Hymny mne nemají rády – základní vojenská služba v roce 1957

Hymny mne nemají rády

Někdy na podzim 1957 se stěhoval radiotechnický pluk z Olomouce do Brna. Nebyli jsme příliš rádi, na Olomouc jsme si zvykli. Znamenalo to také přestěhovat sklady se spoustou materiálu. Napřed se měl materiál přenést na dvůr a naskládat na úhlednou hromadu. Jenže sklady byly ve čtvrtém patře a nosit tuny materiálu v rukách po schodech by nenadchlo nikoho.

Zkusili jsme spouštět vysilače a různé bedny po lanech z okna. Místo kladky jsme použili různé „deníky operátora“, přes které se lano třelo. Lano trhalo jednu stránku po druhé a ty lítaly na dvůr. Někde ve druhém patře byla římsa, na kterou každá bedna narazila a kus římsy vždy odrazila. To jsme potom vylepšili jedním vojákem, který druhým lanem odtahoval bedny od zdi. Škoda, že to nemohlo být zdokumentováno, byl to pohled pro bohy.

Elektronky jsme přeci jen nosili v bednách po schodech, aby se nerozbily. Jedna elektronka mi přeci jen vypadla a skákala po žulových schodech celé půl patro a teprve v mezipatře, kde se již jen kutálela, implodovala– ( náš krásný, vúzortský výraz VBUCHLA na rozdíl od VYBUCHLA ). Na to nelze zapomenout.

Hromada materiálu na nádvoří nabyla obrovských rozměrů. Navíc, po celodenní dřině, jsme se měli v noci střídat v hlídání té hromady. Navrhl jsem, že omotáme hromadu „velejemným drátkem“, kterým necháme procházet malý proud a přerušením toho drátku narušitelem, spustí se poplach. Drátkem procházelo 24V z akumulátoru a přidržovalo relé. Přerušením drátku relé odpadlo a připojilo 220V přes 200W žárovku do reproduktoru. Žárovka se rozsvítila a reproduktor začal strašně bručet.

Chytil se chudák voják, který potřeboval na zabalení balíku kus „pévécáku“ ( ocelový telefonní drát ) . Od té doby vojáci obcházeli hromadu velikým obloukem.

Celou naší vojenskou výzbroj jsme s Láďou nastrkali do beden pro vojenské magnetofony a šli do vlaku s téměř prázdnýma rukama – kromě elektrických kamínek 1kW.

Kdy a jak jsme do Brna přijeli si již nevzpomínám a ani nevím, kde jsme tu první noc přespali. Druhý den jsme prožili v místnosti, kde byla rozhlasová ústředna. Při tom jsme zjistili, že přes chodbu je malá místnost, kterou nemá nikdo na plánu budovy. Ihned jsme dveře do této místnosti zakryli skříní a začali shánět postele. Věřte nevěřte, podařilo se nám sehnat TAJNĚ deset postelí a neuvěřitelným způsobem, popírajícím neprostupnost hmoty, tyto postele naskládat do té tajné místnosti. Místnost měla jediné okno, které vedlo na ulici, ve výši prvního patra.

Málo kdo si dovede představit, jaké ovzduší bylo v této místnůstce ráno. Spalo nás tam opravdu deset mechaniků a při tom nás na „rotě“ nikdo nepostrádal. Večer, po večerní prověrce jsme se pozvolna poztráceli a sešli v naší „ložnici“. Zašoupli skříň před dveře a slastně usnuli. Hned druhý den jsme mezi pootevřená okna umístili ta elektrická kamínka a do dveří umístili malý ventilátor, odsávající vzduch z „ložnice“ na chodbu. Od té chvíle byl vzduch v „ložnici“ naprosto čistý.

Jenže ten řachtající větrák a smrad na chodbě nás za čas prozradil. Byl to takový průser, že na to nebylo měřítko a tak to vyšumělo. Nic z toho nebylo.

My mechanici, jsme potom dostali „na rotě“ zvláštní místnost, kde jsme musili spát Obr.1. Chtěli po nás abychom po večerce měli uhašený oheň kamnech a ráno musela být kamna vymetena a vycíděna. Uznáte, že něco takového nemůžete chtít po třeťoročácích! Prosadili jsme tedy, že nám byla kamna zapečetěna a nemusili jsme kamna denně čistit. Pod mou a Láďovu postel ( spali jsme vedle sebe ) jsme přivázali ta elektrická kilowatová kamínka a neviditelně je připojili do zásuvky. Kamínka byla zapojena čtyřiadvacet hodin denně a v místnosti bylo nádherné teplo. Přišlo několik kontrol, jak je možné, že tam máme takové teplo. My jsme tvrdili, že nás hřeje mládí. Naštěstí na to po celou dobu nikdo nepřišel a dokonce ani slamníky nechytly. Dodnes mám nepříjemný pocit, jak snadno mohlo dojít k požáru.

My mechanici jsme měli dílnu přes ulici v domku pro zahradníka, hned vedle vily, kde sídlil štáb pluku Obr.5.. Přísloví „pod svícnem bývá tma“ se tady potvrdilo. V dílně jsme měli celkem božský klid, do doby, kdy nám, třeťoročákům, začali zvyšovat morálku. Zvyšování morálky spočívalo v tom, že jsme musili na oběd chodit „ve tvaru“ ( v trojstupu ), nesměli jsme chodit v polobotkách apod.
Někdy v té době jsem poslal „Dozorčího vojskového tělesa“ někam, což nelze ani tady vypsat. Dnes mu musím dát za pravdu, to jsem si neměl dovolit, i když mne vytočil do nepopsatelného stavu. Dostal jsem za to tři dny „ostré“ basy NA ŠPILBERKU Obr.2, tam co byl zavřený „lotr Babinský“ Obr.3 . Bylo to vlastně velice zajímavé, jinak bych se nikdy na ta místa nedostal.

Chtít po třeťoročácích aby chodili v „půllitrech“ bylo něco neslýchaného! Usnesli jsme se, že něco vymyslíme. A vymysleli. Začali jsme tvrdit, že přístroje „tlučou“, tj. že je na jejich kostrách napětí a abychom to dokázali, připojili jsme na nulový kolík v zásuvce fázi. Takovou blbost může udělat jen někdo na vojně a ve dvaceti letech. Přístroje tloukly strašně a my dokazovali, že jedině v polobotkách se to dá vydržet. V rozkaze nám bylo dovoleno chodit v polobotkách, ale jen po dobu, než rozvodné závody najdou závadu a odstraní ji. Celý nesmysl jsme ještě umocnili tím, že jsme před dílnu zatloukli do země tři nohy od postele ( kovové trubky ) v podobě rovnostranného trojúhelníka o straně asi dva metry. Na ty nohy jsme přivedli fázi ( tvrdili jsme, že je to nulák, který tím uzemňujeme ) a předvedli, že když se zapíchnou dva dráty do zemně a mezi ně se připojí žárovka, že se ta žárovka rozsvítí. To zapůsobilo na všechny důstojníky a věřili nám. Bylo to doslova vražedné a dnes mi vstávají vlasy hrůzou. Na místa s nejmenším rozdílem napětí ( krokové napětí ) jsme nakladli dlaždice, po kterých se smělo k nám, bez nebezpečí, do dílny chodit. Jistě pochopíte, že dlaždice jsme vedli co nejklikatěji a mohli jsme puknout smíchy, když důstojníci chodili klikatými cestičkami k nám do dílny. Naštěstí jsme to uklidili dost brzo, ještě než přišli revizní technici od Rozvodných závodů. Revizní technici nalezli instalaci v naprosto dezolátním stavu-ale u vojáků neměli možnost nařídit generální opravu a tak se zase nic nestalo, ale nám zůstaly ty polobotky. Ostatně šlo pouze o ty polobotky.

Na den armády 7. října 1957, byla opět naplánována velká sláva. Protože to bylo v Brně, dalo se očekávat, že to bude mnohem důstojnější než loni v Ožďanech. Oslava v Ožďanech je zvukově zdokumentována ve Vojenském archivu.

V Brně se oslavovalo v nastoupené jednotce předčítáním různých proslovů a rozkazů. Protože k tak velkému množství vojáků nelze mluvit bez mikrofonu, improvizoval se na tribuně mikrofon. To celkem nebyl problém, mikrofonní kabely dlouhé i stovku metrů jsem uměl improvizovat, ale to, že nebylo vidět od rozhlasové ústředny na to co se děje na tribuně, to bylo závažné.
Bylo rozhodnuto, že se rozhlasová ústředna přemístí k tribuně, tím odpadne dlouhý mikrofonní kabel a výstup z ústředny na stovoltovou linku k reproduktorům to už se nějak zvládne. Ústředna se za pomoci několika vojáků přemístila k tribuně ( to nebyla maličkost ústředna byla menší skříň a měla hmotnost nejméně 150kg ), natáhl se přívod sítě, mikrofon a teď ještě tu 100V linku k reproduktorům. A tu mne napadla přímo geniální myšlenka. Diagonálně přes nástupní plochu, přímo nad tribunou byly nataženy holé vodiče 100V linky a byly od sebe vzdáleny tak 30cm Obr.9. Vedení bylo v místě tribuny asi 3m nad zemí a nebylo nic jednoduššího, než na ně pověsit rozříznutou dvoulinku. Dvoulinka měla na konci dva háčky, které zprostředkovaly kontakt rozhlasové ústředny se 100V linkou k reproduktorům. To, že také přitahovaly holé vodiče 100V linky k sobě, to mi tenkrát trochu uniklo.

Všechno fungovalo báječně, až na to, že ráno bylo velice chladné, a gramofon se nechtěl roztočit, když měly zaznít hymny. Hymny mne nemají rády. Pomoci roztočit gramofonový motorek prstem nebyl problém, to umím tak dobře, že mohu motorek klidně nahradit a nikdo to nepozná. Všechno vypadalo dobře a já si oddychl. Jenže to se nemá a trest přišel vzápětí – zafoukal vítr, 100V linka se zachvěla, dvoulinka ji přitáhla k sobě a byl zkrat. Hymna přestala hrát. Kupodivu bleskově jsem zjistil co se děje, popadl připravenou dlouhou tyč zasunul mezi vodiče 100V linky a rozběhl se přes nástupní plochu, mezi nastoupenými vojáky a rozplétal zapletené dráty 100V linky. Vojáci nevěděli mají-li stát v pozoru, nebo uhnout běžícímu bláznu se čtyřmetrovou tyčí.

Bylo to takové překvapení, že se nikdo na nic nezmohl. Když se toto divadlo vzhledem k sílícímu větru několikrát opakovalo i během čtení rozkazu ministra, vážnost akce silně utrpěla a ani jedno oko nezůstalo suché. Po celé akci si mne zavolal náčelník spojení štábu pluku a řekl, že se už dlouho tak nezasmál. Hymny mne nemají rády. A to se ještě dočtete o hymnách ve VÚZORT !

Asi měsíc před odchodem do civilu nás napadlo vyzkoušet, nedal-li by se magnetofon napájet stejnosměrným proudem z „anodových baterií“ Obr.6. a mít tak možnost vyhrávat při cestě do civilu. Po delším bádání jsme zjistili, že to jde. Ve skladu bylo mnoho prošlých anodových baterií, které bylo možno vyřadit a získat. Anodové baterie jsem začal nabíjet malým proudem-to jsem již znal, že jde- a staré, prošlé anodky se vzpamatovaly. Tři devadesáti voltové baterie v serii ( tj. 270V ) napájely anodové obvody zesilovače. Další dvě, které měly články pospojované serioparalelně, dodávaly šest voltů na žhavení elektronek a další tři, také pospojované serioparalelně, dodávaly dvacet čtyři volty pro motor-který byl komutátorový a tedy vlastně stejnosměrný. Nepřejte si vědět, co takový „bateriový“ magnetofon vážil! Ale hrálo to!

Asi den před odchodem do civilu, bylo jakési oficiální rozloučení, kde na štábu pluku, ve veliké místnosti byly stolky a židle. Tam jsme měli sedět, poslouchat řeči a písničky, které zpívali slavnostně ustrojení nešťastní pionýři. My mechanici ( třeťoročáci i druhoročáci ) jsme zahájili oslavu o trochu dříve v dílně. Sesedli jsme se v dílně ( viz fotografii mne v dílně Obr.5. ) a začaly kolovat láhve s různými nápoji. Vína, kořalky, pálenky z domova ( dodali dva milí druhoročáci, elektrikáři ze Slovenska, kteří DOSLOVA obrečeli náš odchod do civilu -jeden z nich úplně vpravo na Obr.1. ), všechno se míchalo dohromady. Jak víte, měl jsem již špatné zkušenosti a pil jsem raději jen kořalky. Zlili jsme se strašně, mne nevyjímaje. Vím jen, že mi bylo nesmírně dobře, svět byl krásný a já se vznášel v oblacích.
V tomto stavu jsme s Láďou dospěli k rozhodnutí, že bychom se měli jít podívat na tu oficiální slavnost. Šli jsme nepevným krokem velice potichu ( alespoň jsme si to mysleli ) po schodech v budově štábu pluku a potichu nahlédli do sálu, kde zrovna zpívali pionýři. Dodnes si pamatuji ten vyděšený pohled zpívajících pionýrů na nás ve dveřích. Uznali jsme, že to není nic pro nás a zas potichu odešli. Na schodech jsme potkali náčelníka spojení štábu pluku s jeho zástupcem ( byli to báječní důstojníci ), kteří se na nás zděšeně podívali a náčelník řekl „ Vy taky?“ a já odpověděl zkroušeně „ Taky !“.

Další náplň odpoledne a večera si moc nepamatuji, ale odchod do civilu byl impozantní. Ve předu dva bývalí vojáci nesli vojenský kufr s reproduktorem 20cm a s osmi anodovými bateriemi-asi 15kg za nimi já s Láďou a magnetofonem v kufru-asi 10kg. Mezi vojenským kufrem a magnetofonem mnohažilový propojovací kabel. Zařízení jsme spustili na buzerplace ( nástupní plocha ) Obr.9. písničkou „Svět patří nám“ na této zvukové ukázce 11.

Na zvukové ukázce 11 slyšíte přímo ten pásek, který jsme hráli při odchodu z kasáren. Při pozorném poslechu uslyšíte nesčetné slepky na pásku z odpadkových košů v ČS Rozhlase.

Vy, co dobře slyšíte, jistě uslyšíte, mezi slovy „ že se nakonec my“ jak jsem před dávnými lety upravil kolmost snímací hlavy. Já to již dnes, bohužel, neslyším. Vyprovázelo nás mnoho vojáků i důstojníků – měli jsme všichni trochu vlhké oči… Nikdo nám nevynadal „bateriový magnetofon“ byl téměř zázrak .

V Praze na Hlavním nádraží jsme vybité anodové baterie ( bylo jich opravdu osm ) naházeli do koše na odpadky, který se, jak ve správném filmu, při poslední baterii utrhl z držáku. Od nádraží jsem si musil vzít taxíka ( tenkrát to bylo laciné a mohl si to dovolit i voják ), jinak bych tolik věcí nepobral a byl jsem konečně zase v civilu.