Ve čtvrtém ročníku někdy na podzim, ještě šlo chodit v kraťasech, jsme byli rozděleni do skupin.

V každé skupině bylo asi pět studentů, kteří dostali stejné zadání, každý vypracoval část a pak se jednotlivé části daly dohromady, jako jedno vypracování. Každá skupina dostala jeden záhadný přístroj, ten musela určit, popsat k čemu slouží a vypracovat společný elaborát. Já byl ve skupině s Oldou a Hankou. Bohužel ostatní si nepamatuji.

Předdiplomová praxe byla vždy odpoledne. Naše skupina dostala největší a nejtěžší přístroj. Na masivní litinové desce byl jakýsi půlválcový plechový kryt a na boku byla klika. Dnes bych již z dálky věděl o co jde, ale tenkrát jsem zíral. Kolem nás neustále procházel ing Jarolím a sledoval naše počínání. Sundali jsme kryt a uvnitř byl veliký válec z isolační hmoty, nejspíš pertinaxu. Hrozně mi to připomínalo hřebíčkový hrací stroj, protože na obvodu válce bylo množství měděných segmentů. Tyto segmenty se při otáčení válce, dotýkaly jakýchsi masivních kontaktů. Navíc bylo pod krytem snad dvanáct masivních svorek. Kroutili jsme nad tím hlavou, neustále otáčeli klikou, ale nic nás netrko Obr.1.
Ing. Jarolím neustále chodil okolo, s potutelným úsměvem říkal „To je problém, co by to tak mohlo být?“. Olda navrhl, že bychom měli jít do Technické knihovny, což bylo rozumné, ale mne to tak strašně dráždilo, že jsem byl ochoten jít do knihovny až zítra.

Napadlo mne nakreslit si rozvinutý povrch toho válce. Načmáral jsem jakýsi obdélník a do něj jsem začal čmárat rozvinuté měděné segmenty Obr.2. Okamžitě se toho ujala Hanka a s čistě ženskou pečlivostí dbala na to, abych to čmáral přesně. Pak jsme k rozvinutému válci přikreslili kontakty, do mne jako když uhodí a vykřikl jsem „ Je to válcový kontrolér!“. Ing Jarolím jen řekl „No, no, ne tak nahlas, ale šli jste na to dobře, přišli jste na to nejdříve ze všech co to kdy dostali“.

Vznášel jsem se v oblacích a radostí bych skákal, ale to se neslušelo, vždyť mi bylo bez dvou měsíců OSMNÁCT! Teď by ještě bylo dobré přijít na to, na kterou svorku co připojit a vůbec k přepínání čeho by to mělo sloužit-to ale bylo navíc, nad zadání úkolu! Sedli jsme si nad rozvinutý válec a nevím jak to popsat, ale přede mnou najednou úplně vyvstalo zapojení stejnosměrného derivačního motoru s rozběhovými odpory a odpory v derivační větvi pro odbuzování k zvýšení otáček. Čmáral jsem zběsile zapojení derivačního motoru ke kontroléru, připojení napájecího napětí i odporů. Hanka to všechno přepečlivě překreslovala a hlídala mne.

Ještě dnes si vzpomínám na ten úžasný pocit objevitele! Ing. Jarolím se usmíval, kroutil hlavou, ale nic neříkal. Takže jsme celé zadání vyřešili ještě týž den. Jenže tím to pro mne skončilo! Úkol byl vyřešen a ostatní mne moc nezajímalo.

Všichni odevzdali krásně vyhotovené elaboráty, já elaborát na poslední chvíli opsal od Hanky. Já dostal z milosti čtyřku, ostatní měli jedničku. Tenkrát mne to dost mrzelo, ale když jsem nedávno viděl co jsem odevzdal, dal bych si čistou sardel, něco tak strašného si neumíte ani představit! Nechtěl bych být v kůži ing. Jarolíma, který jasně viděl kdo to objevil, zjistil zapojení, ale známka se dávala podle elaborátu. Co by jste s tím udělali Vy?

Fotografie Předdiplomová praxe.

[009]