Když jsem nastoupil první den do práce ve VÚZORT, měl jsem oči na vrch hlavy. Přišel jsem do úplně neznámého prostředí, mezi neznámé lidi, dostal jsem stůl a židli, nějaké nářadí a co teď?

Jenže noví kolegové se mnou mluvili jako bychom se znali dlouho, s některými jsem si začal tykat hned první den, jen si nepamatuji, jakou jsem dostal práci. Zato vzpomínám, jak mne kolegové vzali na oběd do místní hospody „U Vlasty“. V té době ještě nebyla závodní kuchyně. Oběd ve mně nezanechal vzpomínku, ale zvolání na pana vrchního „ Pane Josef, vokrást!“ mne vyděsil. Neznal jsem ještě vúzortský slovník a tak mne překvapilo, že pan Josef, vrchní, přišel a s úsměvem inkasoval. Po cestě zpátky jsme navštívili cukrárničku a zakoupili „ucpané kanalizační potrubí“ t.j. plněnou trubičku a „toroid“ t.j. žloutkový věneček.Odpoledne se začalo vybírat po korunách „na benzin“ což mne zarazilo. Ke konci pracovní doby přijel jeden kolega autem a začaly se vynášet krabice s filmem. Tak proto se vybíralo na benzín – kolega jel svým autem do filmového archivu vypůjčit (tajně-na xicht) film. To jsem prvně v životě viděl skutečné krabice s pětatřicetimilimetrovým filmem. Začala sháňka „ Cos přivez?“. Tenkrát to byl film „Krásná čarodějka“ Obr.1 a hned se hledal dobrovolník na ruční převíjení 3000m filmu ze středovek na cívky. Přihlásil jsem se a protože se nikdo jiný nehrnul, bylo mi převíjení s radostí svěřeno.

Těžko se líčí pocity, které jsem měl, když jsem prvně v životě měl v ruce třicetipětimilimetrovou hořlavou filmovou kopii. Všechno jsem dopodrobna znal z knihy „Zvukový film a jeho obsluha“, která byla moje nejčtenější kniha od dětství. Pak jsem sledoval, zatím jen z povzdálí, nasazování nových uhlíků do obloukové lampy a „ kšírování“ t.j. zakládání filmu do projektoru 35mm Ernemann od firmy ZeissIkon.
Opatrně jsem se zeptal, mohu-li se na film také dívat a šéf mi řekl „Jste přeci náš zaměstnanec, tak samozřejmě!“ Všichni jsme si sedli ve „Walhale“ Obr.3 a Obr4 , jak se říkalo vlastně hledišti, na pracovní stoly a sledovali jsme film. Byl jsem překvapen nádherným, ostrým a světlým obrazem, který jsem snad ještě v žádném biografu neviděl. A ten zvuk! Pravda, tenkrát jsem slyšel ještě 20 kHz, a i když film ani zdaleka tak vysoko nehrál, přeci jen to byla reprodukce taková, jakou jsem ještě do té doby v životě neslyšel.

Byl jsem tak zabrán do děje filmu, že jsem trochu přehlédl divné „zábradlí“ Obr.2, které přiletělo na filmový obraz a které tam viditelně nepatřilo-byl to utržený kraj filmu s perforací. Na plátně byl zrovna titulek „A teď tu všichni uhoříme“. V ten okamžik obraz zežloutl a na plátně se objevil, místo obrazu, oslnivě bílý obdélník. V promítárně se ozval rachot, dupání a neslušné výrazy. Hlediště se zvedlo a několik kolegů proletělo dveřmi, popadli sněhové hasicí přístroje, kterých bylo všude dost a letěli do promítárny. Já byl doslova tuhý. Bylo mi okamžitě jasné, že chytil film. To co jsem dosud jen četl v knize, jak se chovat při požáru filmu, teď nastalo. Promítala osvědčená dvojice kolegů Jarda Baloun a Jirka Mentlík. 

Právě Jirkovi na projektoru Ernemann 7b chytil film. Jirka duchapřítomně utrhl film u vývodního bubínku, aby se hořící film nedostal do spodního bubnu s filmem, kde by vznikl neuhasitelný požár. Ozubený vývodní bubínek Jirku poznamenal na pravém ukazováčku dvěma dodnes patrnými šrámy. Hořící film Jirka vytrhl z projektoru a na podlaze ušlapal.
Osvědčená dvojice promítačů trochu poklidila na podlaze, založila film do stroje a film pokračoval. To bylo ohnivé přivítání ve VÚZORT. Od té doby se snažím někde tento památný film shlédnout, ale snad proto, že existuje jen hořlavá kopie, nemám štěstí. Už štěstí mám!! Vnučka mi ho našla na internetu, ale ten titulek tam není…

Na podzim roku 1958 instaloval  Filmový podnik do obou projektorů 35mm Ernemann v promítárně do lampových skříní nová eliptická „ studená“ zrcadla, která nesoustřeďovala tepelné záření do promítacího okénka. Při tom se pracovníkům podařilo jeden motorek, který posouval kladný uhlík spálit. Nejen spálit, ale i poničit komutátor. Nabídl jsem se, že se pokusím motorek opravit, i když to nebude úplně nejlepší. Musil jsem dvě lamely vynechat a tu část vinutí nezapojovat. Přesto motorek chodil spolehlivě. Bylo nanejvýš na čase, blížily se vánoce a Silvestr a to se promítalo také třeba i deset hodin Obr.11. Na Silvestra se nikomu nechtělo domů. Tam jsem také prvně ochutnal „dryák Durdil speciál“, který se vyráběl následovně: Tři litry čistého lihu na čištění objektivů, několik citronů, trochu horké vody, malinový sirup a mnohé další, které už neznám, protože jsem přestal vnímat. Za tu opravu motorku jsem dostal poděkování od pana ředitele Obr.7. Když jsem se pracně doklopýtal domů, silně společensky unaven, byl už u nás strejda Sláva-pátravě na mne pohlédl a řekl-NO KONEČNĚ, TO TO TRVALO!

Po vojně jsem našel v maminčině archivu fotografií záhadný šestnáctimilimetrový filmový negativ. Odnesl jsem ho do VÚZORT a kolega ing. Dušek přibalil tento negativ k vúzortským negativním filmům připraveným k okopírování ve filmových laboratořích Československé televize. Když se negativ a jeho kopie vrátily z laboratoří, promítnul jsem si kopii na profesionálním projektoru HORTSON umístěném také v promítárně. Projektor měl pouze obrazovou frekvenci 24obr/sec. a tak můj táta, který byl na filmu Obr.9, pobíhal po plátně velice rychle. Kolegové se usnesli, že je nezbytné konečně vyrobit větší řemenici na projektor, aby bylo možno promítat i filmy s obrazovou frekvencí 16obr/sec.

Dřevěnou řemenici bleskově vyrobil Lojza Pistulka Obr.8, náš truhlář, pro kterého nebyl problém vyrobit cokoli. Karel Rys v dílně Obr.10. vyrobil zatím duralový náboj, takže ještě před obědem jsme shlédli kopii filmu se správnou obrazovou frekvencí.
Když patnáctimetrový kousek filmu doběhl, otevřely se dveře do promítárny a v nich stál náš pan ředitel. Silně ve mně hrklo, byla pracovní doba a zrovna pan ředitel ve Vokovicích! Jinak pan ředitel býval ve Vokovicích velice zřídka, protože sídlil na Smíchově a jak Jirka Struska tvrdil, bylo ze Smíchova do Vokovic mnohem dál, než z Vokovic na Smíchov, takže se častěji jezdilo na Smíchov. A zrovna taková výjimečná událost!
Pan ředitel se usmál a řekl „ Nejmenoval se ten pán na plátně ing. Hynek Fűgner a nepracoval za války ve Škodovce na Smíchově?“ Ve mně hrklo po druhé a řekl jsem ano. Pan ředitel Jahoda Obr.12. se zasmál a řekl „ Mě bylo Vaše jméno hned jak jste k nám přišel povědomé, ale že by to byla taková náhoda a k nám přišel syn mého dávného kamaráda ze Škodovky, to jsem nečekal“.
Pak jsme s panem ředitelem pohovořili o mém tatínkovi, o jeho elektrickém kole, se kterým jezdil do práce z Vinohrad až na Smíchov do Škodovky. Není to nějak mnoho náhod? Měl jsem pocit, že mého tatínka znal snad každý technik.

Nějaký rok po vojně jsem získal ve VÚZORT promítačský průkaz a směl jsem střídat osvědčenou dvojici promítačů Obr.17. Jednou když zase přivezli film, promítal jsem s ing. Frantou Durdilem. Franta promítal na sedmičce (Ernemann 7B) Obr.16, já na Ernemanu 5, což byl trochu starší projektor Obr.15. Frantův stroj zrovna promítal a já „kšíroval“ pětku. Při tom jsem vytáhl trochu delší kus filmu, než bylo zapotřebí a ten se válel po zemi. To je hrozná chyba, film se zapráší a poškrábe, správně se má začátek držet v ruce. Jenže jsem začátek v ruce nedržel a Frantovi vypadl z lampové skříně do běla rozžhavený kus ulomeného uhlíku – slovenské uhlíky nebyly zrovna nejlepší kvality Obr.18. Rozežhavený uhlík projektoru se kutálel nezadržitelně k filmu válejícímu se po zemi. Na okamžik mi ztuhla v žilách krev, pak jsem duchapřítomně dupnul na žhavý uhlík a zastavil ho. Okamžitě se vyvalil kouř z prkenné podlahy a mé podrážky, ale nebezpečí bylo zažehnáno. Franta vykoukl za sedmičkou a řekl „Ty toho naděláš“. Frantu nic nevyvedlo z klidu!

Abyste si nemysleli, že promítárna sloužila jen ke kratochvílím, např. oddělení filmové techniky řešilo úkol, jak velké chvění obrazu je ještě snesitelné, při sledování filmu. To proto, aby bylo možné vypočítat v jaké toleranci musí být přesnost perforace a vůbec celý technologický proces při výrobě filmu. Na projektor Erneman 5 Obr.15. namontovali zařízení, které přesně definovaně chvělo s obrazem nahoru a dolů nebo do stran. Budete se divit, oko je různě citlivé na chvění nahoru dolů nebo do stran. Chvějící se obrazy sledovaly různé skupiny lidí a jejich hodnocení se statisticky zpracovávalo. Zeptal jsem se, neměli-li by zájem o skupinu starších kluků – členů mého elektrotechnického kroužku. Zájem byl a tak jsem při nejbližší příležitosti kluky přivedl.
Ještě po cestě jsem kluky upozornil, aby za nic na světě na nic bez dovolení nesahali, může tam být vysoké napětí, nebo mohou pracně nastavený přístroj rozjustovat, ale ptát se mohou na všechno. Kluci slíbili, shlédli program, vyplnili statistické tabulky a za odměnu shlédli grotesku „ Miky hasičem“. Kluci byli nadšeni – v životě neviděli Mikyho. Za socializmu se snad nesměly takové grotesky promítat. Pak kluci navštívili promítárnu. Měli oči na vrch hlavy a když jim Jarda Baloun dovolil „okšírovat“ sedmičku, byli blahem bez sebe. Uvědomte si, že sedmička byla téměř dva metry vysoká! S Jardou jsme na sebe mrkli, dali klukům třístovku filmu (300m filmu) o které jsme se ujistili, že je bezpečná, t.j.NEHOŘÍ. Kluci ať si ji založí, podpálí obloukovku a rozjedou film. Když film běžel a kluci stáli napružení, odešli jsme s Jardou „na záchod“ a upozornili kluky, že film je hořlavý, ať dávají pozor!! Klíčovou dírkou jsme je pozorovali a když jsme usoudili, že jsou dost vyděšení, vrátili jsme se. Kluci byli opravdu značně pobledlí a tak jsme ztratili odvahu říci jim, že to NEBYL hořlavý film.
Asi po dvou letech, kdy už jeden z těch kluků studoval Filmovou průmyslovku v Čimelicích, jsem mu prozradil, že to tenkrát nebyl hořlavý film. Musel jsem před ním utíkat a když mne dostihl, řekl, že to promítání byl zatím jeho nejsilnější zážitek. Když jsem ho potkal po čtyřiceti letech, vzpomínal na promítání v promítárně VÚZORT a po padesáti letech, již jako dědkové, jsme promítali spolu na pouti ve Vysokém nad Jizerou opravdu prudce hořlavé filmy.

Zde můžete shlédnout krátkou filmovou ukázku Promítání na pouti na videokanálu Fugnerfilm

Fotografie k povídání Promítárna – kinoprojektor 35mm Ernemann – ZeissIkon

prezentace >>

[011]