Strahov – 1. celostátní spartakiáda v roce 1955
1. celostátní spartakiáda, rok 1955 – instalace synchronních magnetofonů.
Snad druhý den po nástupu do zaměstnání ve VÚZORT jsem „pomáhal“ s instalací synchronních magnetofonů VÚZORT na pracovišti ČS Státního filmu na Strahovském stadionu. Státní film na Strahově točil film o 1. Celostátní spartakiádě a synchronní magnetofony zajišťovaly primární synchronní záznam zvuku pro tento film.
Nejhorší bylo snad odstěhování synchronních magnetofonů na Strahov. Jak byly velké vidíte na obrázku, ale těžší byly víc než by se podle obrázku zdálo Obr.1. Jak jsme vláčeli ve dvou mechanickou část magnetofonu po schodech, vykoukl z vrátnice pan vrátný, pohrdlivě se usmál a řekl „ Pánové vy se s tím táhnete, eště loni bych to odnes na ptáku!“ V ten moment jsem málem magnetofon upustil, protože jsem dostal záchvat smíchu.
Na Strahově nešlo všechno jak po másle, naopak, linka mezi zvukovou režií a filmem byla neprůchodná a tak v režii založili pásek s muzikou a celý strahovský stadion se rozehrál. To je velký rozdíl, když jste na vystoupení a všechno funguje, ale tady jsem viděl, jak se dva technici domluvili a zařízení začalo hrát jen pro nás! Tenkrát jsem byl chvíli jak přikován, když to začalo hrát! Jenže ve zvukovém studiu Státního filmu bylo ticho. Linka byla někde přerušena. Lítal jsem jako poslíček-v kraťasech a tričku-jak jinak jsem mohl pomáhat, vždyť jsem ještě nic neuměl- „Už to hraje?“ Dnes s mobilními telefony, škoda psát. Pásek s muzikou došel, chvilku bylo na prázdném stadionu ticho a pak se ozvalo „Nemohu mluvit není to akorát na mne“ Pan Werich! Byl to záznam z estrády, kterou jsem jako šestnáctiletý kluk na vlastní oči viděl. Letěl jsem do studia Státního filmu jak vítr a tam mne uvítal běžící synchronní magnetofon, který zaznamenával pana Wericha. Jako kdyby hlas pana Wericha tu linku „prošťouch“. Letěl jsem zpátky na plochu stadionu, protože slyšet hlas pana Wericha na stadionu, to nelze denně!! Stál jsem uprostřed prázdného stadionu na zemním reproduktoru a byl bez sebe-ten dojem a pohled na obrovský prázdný stadion, který hraje jen pro mne…Přiznám se, že mi tekly slzy proudem…
Záznam na „synchroňáku“ byl přerušovaný, jak kolegové spojovali a rozpojovali dráty té linky a posléze ji letovali. Snažil jsem se záznam z magnetického filmu přepsat na svůj pásek ještě než jsem odešel na vojnu, to se mi ale nepodařilo. Po mnoha letech jsem našel při úklidu spojovací chodby mezi VÚZORT a ARITMOU oba kotouče magnetického filmu 35mm, jenže ve VÚZORT již nebyl ani jeden „synchroňák“. Půjčil jsem si oba kotouče filmu domů a doma na svém magnetofonu jsem pana Wericha přepsal. Na hlavním hřídeli magnetofonu byla namotaná isolačka, aby se zvětšil průměr a pás měl normalizovanou rychlost 456mm/s. Snímací hlavu jsem držel při tom v ruce, abych našel tu správnou stopu na pásu. Jak přepsat magnetický pás 35mm na obyčejném magnetofonu:
Videoukázka improvizovaného snímání zvuku ze synchronního pásu 35 mm.
Přepis se povedl, ale ta kopie zřejmě sublimovala, prostě není k nalezení. Oba kotouče magnetického filmu jsem, poctivý blbec, vrátil a při úklidu se vyhodily… Snad kolega Sedláček má kopii také-bohužel také ji nenašel…ale nepředbíhejme.
Pak jsem měl mlhavou vzpomínku na to, jak mi někdo od filmařů půjčil na ruku pásku FILM a JÁ JSEM SMĚL, S MAMINČINOU KAMEROU, PO CELÉM STRAHOVĚ krom střechy hlavní tribuny a presidentského apartmá…Když jsem poslal svoje povídky emajlem kolegovi Karlovi Sedláčkovi, přišla obratem ( opět emajlem ) fotografie se slovy „není to ta páska kterou jsi měl půjčenou?“ Je to ta páska!! A s touto fotografií se mi vynořily další vzpomínky Obr.2.
Na fotografii je zachycen ( zleva ) režisér Ota Koval ( ten mi půjčil tu pásku, je vidět na fotografii ) ing. Jirka Wágner ( můj první vedoucí úkolu-zmiňuji se o něm v povídce „Stanový tábor v Rumunsku“ ) ing. Karel Sedláček ( poslal mi tuto fotografii ) a ing. Franta Durdil ( o něm se zmiňuji v povídce „Promítárna“ ). Pan režisér mne tenkrát provedl po celém areálu strahovského stadionu, ukázal všechny kamery připravené pro snímání První celostátní spartakiády. Byl jsem dokonce na jedné z věží, kde byly kamery také. Dovedete si představit, co to bylo pro osmnáctiletého kluka, kterého brali vážně takoví lidé a ještě mu půjčili režizérskou pásku na rukáv?
Můj první barevný film, který jsem tam natočil, je otřesný ( ostatně, který můj film není-ale použili ho při vysílání televize NOVA ). Zde tento film můžete vidět.
První celostátní spartakiáda v roce 1955 a můj první zvukový film:
A 1. celostátní spartakiáda v roce 1955 – můj film v televizi NOVA
Samé „zametání“ a na ty možnosti, které jsem při výběru místa měl, je to snímáno téměř z jednoho místa-strašně jsem se styděl. Ale první film je první a zkušenosti, jak to nedělat jsem teprve sbíral. A „děravý“ záznam estrády s panem Werichem, který byl necenzurovaný, by měl pro mne nejen cenu mistrovství pana Wericha, ale byla by to i vzpomínka na Strahov.
Fotografie z příprav 1. celostátní spartakiády v roce 1955.
[012]