Den dětí – základní škola ve Štěpánské ulici v Praze

DEN DĚTÍ.

Na den prvního června připadal den dětí. Možná že i dnes je to tak, ale změnilo se tolik věcí, nestačím to sledovat. Každá škola (hlavně základní) na ten den plánovala různá sportovní utkání, aby se dítka vyřádila. Také základní škola ve Štěpánské ulici, kde jsem vedl elektrotechnický kroužek, plánovala sportovní den. Nechávalo mne to v klidu, protože sportovní utkání mi celkem nikdy nic neříkalo.

Škola ve Štěpánské ulici na ten den získala hřiště tehdy bývalého Sokola, v místech kde dnes je budova polikliniky, mezi náměstím I.P.Pavlova a psychiatrickou klinikou. Na hřišti byla i celodřevěná budova snad ještě z doby Tyršovy a Fűgnerovy. To znamená, že tam nebyla zavedena elektrika a nebylo možno tam hrát hudební doprovod ke cvičení, ani vydávat povely mikrofonem.

Paní ředitelka si vzpomněla na tříkolku elektrotechnického kroužku, se kterou jsme na prvního máje jeli v průvodu a vyhrávali tak hlasitě, že jsme bezpečně překřičeli vyvolávače hesel v různých oficiálních budovách. Poslední verze zesilovače byla již tranzistorová z dovezených tranzistorů a zesilovač měl výkon 25W při napájecím napětí 24V. Předcházející verze zesilovače byla elektronková, s anodovým napětím 500V z rotačního měniče z doby druhé světové války. U elektronkové verze jsem měl dost obavu z bezpečnosti, při tak vysokém anodovém napětí, ale kluci byli opatrní.

Slíbil jsem paní ředitelce ( které jsem si velice vážil pro její názory ), že se na hřiště podívám a řeknu, je-li v našich silách hřiště ozvučit. Zjistil jsem, že hřiště je menší než hřiště na Vinohradech, které jsem jako třináctiletý kluk ozvučil s deseti Watty.

Musím sem vsunout příhodu, kdy jsem s kluky z kroužku opravoval olověné akumulátory do elektrické tříkolky. Akumulátory jsme opravovali zásadně jen v trenýrkách, protože eventuelní kapka kyseliny na kůži znamenala jen svědění, které se odstranilo neutralizací zažívací sodou a sodu jsme měli vždy připravenou. Ale kapka kyseliny na šatech znamenala zničení šatů. Eventuelně děravé trenýrky neznamenaly takovou škodu.

Jednou se při opravování akumulátorů rozlétly dveře a na prahu stála paní ředitelka značně rozčílená. Přivítal jsem jí a vysvětlil naše trochu neobvyklé ustrojení. Paní ředitelka si viditelně oddychla a řekla že si přišla stěžovat nějaká paní, že viděla oknem v dílně nějaké strašné věci s pobíhajícími nahatými kluky! Paní ředitelka se tomu nakonec zasmála a byla to pak naše velká příznivkyně.

To jsem trochu odbočil a teď se vraťme zpět na hřiště. Členové elektrotechnického kroužku si rozdělili práci, jedni připojovali na stovoltový výstup zesilovače dráty, kterými se napájely dva reproduktory, umístěné asi v jedné třetině hřiště na stromě a bradlech. Přívody k reproduktorům byly tradičně z lakovaných drátů o průměru 0,4mm, tažených vzduchem po stromech. Jedna z ohromných výhod stovoltového výstupu. Další členové umisťovali a zapojovali reproduktory.

Magnetofon byl také bateriový, samo sebou vlastní výroby. Napájely to dva dvanáctivoltové akumulátory z tříkolky, které nebyly již v nejlepším stavu. Proto se v dílně ve škole nabíjely druhé dva dvanáctivoltové akumulátory, také v nepříliš dobrém stavu.

Sportovní den byl zahájen dopoledne, zařízení pracovalo naprosto bez závad a když k polednímu začaly akumulátorům „docházet elektromotorické síly“, kluci přivláčeli nabité akumulátory z dílny a nepozorovatelně jsme je vyměnili. Vybité akumulátory dali kluci nabíjet, ale druhá sada akumulátorů vydržela až do konce sportovního dne.