměl jsem také spočítat i výstupní transformátor—počítal jsem jej jako síťový transformátor pro 25 Hz. Je překvapující, že takto počítané výstupní transformátory pracovaly dobře, pokud jste neměli přehnané nároky na přenos vysokých kmitočtů. Ale i to jsem se později naučil. Dosud drží první místo výstupní transformátor, který přenáší kmitočtové pásmo od 10Hz do 40kHz v toleranci chyby měření při přenášeném výkonu 7W. Zase jsem „poněkud“ odbočil!
Teď se zas vrátím a je tu trochu potíž s datováním. Ve vzpomínkách jsme byli s tímto ne zcela hotovým strojem na vánočním shromáždění školy. Podle data na dochovaném nosiči to bylo ale o rok později. Vzhledem k tomu, že o nic nejde, přikloním se k názoru, že vánoční shromáždění bylo 21. 12. 1953. Vede mne k tomu i to, že celý stroj byl ještě velice chatrné konstrukce a po cestě na Vinohrady se rozpadl.

Obr.21.Zesilovač zezadu. Použité elektronky nejrůznějších typů-výprodejní.
Zesilovač zezadu.

Po příchodu do divadla, kde se shromáždění konalo, jsme stroj v kabině pro zvukové techniky opravili ( jak jsme se tam vnutili už si nepamatuji ). Pak jsme natáhli mikrofonní kabel z  kabiny na jeviště k  mikrofonu na smetákové holi. Základnu pro smetákovou hůl tvořila litinová plotýnka z elektrického vařiče. Celek byl dostatečně stabilní, dokud do mikrofonu nevrazila opona. Bohužel jsme špatně odhadli kudy se opona bude pohybovat a ta nám mikrofon shodila do orchestřiště. Mikrofon ten pád nepřežil.
Nebyli bychom to my, kdybychom se vzdali! Vypůjčili jsme si veliký divadelní reproduktor na odrazné desce alespoň metr krát metr a spustili jej po laně nad jeviště. Tento ohromný reproduktor jsme zapojili místo rozbitého mikrofonu a náš třídní orchestr zaznamenali. Není divu že je slyšet hlavně buben, tak ohromný reproduktor nemohl ani vyšší kmitočty zachytit.
Protože jsme musili velice šetřit páskem, přepsal jsem záznam našeho orchestru na desku z rentgenového filmu. To již byla v chodu řezačka na desky, která měla posuv řezací hlavy šroubem a dokázala řezat až devět drážek na milimetr. I když dochovaná deska má strašlivou kvalitu, jsem šťasten, že se dochovala alespoň ta deska.

Obr22-Rezacka-gramofonovych-desek
Řezačka gramofonových desek.

Obr.22. Řezačka gramofonových desek. Obr.23. Deska se záznamem třídního orchestru.

Po přepsání desky standardním hrotem do počítače ( drážka na desce byla nahoře přece jen hladší ), jsem zahájil zvukové úpravy. Nechal jsem odpočítat první, druhou a třetí harmonickou síťového kmitočtu a tím se odstranil brum. Pak jsem rozdělil pomyslně desku na tři části a na každé části zvlášť jsem nechal odpočítat šum. Spektrum šumu se totiž měnilo s tím, jak se ocelový záznamový nůž při řezání desky otupoval. Po časově náročné práci jsem s překvapením zjistil, že na konci záznamu je slyšet potlesk! Ten byl původně zcela maskován šumem. Dochovaná deska je řezaná do surového ( nevyvolaného ) rentgenového filmu ocelovým nožem, broušeným v ruce na brusce. Deska má průměr 223mm a 45ot/min.

V průběhu třetího ročníku, magnetofon začal opravdu hrát. Nelze doložit jak hrál, to by se musil dochovat záznam z jiného stroje, který by zachytil zvuk našeho stroje. Jak ale vypadal záznam, to je již možno doložit přesně. Zachovaly se totiž záznamy nepředstavitelné dokumentární hodnoty. Ale nebudu předbíhat, pokusím se vše napsat po pořádku.
Někdy začátkem jara 1954 jsme se dohodli, že na konci školního roku musíme zase přinést magnetofon do školy. To už nám ale bylo sedmnáct některým i víc a tak nás napadlo, že by vyučující mohli mít dojem, že je snad špehujeme, nebo ještě něco horšího. Nevím kdo z nás přišel na nápad jít přímo za ředitelem Ing. Bobkem a požádat ho o souhlas s natáčením. V té době to byla od nás značná troufalost. Ale vždyť nás znal a učil nás elektrotechniku!

Tenkrát nám naše prosba nepřipadala nijak zvláštní a tak jsme o jedné velké přestávce zaklepali na dveře ředitelny. Ing. Bobek vyšel na chodbu a my jsme ho požádali o dovolení „něco“ si natočit. Ředitel na nás pátravě pohlédl přes brejle a zeptal se „K čemu Vám to bude?“ Nevím co to tehdy do mne vjelo a vyhrkl jsem „Abychom měli památku až budeme starý“. Dodnes si pamatuji na ten nepopsatelný výraz ředitelovy tváře a chvilku tíživého ticha než řekl „Tak dobře, ale musíte o tom vyučujícím říct“. Teď jsme asi zase my udělali nepopsatelný výraz tváře. Ředitel se pousmál a řekl „ Tak ne, já jim to raději řeknu sám“. Poděkovali jsme a rychle zmizeli.
Teď mohu psát jen za sebe, že jsme si mysleli než přineseme magnetofon, všichni na to zapomenou a budeme to točit tajně, i když s vědomím ředitele. Jak jsem byl naivní, když jsem si myslel, že před vyučujícími utajíme tak obrovský hlučící stroj!

Poprvé jsme přinesli vysokofrekvenční magnetofon do školy dne 18. 6. 1954. O tom, že přineseme magnetofon do školy věděli všichni spolužáci, protože k tomu, abychom mohli něco zaznamenat, byla nezbytná spolupráce celé třídy! Jarda Bernard opět vylezl na židli na lavici a připojil do krabice napájecí kabel. Kabel pak pokračoval po věšácích na šaty podél celé třídy, až do zadní lavice. V zadní lavici byl magnetofon umístěn stejně jako na obrázku z loňského roku. Tlustý mikrofonní kabel s lesklým stínicím opletením byl položen na zem, ve středním oddělení lavic. Všichni spolužáci si na tento kabel položili aktovky a cokoli, co mohlo lesklý kabel zamaskovat. Pro přesnost: po mnoha letech jsem zjistil, že to nebyl mikrofonní stíněný kabel, ale vysokonapěťový kabel pravděpodobně k napájení rentgenové lampy.

Krystalový mikrofon byl tradičně umístěn do otvoru pro kalamář ( lahvička s inkoustem ) a z vrchu byl mikrofon maskován psacími potřebami, event. kružítkem a trojúhelníky. Nesmíte si představovat dnešní miniaturní mikrofon, ten náš byl v dřevěném krytu vejčitého tvaru o průměru asi 50mm a délky nejméně 60mm. Takový mikrofon se těžko ukrývá!
Na rozdíl od předcházejícího roku, byl zesilovač ( obr. 20. ) umístěn drze na poslední lavici a spolužáci sedící před zesilovačem, měli za úkol sedět tak těsně u sebe, aby za všech okolností zastínili pohled od katedry na zesilovač. Na čelním panelu zesilovače byl umístěn „modulometr“ ( ručkový miliampérmetr), kterým bylo nutno úzkostlivě hlídat úroveň záznamového proudu. Dokud jsme modulometr neměli, nastavovali jsme záznamový proud odhadem! Modulometr bylo nutno úzkostlivě sledovat během záznamu a podle jeho údajů nastavovat zesílení záznamového zesilovače.

Protože modulometr měl malou citlivost, byla správná úroveň záznamového proudu tehdy, když se ručička jen sem tam nepatrně pohnula od nuly! Sledujte ale úzkostlivě ručičku, když za katedrou hromuje vyučující!! Bylo to nesmírně psychicky vyčerpávající! Po každém záznamu jsem byl úplně propocený a nebýt v krátkých kalhotách, snad bych se uvařil.
V ten den 18. června 1954 jsme jako prvního zvěčnili zvukovým záznamem prof. Kodadu. Ten nás učil Elektrotechnologii. Zaznamenali jsme jeho výklad o zářivkách, tenkrát novince na našem trhu. Také nám předvedl jak svítí rtuťová výbojka. Záznam nebyl nijak zvlášť vzrušující.

Zvuková ukázka  03

Další hodinu jsme měli Organizaci s ing. Tuzarem. Bylo veliké zkoušení a vyvolán byl Jarda Fikrt, se kterým jsem pak o prázdninách jezdil s putovním kinem. Ing.Tuzar byl velice přísný a to už mi místy bylo při záznamu horko. Teprve ve čtvrtém ročníku, kdy byl ing. Tuzar naším třídním, jsme poznali, jaký to byl dobrák a vynikající člověk. Teprve po několika letech se přiznal, že nám sehrál divadlo!!!

Zvuková ukázka 04

Nejděsivější záznam byl pořízen další hodinu při Elektrických strojích s ing. Jarolímem. Elektrické stroje byl můj milovaný předmět, téměř koníček, pokud ovšem po mně ing. Jarolím nechtěl matematické odvozování nebo nedej Bože nějaké rysy! Protože jsem věděl že budu vyvolán, připravil jsem se že až půjdu k tabuli, celé zařízení vypnu. To se také přesně tak stalo a já celkem klidně šel k stupínku. Sotva jsem podal ing. Jarolímovi svůj sešit uslyšel jsem že se magnetofon rozeběhl. Vyděsil jsem se! Dostal jsem nepopsatelný duševní stav naprostého zmatku, kdy jsem sice vnímal otázky ing. Jarolíma, ale nebyl jsem schopen odpovídat. Na tabuli jsem bez potíží napsal vše, dokonce i víc než ing. Jarolím chtěl, ( je to v záznamu doloženo ) ale popsat slovy o co jde – vyloučeno- naprosté okno!
Ing. Jarolím měl nekonečnou trpělivost, dokonce myslím, že věděl, proč jsem úplně mimo. Když asi uprostřed zkoušení došel pásek, to se nedalo cvičeným uchem přeslechnout, vrátil se mi dar výmluvnosti. Snad tedy díky tomu, že došel pásek, jsem byl zachráněn. Na obrázku 24 je jedna řádka ze žákovské knížky, kde si můžete přečíst, jakou známku jsem za svůj výkon obdržel.

Zvuková ukázka 05 

Video zvuková ukázka



 

Obr24-odvozeni-cinitele-tvaru
Obr. 24 – Odvození činitele tvaru….

Protože jsme spotřebovali všechen pásek na záznamy, museli jsme sestříháním záznamů získat pásek na další záznamy. Když jsme tedy po vyučování přinesli magnetofon domů, začali jsme stříhat. Nikdo z vás si nemůže představit, pokud to sám nezkusil, jakou práci dá na pásku najít přesně místo střihu, stříhnout magnetofonový pásek nůžkami a poté slepit lepidlem. Ke stříhání pásku mají být speciální bronzové nemagnetické nůžky. Ty jsme samozřejmě neměli a tak maminčiny zmagnetované nůžky na šití, které jsme používali, zanechaly na každém střihu „lupanec“- slyšitelnou ránu. Protože náš magnetofon nesnímal dobře nízké kmitočty, neslyšeli jsme ty „lupance“ a teprve dnes při snímání starých záznamů na profesionálním stroji, jsou ty „lupance“ slyšet.

Stříhání pásků byla „týmová“ práce – bráchové ( bratři Iblové ) měli úžasnou paměť a dopředu věděli, kde by bylo dobré střihnout. Vystříhané kousky pásku se zas slepovaly do kotouče a to byl pro nás materiál pro další záznamy.

Záznam z hodiny Elektrotechnologie se dočkal ještě jednoho střihu. Když jsme celá třída díky prof. Kodadovi dostali na vysvědčení ze třetího ročníku dvojku z chování ( viz obr.25. ), sestříhali jsme záznam znovu tak, aby prof. Kodada mluvil nesmysly. Originál záznamu nebylo kde okopírovat a tak jsme sestříhali originál záznamu opět maminčinými nůžkami. Je velice obtížné sestříhat záznam tak, aby se to nepoznalo a vzhledem k našim zkušenostem, se to pozná na první poslech. Jenže tím druhým střihem originálu došlo k nevratnému poškození záznamu, takže můžete slyšet pouze ten druhý sestřih originálu.

A tak dne 24. června 1954, jsme opět přinesli magnetofon do školy. To jsme již měli praxi s instalací stroje a všechno šlo podezřele snadno. Vůbec ten den jsme měli takové štěstí, jaké se snad dá přirovnat jen k výhře ve Sportce. Chtěli jsme natočit našeho třídního, prof. Ing. Tvrzského při hodině Mechaniky. Ing. Tvrzský byl takový dobrák, že pomocí „zmizíku“ (chemický přípravek na likvidaci inkoustových zápisů ) likvidoval nevhodné záznamy v Třídní knize, které by mohly někomu z nás ublížit. Jenže místo něj přišel na hodinu prof. Lebeda. Třídní zvědové tu zprávu přinesli tak včas, že spolužáci stihli vyndat mikrofon z kalamáře a postavit přímo na katedru! To jsme již věděli, že prof. Lebeda je člověk s mimořádným smyslem pro humor a že ten mikrofon jej nevyvede z míry.

Náš odhad byl přesný a prof. Lebeda již z dálky komentoval přítomnost mikrofonu velice přátelsky a začal si osvěžovat ve své paměti naše jména. Učil nás totiž matematiku před dvěma lety. Během „osvěžování paměti“ vstoupil do třídy náš třídní ing. Tvrzský a s dovolením prof. Lebedy začal řešit důležité třídnické záležitosti. Při tom si zcela jasně všimnul mikrofonu na katedře. Náš třídní přišel ještě jednou, aby nás upozornil, že dostaneme ředitelskou důtku a abychom tedy nikam neodcházeli!! Nebyla to podivná náhoda, že dostaneme důtku zrovna když máme magnetofon ve škole? BYLA!! Když se ing Bobek dozvěděl, že ve třídě máme magnetofon, přišel nám sehrát ředitelskou důtku!

Zvuková ukázka 06

Video zvuková ukázka

Obr.25. Vysvědčeni s dvojkou z chování.
Vysvědčeni s dvojkou z chování.

I když jsme věděli, že bude nějaký průšvih za to, že jsme se z exkurse do žárovkárny v Tesle Hloubětín nevrátili do školy, ředitelskou důtku jsme nečekali. Ostatně nečekal ji ani náš třídní, který se za nás v konferenci bil.

Jenže co teď! Dostal jsem panickou hrůzu- ředitelská důtka a magnetofon ve škole i když s vědomím ředitele… Chtěl jsem magnetofon zabalit, ale k mému překvapení se celá třída proti tomu rázně postavila, že se nic uklízet nebude a důtka se natočí! Klepal jsem se jako osika, ale připravil jsem si na ředitelskou důtku náš poslední, asi desetiminutový, kotouč pásku. V magnetofonu běžel zatím pásek na který se zaznamenával prof. Lebeda, ale na ten se už jistě důtka nevejde. Ale kdy mám pásky vyměnit, když prof. Lebeda tak krásně mluví! Byl jsem v takovém stressu, že se pot ze mne jen lil.

Najednou stál na stupínku ředitel s naším třídním a prof. Lebeda odcházel! Ani jsem nezaregistroval, kdy spolužáci přemístili mikrofon z katedry do kalamáře. Opět se projevila spolupráce celé třídy, bez které by se záznamy v žádném případě nedaly uskutečnit. Stopnul jsem magnetofon a bleskově jsem vyvlékal nedoběhnutý pásek z magnetofonu. Když se podíváte na obrázek 18, zjistíte, že nebylo vůbec snadné nedoběhnutý pásek rychle vyvléknout z dráhy plné kladiček-vyřešil jsem to přetržením pásku. To již ředitel ing. Bobek na stupínku hromoval na Petra ( jednoho z vynikajících studentů ), který nechodil na tělocvik, protože nebyl omylem zapsán do seznamu. Je přeci pod důstojnost sedmnáctiletého muže chodit někam, kam ho zapomněli napsat! Jenže Petr byl také jedním z těch, kteří zakrývali svým tělem zesilovač na lavici a teď musil vstát!! Hrůza mne obcházela a já pod lavicí zavlékal nový kotouč pásku do magnetofonu. Povedlo se, kotouč pásku se při zavádění do stroje nerozsypal ( to byla nejhorší věc, co by se mohla přihodit ) a podařilo se i stroj zapnout ( při zapínání totiž motory strašně zabručely ). To je také vysvětlení, proč nemá ředitelská důtka začátek. Třesoucí rukou jsem nastavoval regulátor záznamového proudu, aby se ručička modulometru jen sem tam malinko pohnula při nejhlasitějším hromování ředitele.

Když už ředitel přestal silně hromovat, odvážil jsem se pohlédnout na stupínek. Za zády ředitele na mne zoufale gestikuloval náš třídní, abych stroj vypnul, protože až na stupínku bylo magnetofon slyšet! Dělal jsem že nevidím a strachy se potil. Když pak důtka skončila a ředitel odešel, třesoucí se rukou jsem magnetofon vypnul.
Náš třídní prof. Ing. Tvrzský ihned po odchodu ředitele řekl „ Jak jste si mohl dovolit zaznamenávat ředitelskou důtku, vždyť magnetofon bylo na stupínku slyšet a dokonce se i stupínek otřásal asi z nevyvážených rotujících hmot magnetofonu ( byl to strojař a tedy okamžitě věděl proč se stupínek chvěje )“ Já, v šoku jsem nebyl schopen mluvit, ale Jarda vstal a důstojným hlasem vysvětlil, že jsme se ředitele dovolili. Ing. Tvrzský na to řekl „ Jestliže jste se dovolili, to je jiná, tak to převiňte a pusťte“. Já polykal naprázdno, ruce se mi třásly, po zádech tekl pramínek potu, vyvlékl jsem nedoběhnutý pásek, přehodil oba kotouče ( náhon motorem měl jen jeden talíř ) a začal převíjet. Strašně jsem spěchal a protože sériový motor na navíjecím talíři opravdu měl nejvyšší otáčky dané jen zatížením, rozeběhl se tedy do vysokých otáček, když jsem tak spěchal a ručně pásek nepřibrzďoval. Najednou strašná rána—po třídě létaly kusy roztržených talířů a mraky ve vzduchu létajících kousků pásku. Katastrofu zdokumentovala fotografie 18. pořízená ale až doma. Okamžitě nastoupil HIFIK a celá třída, spoušť jsme téměř bleskově zlikvidovali. Nenašli jsme jen asi deseticentimetrový kousek pásku a proto v důtce neuslyšíte slovo CHCETE ale jen …TE. Kousky roztrhaného pásku kluci seřadili ve správném pořadí na lavici a já je poslepoval lepidlem. Náš třídní si sedl na zadní lavici, kde byl magnetofon a s pobaveným úsměvem napřed sledoval slepování kousků pásku a pak poslouchal ředitelskou důtku.

Zazvonil konec hodiny, prof. Ing. Tvrzský odešel a já teprve teď přicházel k sobě. Najednou se rozlétly dveře třídy, vešel ing. Javorský ( učil nás Elektrotechniku na začátku druhého ročníku ) s ním asi další tři vyučující a řekl „ Prý máte natočenýho starýho tak to pusťte“. Nevím jak to bylo dál, já byl jak ve snách…
Když jsem pak doma v klidu poslouchal ředitelskou důtku, zdálo se mi, že je v pauzách, kdy by mělo být ticho, slyšet na školní chodbě jakýsi hlasitý hovor a dupot. Náhodou jsem pak mluvil s jedním spolužákem z paralelky, tj. 3.B který tvrdil, že měli mít hodinu Elektrotechnologie s prof. Kodadou, tím, který nám prosadil tu dvojku z chování. Když dlouho nešel, opatrně vyšli zvědové a přistihli prof. Kodadu, jak klečí u dveří naší třídy a klíčovou dírkou poslouchá ředitelskou důtku. Když prof. Kodada zpozoroval, že se na něj dívá několik studentů, způsobil menší rámus, který se kupodivu do záznamu dostal. Budete-li velice pozorně naslouchat, také ten hluk uslyšíte. Není to ověřená příhoda, ale ten hlas je opravdu velice podoben prof. Kodadovi.
Záznam prof. Lebedy byl trochu sestříhán hned tentýž den, ale byla vystříhána jen místa, kde bylo víceméně ticho. Dalšího malého střihu se dočkal záznam až při digitalizaci, ale opět jen na místech se špatnou srozumitelností a tam, kde se nic neděje.

Zato záznam ředitelské důtky nemá ani jediný režijní zásah, krom nechtěného při havárii stroje hned ve škole. Ani při digitalizaci záznamu nedošlo k jakékoli úpravě střihem. Velikost ŘEDITELSKÉ DŮTKY to prostě nedovoluje!! Na záznamu ředitelské důtky je ještě jedna zajímavost. Na pásek, který jsem použil k záznamu důtky, jsem se před tím doma pokoušel přepsat z první československé dlouhohrající desky ( technický název „deska s úzkou drážkou“ poté známá jako LP ) symfonickou báseň Blaník od B. Smetany. Neměl jsem v té době gramofon s 33ot/min. a ani safírový snímací hrot speciálně pro tyto desky. To mne ovšem nemohlo odradit!
Upravil jsem odstředivý regulátor otáček u tehdy běžného gramofonu na standardní desky tak, že byl schopen udržet i 78 ot./min pro standardní desky, i 33 a 1/3 ot./min. pro dlouhohrající desky. Nebylo to ovšem zadarmo, regulátor teď neudržel pořádně ani jedny otáčky a zvuk „kňoural“.
Místo safírového snímacího hrotu jsem použil žiletkou seříznutou sirku. Přesto to hrálo! Tímto zařízením jsem tedy přepsal Blaník na pásek, potěšil se tím, že to jde a pásek použil pro záznam ředitelské důtky. Při záznamu důtky se záznam Blaníku mazal, ale v momentě, kdy záznam důtky skončil, pokračoval před tím zaznamenaný Blaník. Kdybych chtěl za důtku střihnout krátký hudební motiv, dalo by to značnou práci. Tady opět náhoda slavila vítězství.
Budete-li poslouchat pozorně uslyšíte nejen „kňourání“ zvuku hudby, ale i hluk násilím brzděného gramofonového motorku. Ale že ta sirka nehraje špatně?

Zvuková ukázka 07u

V této části jsem nucen trochu odbočit, abych mohl dál ve vypravování pokračovat. Pozor TŘETÍ NEUVĚŘITELNÁ PŘÍHODA! Na podzim 1954, to jsem již chodil do čtvrtého ročníku, oslavoval můj otčím se svými spolužáky čtyřicet let po maturitě. Protože po dvou válkách jich zbylo jen pět a sehnat nějaký salonek v hospodě pro pět lidí byl problém, uspořádali tu slávu u nás. V druhém pokoji jsem cosi vylepšoval na magnetofonu, což vyvolávalo občas děsivé zvuky. Zabrán do tvořivé práce nezpozoroval jsem, že se otevřely dveře a vstoupil otčím následován spolužáky. Otčím pozval své spolužáky slovy „Pojďte se podívat, kluk si postavil magnetofon“. Následovala zevrubná prohlídka stroje, zvláště jeden pan inženýr projevoval nevšední zájem o stroj. Všichni si s úsměvem vyslechli ředitelskou důtku. Najednou, asi v šoku, řekl pan inženýr „To snad není pravda, tak ve VÚZORT už dva roky stavějí magnetofon a stále jim nehraje, TOHLE to by měli ve VÚZORT vidět!“. Neměl jsem nejmenší tušení co nebo kdo je VÚZORT , ale velice mne potěšilo uznání pana inženýra.

Obr28-umistenka-do-VUZORT
Umístěnka do VÚZORT.

Na celou příhodu jsem zapomněl, až jedno odpoledne zazvonil telefon. Ohlásil se ing. Struska z VÚZORT. Doslechl se, že jsem zkonstruoval magnetofon a že by ve VÚZORT ten magnetofon rádi viděli a slyšeli. Trochu jsem lapal po dechu, ale dohodli jsme se na patnácté hodině 17. března 1955 a v uvedenou dobu jsem dovláčel magnetofon do VÚZORT. Co bylo ve VÚZORT popisuji ve zvláštní povídce, tady jen krátce sdělím, že jsem magnetofonem zcela šokoval všechny špičkové odborníky v záznamu zvuku. V tu dobu prý obíhal technický náměstek ředitele všechny laboratoře se slovy „ Pojďte se rychle podívat, co taky může hrát“. Všichni kteří byli tehdy přítomni i po čtyřiceti letech na to zděšení s úsměvem vzpomínají. Jenže to byli vúzorťáci, ti se neposmívali, ale naopak zahrnuli mne tolika informacemi a radami, co se vzdorujícím oscilátorem, jak nastavit záznamové a snímací korekce kmitočtového pásma, až mi šla hlava kolem. Když jsem odcházel, loučil se se mnou ing. Struska slovy „ Doufám, že se brzy uvidíme“.
Při mé naivnosti mně všechno došlo až když do školy přišla umístěnka do VÚZORT na moje jméno. Obr. 27. Není to neuvěřitelná příhoda dostat se vlastně kvůli ředitelské důtce a dvojce z chování do vysněného zaměstnání?

Samozřejmě že jsem raději realizoval všechny báječné rady vúzorťáků k vylepšení magnetofonu, než abych pilně studoval, přestože se maturita blížila. Maturitních otázek bylo mnoho a v té době neexistovaly kopírky v každé trafice, jako dnes. Všechny otázky i odpovědi se musely pracně opisovat. Opisovat otázky nebylo pro mne a tak jsem si všechny otázky a odpovědi namluvil na gramofonové desky z rentgenových filmů. Dochovala se jedna otázka z Českého jazyka ( Obr.25 ) a povinná četba z Ruského jazyka

Zvuková ukázka 08

Zvuková ukázka 09

( obr.26. ). Na otázce z Ruského jazyka je ono pověstné přeskakování z drážky do drážky, které způsobilo moje hrozivé odmlčení při maturitě. Bližší v povídce Maturita. Záznam slavnostního zakončení maturit se značně kvalitativně liší od předchozích záznamů. To všechno způsobila jen dvouhodinová návštěva ve VÚZORT! Bohužel při rychlé instalaci magnetofonu ve škole, se asi utrhlo stínění mikrofonního vstupu, takže v záznamu byl značný brum-neodolal jsem a počítač ho odpočítal, aniž by přitom omezil celé spodní přenášené pásmo.
Je zajímavé, že zrovna v místě, kde předseda maturitní komise mluví o mně, byl asi ve svitku pásku vlepen kousek pásku s vyšší koercitivní silou a náš slaboučký mazací magnet nestačil předchozí záznam úplně smazat. Pod proslovem předsedy maturitní komise je tedy slyšet pozpátku Čajkovského Italská serenáda. S tím si „zatím“ ani počítač neví rady. Ale je to takové stylové zakončení neuvěřitelných záznamů a zázračných příhod. Na úplný konec je nutno podotknout, že světoznámá společnost HIFIK, se přetransformovala do ještě světoznámější společnosti  Fűgnerfilm.

Zvuková ukázka 10u

Obr26-rentgenova-deska-maturitni-otazka
Maturitní otázka z Českého jazyka.
Obr27-Maturitni-otazka-z-ruskeho-jazyka
Maturitní otázka z Ruského jazyka.

 

Fotogalerie Dějiny společnosti HIFIK – část druhá



 

 

Dějiny společnosti HIFIK – část druhá [049b]