Nebudete mi věřit, ale do maturitního večírku jsem vlastně žádný alkohol nepil. Ne že bych ho neochutnal, ale nechutnal mi a tak jsem ho nepil. Z počátku asi také hrálo roli to, že můj táta nikdy nepil a to je pro kluka velký vzor, zvlášť, když už táta nežil a já tátu, jako kluk, našel mrtvého v posteli. Jak jsem se po mnoha letech dozvěděl, táta byl docela normální a nebyl abstinent, jenže se zařekl, že dokud nás budou okupovat nacisti, nebude pít. Ale než nacisti odešli, táta zemřel a v mých klukovských očích „Táta nepil“! Měl jsem tedy z maturitního večírku trochu obavu, zvlášť když spolužačky mne ujistily, že mne opijí.

Maturitní večírek proběhl krásně, spolužačky mne opily a já zjistil, že je to docela hezké. Získal jsem první zkušenosti, že není dobré míchat Griotku s vínem. Byla to novinka přijít domů  po šesté ráno, kdy ostatní už spěchali do práce.

Na vojně to už byla jiná. Každá chvilka, která šla nějak vylepšit se musila využít. A tak když jsme v Olomouci dostali „frajtra“ ( svobodníka ), byla oslava. Měsíčně jsme brali 75Kčs ( žold ), tak podle toho oslava vypadala. Nakoupili jsme „čučoriedkové“ ( borůvkové ) víno, litr za 6 Kčs a slavilo se. Neměli jsme z čeho pít a tak jsem vyrobil sklenky z odříznutých baněk z elektronek. Byly to velice roztodivné tvary, ale nám moc milé. Protože mám rád „vědecký“ přístup k věci, ocejchoval jsem si baňku od elektronky, ze které jsem pil, abych věděl kolik jsem vypil. To bylo velmi rozumné, protože pak stačilo dělat čárky. Jak jsem potom zjistil, vypil jsem za odpoledne 1,4 L čučoriedkového vína. Pro víno ( s tichým svolením náčelníka dílny ) chodil tajně náš spolubojovník, desátník, neobyčejně důstojně vypadající. Když do prodejny šel po několikáté, už prý jen ukázal, protože těžko mluvil.

V dílně bylo velice veselo, popíjel s námi i náčelník dílny. Nejsem schopen vzpomenout na všechny příhody, ale byly kupodivu veselé. Vidělo mne dost vojáků, kteří řvali smíchy, já to vím jen z vyprávění. Pak jsem PRÝ seděl na bedně a měl učené proslovy, ale je jisté že se všichni dobře bavili na můj účet.

K večeru Láďa ještě s někým odvedli náčelníka domů, prý to bylo velmi obtížné, musili mu zvedat ruku k pozdravům. V domě jej postavili ke dveřím, zazvonili a utekli, spíš se odpotáceli. Slyšeli prý, jak se dveře otevřely, pak zvuk pár facek a dveře se zavřely.

Mně bylo hrozně zle, celé tři dny jsem nevzal do úst, jen jsem stále pil vodu. Jednoho spolubojovníka jsme nemohli skoro celý druhý den najít, pak jsme ho objevili v tělocvičně pod žíněnkou v nepříliš hezkém stavu. Byl jsem rád, že jsem si to odbyl na vojně mezi stejně postiženými, takže ostuda byla minimální. Teď totiž vím, kdy je toho dost a už nikdy čučoriedkové !! Po vojně se ze mne opět stal téměř abstinent!!

Náš náčelník přišel druhý den s mokrým ručníkem na hlavě a řekl: „Příště raději méně a lepší“a zavřel se do svého skladu ve věži.

Moje první a poslední „okno“ – základní vojenská služba 1957 [024]