ZŠ a Střední průmyslová škola elektrotechnická Františka Křižíka, Praha 1, Na Příkopě 16

Za mé školní docházky do ZŠ a SPŠ elektrotechnická Františka Křižíka jsem zažil mnoho báječných učitelů, ale napíši jen o některých, kteří mi uvízli v paměti.

Začnu od začátku.

Základní škola Lobkovicovo náměstí, Praha, Vinohrady.

Na základní škole to byla vynikající učitelka fyziky a matematiky paní Anna Vlčková Obr.1. O matematice pomlčím vzhledem ke svému odporu k matematice. Jen vzpomenu, že když jsem opouštěl základní školu, zatáhla si mne paní učitelka do kabinetu a řekla „Ty dobře víš, že by Ti z matematiky patřila čtyřka, ale nechtěla jsem ti kazit vysvědčení, tak jsem Ti chtěla napsat trojku. Protože ale jdeš na průmyslovku a tam budeš matematiku moc potřebovat, napsala jsem Ti na vysvědčení dvojku, abych Ti usnadnila start! Začni se hned tu matematiku učit nebo budeš mít velké problémy!“ Byla to prorocká slova, problémů s matematikou jsem měl tolik, že mne děsí ve snech ještě dnes.

Raději vzpomenu na nezapomenutelné pokusy při hodinách fyziky, s paní učitelkou Vlčkovou. Za války sídlili ve škole němečtí vojáci a tak ze školních pomůcek zbyly jen trosky. To paní učitelce nevadilo a na každou hodinu měla připravený pokus. Tak například nechala přinést vývěvu, tj. litinový talíř polepený gumovou folií na nožičkách a u toho jako pumpičku na kolo, jenže s obrácenou funkcí. Na táhlu pumpičky chyběl píst, což paní učitelka ukázala a předvedla jak při pohybu táhlem píst odsává vzduch. Ten zvuk napodobovala ústy, když tam píst nebyl. Na litinový talíř postavila jen část rozbitého skleněného recipientu (nádoba silně se podobající poklopu na syrečky) a pod něj umístila zvonící budík, který přinesla z domova. Paní učitelka teď usilovně začala „odčerpávat“ vzduch z rozbitého recipientu tak dlouho, až došlo péro v budíku a potom s vážnou tváří řekla „vidíte, zvuk se ve vzduchoprázdnu nemůže šířit a proto jsme přestali budík slyšet“ Řev ve třídě si dovedete představit, ale každý si ten pokus nadosmrti zapamatoval.

Podobně vypadal i pokus se znázorněním různého hydrostatického tlaku v závislosti na výšce hladiny. Pro tento pokus byl v učebnici fyziky znázorněn úzký vysoký válec, který měl malé otvory v boku v různých výškách od dna. V kabinetu nebyl žádný takový válec a tak paní učitelka přinesla na hodinu fyziky plechovku od džusu, která byla celkem malého průměru, ale značně vysoká. Paní učitelka si také přinesla kladivo a hřebík s průměrem asi 3 mm. Pomocí kladiva a toho hřebíku prorazila do plechovky, za hrozného rámusu, pět otvorů nad sebou mezi dnem a okrajem plechovky. Požádala Milušku aby si vzala hadr a kbelík a byla připravena vytírat louži. Jarda dostal za úkol přinášet vodu v hrnku z vodovodu do té děravé plechovky. Paní učitelka podala výklad co uvidíme a jednou rukou pěti prsty ucpala pět otvorů v plechovce, druhou rukou plechovku držela. Jarda naplnil plechovku vodou, paní učitelka uvolnila prsty a voda začala vytékat na zem. Miluška začala vytírat louži na podlaze, Jarda lítal mezi vodovodem a plechovkou a paní učitelka nevzrušeným hlasem vykládala, proč z otvoru u dna stříká voda nejdál a z horního otvoru voda jen tak vytéká. Pokus skončil vyčerpáním Jardy a Milušky. Že ve třídě nebylo ticho je jasné, ale každý se na ten pokus pamatuje Obr.2.

Střední průmyslová škola elektrotechnická Františka Křižíka.

Na průmyslové škole elektrotechnické s námi jednali jako s dospělými, což zvláště v mém případě bylo značně přehnané. Vyberu jen několik příhod, které byly pro mne zásadní. V prvním ročníku jsme měli na matematiku prof. Lebedu, který jako Sherlock Holmes bezpečně zjistil kdo od koho opsal domácí cvičení. Že má také výjimečný smysl pro humor, jsme zjistili bohužel až později.

Profesor Lebeda supluje hodinu mechaniky na SPŠ elektrotechnické Františka Křižíka – zvukový záznam z amatérského „magnetofonu  – Youtube

Ilustrační zvuková ukázka 06 :
Profesor Lebeda supluje hodinu mechaniky na SPŠ elektrotechnické Františka Křižíka – nesestříhaný dochovaný zvukový záznam.

Mohli jsme to poznat dříve, když se na stupínku vrhl na kolena před vyděšeného studenta a sepjatýma rukama ho prosil o Ludolfovo číslo na pět desetinných míst ( od tohoto leknutí si pamatuji 3,14159 ).

Ve druhém ročníku

Ve druhém ročníku začala Elektrotechnika, kterou začal u nás vyučovat ing. Javorský – vynikající kantor i člověk Obr.8. Já jsem jej neustále otravoval různými dotazy, které on trpělivě vysvětloval. Jednou jsem byl také vyvolán a dostal jsem otázku: „ Mám vařič 110V  600W. omylem ho zapojím na 220V. Co se stane?“ Bez váhání jsem odpověděl „shoří“. „Neshoří, vydrží to dvě hodiny, než shoří. To mám vyzkoušeno. Jaký bude po tu dobu, než shoří, odebírat příkon?“ Okamžitě jsem odpověděl „ Bude mít příkon 1200W“ Ing. Javorský řekl „ Dokažte to!“ A nastalo hrozné odvozování, které jsem nenáviděl, ale od té doby vím, že příkon odporových spotřebičů závisí na kvadrátu napětí, takže ten vařič měl příkon 2400W. Mohl jsem dostat rovnou sardel, protože jsem neznal základní, Ohmův zákon, ale šlo o to studenty něco naučit, ne dávat jen sardele.

Když bylo naší škole 50 let (my měli 40 let po maturitě), byla velká sláva ve velkém sále Lucerny. Potkal jsem tam na chodbě ing. Javorského, chvíli na mne koukal, pak rozpřáhl ruce a zvolal „Milánek“ a já se málem rozbrečel.

Ve druhém ročníku jsme také dostali na matematiku prof. Kulta a pro mne začala být matematika děsem. Nebyla to vina prof. Kulta, ale jeho výklad jako vysokoškolského profesora nebyl pro mne. Spolužáci, kteří šli na vysokou tvrdili, že díky prof. Kultovi neměli žádné problémy s matematikou. Jenže již vstup prof. Kulta do třídy byl pro mne děsivý. Dveře otevíral úderem do kliky, dveře se rozlétly, vešel prof. Kult a od dveří hodil aktovku na katedru. Trefil se vždycky a po zápisu do třídnice otevřel notes, pohlédl do notesu, pak do třídy, zas do notesu…a já byl na mrtvici.

Jednou po takovém výběru mne vyvolal na rovnici elipsy. Nepamatuji se jestli jsem ji znal nebo jsem ji při ťukání tužtičkou do katedry zapomněl, ale sardel jsem dostal. Bráchové ( bratři Iblové ) Obr.4. mně doporučili, abych se ty tři rovnice do příště naučil, protože mne určitě na ně vyvolá. Ty tři rovnice jsem se naučil jako když bičem práská, před další hodinou matematiky mne dokonce u tabule bráchové přezkoušeli- všechno jsem znal. Prof. Kult mne skutečně vyvolal a chtěl tři rovnice elipsy. Nedočkal se jich, nevzpomněl jsem si ani jak se jmenuji, jen jsem viděl a slyšel ťukající tužtičku. Dostal jsem sardel. Myslel jsem, že se půjdu utopit.

Další hodinu byla Elektrotechnika s ing. Bobkem, ředitelem školy Obr.7, který převzal elektrotechniku po ing. Javorském Obr.8. I když bylo v Elektrotechnice hodně matematiky, přeci jen tam „nějaká elektrika“ byla. Zrovna jsme probírali vzájemnou indukci mezi dvěma vodiči a já jsem se přihlásil, že např. je-li odpojen reproduktor v nějaké třídě, přesto velmi slabě hraje. Ono je to trochu složitější, ale ing. Bobek zajásal a dal mně jedničku! „Přines si žákovskou knížku, ať Ti tam tu jedničku napíšu“ Občas se stalo a ing. Bobek Obr.7. mi k mé radosti tykal. Do mne jako když uhodí, vzpomněl jsem si na ty sardele co mám v knížce. Žákovskou knížku jsem s obavami dal ing. Bobkovi a taky jo. „Jéžišmarjá co to tady vidím?“ Dodal jsem si odvahu a všechno jsem ing. Bobkovi řekl. Bráchové se přihlásili a potvrdili, že jsem všechno znal. Ing.Bobek řekl „Pojď sem a napiš mi ty rovnice“ Obr.3. Šel jsem a bez potíží jsem napsal ty tři rovnice a dokonce jsem o nich něco řekl. Ing. Bobek neřekl nic, napsal mi velkou jedničku ze vzájemné indukce a já si šel sednout se smíšenými pocity. Tak snad nejsem tak blbej, když můžu dostat i jedničku…Tu žákovskou knížku mám, nevyhodil jsem ji, ale nemohu se do ní podívat, ještě dnes mám nedobrý pocit.

Dost mne překvapilo, že napříště, při zkoušení z matematiky u tabule, chodil prof. Kult po třídě, co nejdál ode mne a já jsem pozvolna z něj ztrácel hrůzu. Ale co to bylo platné, v pololetí jsem dostal z matematiky sardel (pětku).

Co jsem musel od maminky vyslechnout si nepřejte vědět. Život mne omrzel a nabyl velice tmavých odstínů šedé. Ke všemu jsme jeli k tetě Evě do Budějovic, kam jsem se vždycky strašně těšil, ale vyhlídka, že se teta Eva dozví, že propadám z matematiky v pololetí, mi naháněla hrůzu. Nic mne v Budějovicích netěšilo, před tetou Evou jsem se styděl a připadal jsem si jako vyvrhel, který dělá ostudu celé rodině. Teta Eva si vyčíhla chvíli, kdy jsme byli sami a řekla „Nic si z toho nedělej, všechno se dá napravit, patříš do rodiny Fűgnerů a ti všichni mají potíže s matematikou. Tvůj dědeček propadal z matematiky a Tvůj táta měl stále napínáka z matematiky ( napínák neboli špajska— „napomínání k větší píli“)“.

Úplně jsem pookřál a teta pokračovala „Vždycky když Tvůj táta dostal napínáka nebo sardel, musela jsem to zachránit, protože kdyby se to dozvěděl Tvůj dědeček, nevím co by se dělo! Vzala jsem si ohromný klobouk, aby mi nebylo vidět do obličeje, krásné šaty a šla do gymnázia, kde studoval Tvůj táta a předstírala jsem, že jsem jeho maminka. Podepsala jsem napínáka, prohlásila jsem že se postarám aby se to neopakovalo a bylo to vyřízeno“. Teta se smála a můj svět přestával být černý. „ Co myslíš na vysoké škole, tam Tvůj táta z matematiky propadal stále, ale on chodil ke zkouškám pořád, až když dělal zkoušku na rektorský termín, tak ho raději pustili, jen aby měli od něj pokoj.“

V ten okamžik vyrostl v mých očích táta do neskutečné velikosti, protože byl také docela normální člověk. Kdybych se byl nestyděl ( bylo mi už 16!!) objal bych tetu Evu a dal jí pusu. Jenže takhle se to odbylo jen úsměvem a nepředstavitelnou radostí.

Ale ve škole to moc radostné nebylo, a ač se bráchové činili jak mohli, aby mne matematiku naučili, hrozilo propadnutí z matematiky i na konci druhého ročníku. Blížila se závěrečná písemka z matematiky, když si mne jednou zatáhl do sborovny ing. Javorský, ten co nás měl na elektrotechniku před ing. Bobkem. Dal mi jakési tři příklady a chtěl, abych je vyřešil. Když viděl, že nezvládnu ani jeden, vyřešil je se mnou. Pak mi ten papír s příklady dal do ruky a důrazně řekl „ Naučte se je z paměti, možná že nějaký podobný příklad bude v matematické písemce!“

Doma jsem se pečlivě nadřel všechny příklady zpaměti. Druhý den byla písemka z matematiky. Když prof. Kult napsal všechny tři příklady na tabuli, strnul jsem- byly to ty příklady, co jsem dostal den před tím od ing. Javorského. Polilo mne takové horko, že jsem musil zrudnout jak pivoňka. Bylo mi jak zločinci, který se dopustí nejhoršího podvodu. A k těm hrozným výčitkám se přidalo zděšení, že jsem úplně zapomněl na řešení všech příkladů! Prof. Kult chodil po třídě, také kolem mne a já neměl v sešitě ani čárku. Představa, že mi prof. Kult prozradil ty příklady, ing. Javorský mně je vypočítal a já jsem se je ani nenaučil, nastartovala kladnou zpětnou vazbu a ta zablokovala jakékoli soudné myšlení.

Naštěstí jsem si vzpomněl na maminčinu radu „ sedni si pohodlně, na všechno zapomeň a zhluboka dýchej!“ To jsem udělal a po třetím nadechnutí jsem si vzpomněl na řešení druhého příkladu „ Do kružnice vepište čtverec, do čtverce kružnici…“ dál si to nepamatuji, ale tenkrát jsem jel … Prof. Kult se u mne zastavil, jeho prst se zabodl do výpočtu a pokračoval dál. Na tom místě jsem našel malou chybu, kterou jsem opravil. Pak jsem se vrhl na třetí příklad a nakonec jsem si vzpomněl i na řešení prvního příkladu. Ten první příklad jsem už nedokončil, ale alespoň jsem ukázal, že jsem se ho naučil.

Při jedné hodině vyzval prof. Kult všechny, kteří mají nějaký zajímavý příklad vztahující se k učivu, aby se přihlásili a předvedli ho. Bráchové dostali nápad, že mne něco naučí a já budu „oslňovat“ . Nápad to byl geniální a hned vymysleli jak převést jeden elektrotechnický vzorec na nomogram. Nomogramy jsme právě v matematice probírali. Po důkladném našprtání celého příkladu jsem se přihlásil. Byl jsem bílý jako stěna, klepal jsem se jako osika, ale zvládl jsem to. Po „velkém úspěchu“ mne bráchové našprtali další příklad a prof. Kult zřejmě přistoupil na hru a byl opravdu velkomyslný.

Když jsme jednou před písemkou z Ruštiny vyrazili pojistky v celé škole, abychom nemohli písemku psát, přišel do třídy ředitel ing. Bobek (já už se klepal že tak brzo prasklo, kdo ty pojistky vyrazil) a vzal si mne a Jardu, abychom s ním šli hledat nějaké pojistky. Nikdo totiž nevěděl, kde jsou hlavní pojistky pro celou školu. Hledali jsme snad dvě hodiny, až mne napadlo, jít podél velice tlusté trubky na budově. Ta ústila do Průmyslové školy Spojové techniky v Panské ulici. Ing. Bobek zašel za ředitelem školy v Panské a dva páni ředitelé a dva studenti začali hledat tři očouzené Goliáš pojistky na hlavním, ohromném mramorovém rozvaděči školy v Panské. Na mramorovém rozvaděči ty tři zčernalé pojistky přímo volaly!! Ing Bobek se zeptal pana ředitele Panské „Máš nové patrony?“. Pan ředitel v Panské odpověděl „ Kde bych je sebral?“. A oba páni ředitelé se pomocí připravených tenkých drátků jali opravovat ty tři pojistky. Neustále nám při tom připomínali, že se to nesmí, že je to požárně nebezpečné a že je to proti předpisům atp. A světlo se rozsvítilo. Že si ing. Bobek vzal na pomoc Jardu, bylo jasné-byl vyučen, ale proč mne?

Na konci třetího ročníku byla jakási spartakiáda, dříve to byly středoškolské hry, na malém Strahovském stadionu. O této spartakiádě je zmínka ve zvukovém záznamu ze školy, takže to muselo být druhý den po ředitelské důtce.

Ředitelská důtka – na Youtube 

Ilustrační zvuková ukázka 07 z roku 1954 : 
Ředitelská důtka na SPŠ elektrotechnické Františka Křižíka Z ROKU 1954.

Rozhlasové zařízení na malém Strahovském stadionu vypovědělo službu a ing. Bobek MNE nechal najít, abych se na to podíval. Podle mrkajících koncových elektronek jsem usoudil, že zesilovač je v pořádku a po odpojení reproduktorové sítě kontrolní reproduktor začal hrát. Navrhl jsem, že se podívám na střechu stadionu, není-li tam „utopená“ krabice s rozvodem. To mi ale ing. Bobek zakázal, střecha je dost vysoká a „nechci abys spadnul“.Omylem mi opět tyknul a já byl na vrcholu blaha. Proč ale volal mne, vždyť tam bylo tolik kantorů, kteří přeci museli mít v malíčku takové věci?

Po mnoha letech jsme na jedné třídní sešlosti zjistili s Mirkem Houžvičkou, že naši tátové se musili znát, pracovali oba ve smíchovské Škodovce. A Mirkův otec se znal s ing. Bobkem, který tam také pracoval. Kdoví, jestli ing. Bobek neznal také mého tátu, mnohé by to vysvětilo. Trochu by to možná vysvětlilo i snadný souhlas ing. Bobka se zvukovým záznamem našich vyučujících. A vůbec podivné držení ochranné ruky nad naší třídou. Po maturitě mluvil ing.Bobek s Mirkem Houžvičkou, jedním z těch, co přišli za ním a požádali ho, aby jim dal také dvojku z chování jako celé třídě, i když byli v době exkurze do žárovkárny nemocní. Ředitel řekl, že měl ohromnou radost, z toho, že ho o tu dvojku požádali, protože to se snad ještě nikdy nestalo, aby si studenti přišli požádat o dvojku z chování. Bylo nevídané aby třída tak držela pohromadě. Tenkrát ale nemohl tu radost projevit, naopak musil trochu zuřit, aby se neřeklo.

Někdy v zimně ve třetím ročníku, začala paní školnice stávkovat a nechtěla topit. Tenkrát byla v každé třídě veliká kamna, do kterých se přikládalo z chodby. Zařízení pocházelo z devatenáctého století. Ředitel školy vyhlásil rozhlasem, ať dobrovolníci z řad studentů zatopí a udržují oheň v kamnech. Okamžitě jsem vyrazil a zatápěl. Uhlí a dříví bylo na chodbách ve velikých bednách a stačilo tedy jen vzít a zatopit. Naložil jsem kamna dřevem a pomocí zapalovače jednoho z kuřáků jsem podpálil noviny. Měli jsme zrovna Elektrické stroje a rýsovali jsme Görgesův diagram – to raději topit než rýsovat. V kamnech to dole krásně chytlo, jen nahoře nad palivem se valil hustý bílý dým a žádný plamen. Foukal jsem usilovně do popelníkových dvířek, když tu se ozvala dutá rána, řekl bych velice silná, otevřela se všechna dvířka a vyšlehl plamen. Velký plamen mne ošlehl a chytily mi ne vousy, ty jsem ještě neměl, ale obočí a vlasy byly v plamenech. Spolužák co topil v sousedních kamnech mne uhasil a ze třídy se se zpožděním ozvaly plechové rány. Bylo slyšet velký ruch a bušení (to nasazovali spolužáci s ing. Jarolímem výbuchem vypadlé kouřové roury), pak se otevřely pomalu dveře třídy, na prahu stál ing. Jarolím Obr.9. jako bůh pomsty, jeho pleš byla posypána sazemi a řekl „No jo to sem si moh´ myslet – Fűgner !“

Fotografie ze základní školy a ze SPŠ Elektrotechnické Františka Křižíka.

prezentace >>

příběh [005]