Nevím to už docela přesně, ale měla to být asi malá oslava vánoc, jen pro vedoucí pionýrských oddílů na škole. Jako na všech takových schůzkách se místo nesmyslných projevů hrály různé hry. Největší úspěch měla hra, kdy uprostřed místnosti bylo o jednu židli méně než účastníků hry. Na daný povel se každý snažil sednout na nějakou židli. Na koho židle nezbyla vypadl ze hry. Jedna židle se odebrala a hra pokračovala.

Na této malé oslavě se sešlo asi dvacet vedoucích včetně dvou členů mého elektrotechnického kroužku, kteří mi pomáhali s hudbou. Protože jsme se nějak nevešli do školních prostor, odehrávalo se to v malém agitačním středisku, což byla místnost určená k schůzím. Bylo veselo do té doby, než se zasekl zámek a nebylo možné dostat se ven ani dovnitř. Dveře byly jen ven do ulice Hálkovy. V agitačním středisku nebyl telefon a jak víte mobilní telefony ještě neexistovaly.

Všemožně jsme se snažili někoho venku upozornit na naši situaci, ale nikdo si nás nevšiml. Teprve asi za půl hodiny šel okolo náhodou mladší bratr jednoho člena elektrotechnického kroužku. Přes sklo jsme se mu snažili vysvětlit naši situaci, jenže on si myslel, že jde o žert. Teprve po delší době uvěřil hlavní vedoucí, že to není legrace a došel pro pomoc přes ulici k hasičům. Ti mu také nechtěli uvěřit ( klukovi bylo asi 10 let ), ale pak přeci s ním šel hasič-zámečník.

Teď teprve hlavní vedoucí řekla, že přinesla na připití dvě lahve vína, což opravdu nebylo moc na dvacet lidí, jenže víc než 18 let bylo jen mně a hlavní vedoucí. To by se při účasti hasičů mohlo prozradit a byl by z toho velký průšvih! Upozornil jsem oba kluky z elektrokroužku, že jednu láhev vypiji na ex já a druhou hlavní vedoucí, než zámečník otevře dveře. Kluci rychle uklidí techniku a půjdou se mnou domů ( byl jsem ještě svobodný ) a dohlédnou, abych domů došel.

Než zámečník dveře otevřel, měl jsem láhev v sobě. Důstojně jsme odešli a kluci nedůvěřivě sledovali, co to se mnou udělá. Napřed to bylo bez potíží, ale asi v polovině cesty jsem začal mít potíže se stabilitou, ale díky neobyčejnému úsilí jsem šel statečně dál. Kluci se starostlivě ptali jak mi je a já s tvrdou hubou odpovídal, že je to zlý, ale ještě to jde. Domů jsem se dostal díky nenápadné pomoci kluků celkem v pořádku.

Hůř na tom byla hlavní vedoucí, musela podepisovat různá lejstra u hasičů. Svedla to na nevolnost z rozčílení, hasiči zavolali jejímu manželovi a ten jí odvedl domů. Všechno dobře dopadlo a kluci tvrdili, že to byla hrozná legrace, ( pro ně! ) jak jsem se snažil předstírat, že jsem střízlivý.

Malá oslava na devitiletce ve Štěpánské ulici v Praze [036]