Proč jsem nevstoupil…

Začít tuto povídku nebude snadné. Kdo v té době nežil, těžko může pochopit podivné souvislosti, které pro mne byly a jsou i teď obtížně pochopitelné.
( Při čtení těchto řádek si uvědomte, jaká byla doba a ačkoliv se dnes třeba zde publikované autentické posudky zdají zábavné, tak v té době to opravdu zábava nebyla !! , pozn. edit.)

Velice zjednodušeně, kdo se chtěl dostat na vedoucí místo, neměl jinou možnost, než být alespoň členem Komunistické strany. Je samozřejmé a Gaussova křivka je toho dokladem, že byli ve straně i slušní lidé, některých jsem si dokonce VELICE vážil, ale vstoupit do strany jsem za žádnou cenu nechtěl. Musím na sebe prozradit, že to nebylo z nějakého uvědomění, ale vedoucí místo jsem nechtěl a praktiky strany se mi pranic nelíbily. Ostatně nelíbí se mi ani trochu ty politické strany, co jsou u vlády teď.
To by snad na úvod stačilo a začnu teď popisovat úsměvnější souvislosti. V šedesátých letech dvacátého století se již začaly objevovat mezi lidem magnetofony, ale natočit záznam např. z nějakého zasedání, nebylo jen tak. Postavit mikrofon na stůl a domnívat se, že se jednání natočí, skončí zklamáním. Měl jsem již své zkušenosti se záznamem na průmyslovce.
Proto, když vypukla obvodní konference strany, byl požádán VÚZORT aby zajistil záznam z této konference. V našem oddělení Záznamu zvuku, bylo několik přímo profesionálů, kteří by to zvládli, aniž by se příliš namáhali. To nemluvím o oddělení akustiky, kteří byli v tomto oboru nejzasvěcenější.

Jenže oddělení Akustiky to odmítlo, mělo asi něco důležitějšího. Zbylo to tedy na Záznam zvuku. Nevím jak je to možné, nikdo nemohl v tu sobotu a neděli, tak to padlo na mne. Pocit, že by snad VÚZORT mohl mohl mít problémy, kvůli mému odmítnutí, to bych si nevzal na svědomí. Můj šéf, mi za to slíbil dvojnásobek náhradního volna.
Začal jsem vyzvídat, o co vlastně půjde. Byl jsem ohlášen přímo u tajemníka Obvodního výboru Komunistické strany. Byl jsem upozorněn, že je to velice vysoce postavený soudruh, který by mohl docela snadno zničit VÚZORT . Je tedy nesmírně důležité, aby se to povedlo.
Asi měsíc před zahájením sjezdu přivezli do VÚZORT všechny diktafony a magnetofony, abych je měl čas zkontrolovat a opravit. Zadarmo. Jednou jich přivezli šestnáct a to jsem se již trochu dožral a alespoň jsem si tu hromadu strojů vyfotografoval.

Přijetí u tajemníka bylo kupodivu srdečné, dostal jsem kávu, kterou jsem tehdy ještě téměř nepil a byl jsem předán někomu, který měl celou akci na svědomí. Dozvěděl jsem se, že se budou zaznamenávat všechny projevy u řečnického pultíku. Kazety se záznamem se přenesou do písárny a tam je bude patnáct písařek opisovat.

Zjistil jsem si, že na řečnickém pultíku bude mikrofon od ozvučovacího zařízení. Domluvil jsem s technikem Kulturního domu, kde se konference bude konat, že mi do předsíně písárny natáhne stovoltovou reproduktorovou linku a připojí kontrolní reproduktor. Z kmitačky kontrolního reproduktoru jsem přes dva veliké odporové děliče napájel dva diktafony, které zajišťovaly záznam.

Vyloučením nepříliš kvalitních mikrofonů diktafonů se podařil docela slušný záznam, nad jehož kvalitou se písařky velice podivovaly. Paralelně s oběma diktafony byl ještě zapojen, pro všechny případy, jakýsi magnetofon. Jeho účelnost se projevila při nezdařeném záznamu na diktafonech ( namotaný pásek na pohonné hřídeli, pásek v kazetě na ruby atp. ) Z tohoto magnetofonu se během přestávky mohlo chybějící místo přepsat do diktafonu znova. Při jedné konferenci se stala neuvěřitelná věc, selhal diktafon a v magnetofonu se zrovna měnila cívka s páskem. Svěřil jsem se s průšvihem jedné písařce a ta řekla „ TO NIC, JÁ SI TEN ODSTAVEC DOMYSLÍM“. Bravurně si vymyslela chybějící část textu a NIKDO, ANI AUTOR, NIC NEPOZNAL.
Za zdařilý průběh jsem dostal pochvalu a poděkování ( ústní ) od našeho pana ředitele. Jenže to znamenalo, že jsem měl již navždy tuto činnost přisouzenu. Písemná poděkování se jen hrnula, ale měl jsem z nich pramalou radost.

Postupem času jsem nabyl takové praxe, že jsem celkem bez velkého vypětí zvládal celý průběh. Dospěl jsem dokonce tak daleko, že jsem byl schopen zapnout záznam dalšího projevu, předcházející záznam odnést do písárny k přepsání a zasednout ke čtení např. vypůjčené knihy o hraběti Drákulovi. Knihu jsem hltal, při tom jsem zvládal měnit a popisovat kazety, odnášet je do písárny i rozmotávat zmuchlané pásky v kazetách diktafonu.

Při jednom zřejmě důležitém projevu, se nahrnuli delegáti do předsíně písárny ( nechápal jsem proč, když si to mohli vyslechnout přímo v zasedací místnosti ) a poslouchali můj kontrolní reproduktor. Já četl hraběte Drákulu, a tu se mne jeden delegát zeptal „ Co to čteš soudruhu?“ . Já jen otočil knihu k němu a řekl „ Hraběte Drákulu“. Zděšení toho uvědomělého soudruha si nedovedete představit.

Písařky dostávaly jako pozornost zadarmo kávu, zákusky a já jsem se přiživil. Když tady musím být, ať strana a vláda zchudne! A pil jsem jednu kávu za druhou a ládoval se zákusky, protože písařky nechtěly ztloustnout. Ty zákusky jsem si tenkrát mohl dovolit, byl jsem spíš vychrtlý než hubený, ne jako teď. V poledne jsem konzumoval dva obědy, které pro mne vždy někde byly. S tou kávou to bylo horší, nebyl jsem na ni tenkrát zvyklý a po tolika kávách se mi udělalo zle. Sotva jsem tenkrát večer došel domů. Maminka vysondovala z čeho je mi zle a řekla, že jsem blbec a nemohu pít tolik káv najednou, stejně se mi tím nepodařilo zruinovat národní hospodářství.

Dost mne překvapilo, že třeba v průběhu nějakého diskusního příspěvku přiběhl tajemník a řekl „TENHLE PŘÍSPĚVEK NEZAZNAMENÁVEJTE A NEDÁVEJTE DO USNESENÍ!“ Zrovna tak mne překvapilo, že USNESENÍ ZE SJEZDU SI PŘINESLI UŽ NAPSANÉ A ROZMNOŽENÉ PŘEDEM, ANI NEBYL SJEZD ZAHÁJEN. Trochu jsem si potom posteskl svému šéfovi a ten mi smutně řekl „ Kdyby bylo jen to!“

Dostat se do budovy ve které probíhal sjezd bylo velice složité, musel jsem být velice prověřen, zvláště proto, že jsem nebyl členem strany! Dokonce kuchaři i servírky pracující v době sjezdu v budově, musili být členy strany, já byl snad jediný nestraník v budově! Měl jsem zvláštní legitimaci, kterou jsem musel mít stále při sobě. Přesto se mi podařilo-někudy vchodem pro kuchaře-dostat na konferemci jednoho člena elektrotechnického kroužku, který mi zdatně pomáhal s rozmotáváním zmuchlaných pásků v kazetách diktafonů.

Na sjezdu v roce 1968 jsem se dokonce setkal s GENERÁLMAJOREM KAMENICKÝM ( viz setkání s generálem ) a setrval jsem s ním v dlouhém srdečném rozhovoru. Věděl, že jsem se oženil a přestěhoval. Znal dokonce i mou novou adresu-nechápu, že jsem mohl být tak zajímavý, aby o tom musel být informován náčelník prvního vojenského okruhu. Na nejvyšších stranických místech bylo veliké překvapení, že já se znám tak dobře s náčelníkem prvního vojenského okruhu. Tenkrát generál Kamenický neváhal uvést příhodu s vysílači, jenže straníky to nezajímalo. Byly důležitější věci na pořadu.

Moje úžasné úspěchy při záznamu konferencí dosáhly vrcholu a já byl nucen zaznamenávat i konference ROH (Revoluční odborové hnutí ) Byl jsem tím dost otráven, ale šéf mi vysvětlil, že tím získávám pro VÚZORT kladná hodnocení, papírově důležitější, než vyřešení nějakého výzkumného úkolu. Bojím se, že to nebylo jen tehdy…

Pak přišla hrozná rána. Bylo mi sděleno, že soudruh tajemník OV KSČ ( obvodního výboru Komunistické strany Československa ) pro mne udělá výjimku a je ochoten mne přijmout jako čekatele na vstup do Strany, i když již nejsem nejmladší. V té době totiž Strana usilovala o vstup mladých členů a mně bylo snad již k padesáti. Zhrozil jsem se tenkrát a šel k šéfovi na radu. Po dlouhém rozhovoru, kdy jsem mu vysvětlil svůj názor naprosto bez obalu, jen řekl „ Víš já osobně bych byl moc rád, kdyby ve Straně nebyli jen samí vyžírkové a proto bych byl docela rád, kdybys ve straně byl. Ale chápu Tě a beru to“.

Jenže to nešlo říct, že nechci vstoupit do strany, to by mohlo mít velice neblahé následky. Poradil jsem se ještě s vedoucí oddělení pro „Zvláštní úkoly“ Bělou M. Byla to prima ženská, rozumící srandě a přestože již bohužel není mezi námi, nejmenuji jí plným jménem, nerad bych jí ublížil i když je již po smrti-hluboce se před její památkou kloním.

Jen abych trochu přiblížil jak se chovala v jinak dost těžkých dobách. Musely se psát hovadné dotazníky, ve kterých se měli uvést příbuzní v západních zemích. Dotazník tehdy se mnou sepisoval doktor Pechar-strašný dobrák, žijící jen ve světě optiky.

Nic zlého netuše uvedli jsme do mého dotazníku moje tři pratety žijící v tehdy někde západním Německu. Sotva došel dotazník na Smíchov, kde bylo ředitelství ústavu ozval se telefon a v něm Běla. „ Ty vole pitomej, co Tě to napadlo uvádět v dotazníku nějaký tři starý dámy v Německu? Víš jakej bys moh mít průser? Roztrhala jsem to a posílám Ti to zpátky V ZALEPENÉ obálce! SPAL TO! Pechar už ode mne taky dostal svůj díl a SOFORT NAPIŠTE NOVEJ DOTAZNÍK A O TĚCH TŘECH DÁMÁCH POMLČTE!“

Napsali jsme nový dotazník a bylo to vyřízeno. Tak teď tedy jsem byl u Běly a vylíčil jsem jí svůj problém zcela na rovinu. Zamyslela se a pak řekla asi toto: „ZA FLAŠKU TI NAPÍŠU DO POSUDKU, ŽE JSEŠ SICE BÁJEČNEJ, ALE JEŠTĚ JSI SE NEZBAVIL POCITU, ŽE NEJSI PRO STRANU VYZRÁLEJ. JEŠTĚ TO TROCHU VYZDOBÍM A BUDE TO DOBRÝ“. Bylo to dobré, koupil jsem flašku jakéhosi vína, Běla to nechtěla, říkala, že si dělala srandu. Tak jsme flašku vypili společně s Bělou a osazenstvem naší laboratoře a do Komunistické Strany Československa jsem nevstoupil. Běla byla i na oslavě mých padesátých narozenin a OPRAVDU s ní byla sranda.

A nakonec výpověď z VÚZORT, před jeho zrušením. Sloh odpovídá nastupující společnosti, kterou zajímají pouze peníze. Tenkrát jsem novému panu řediteli řekl, že bych takovou výpověď nedal ani cikánovi po půlroční mizerné práci a ne pracovníkovi po třiceti sedmi letech práce, dvanácti patentech a sedmatřiceti zlepšovácích. Mohl se alespoň namáhat s jakýmsi poděkováním, ale to se v kapitalismu nedělá.

Konec konců, všechno má dvě strany- i ve společnosti, kterou zajímají jen peníze – v podniku ETS, kam jsem nastoupil hned druhý den po vyhazovu z VÚZORT, jsem dostal čtyřnásobný plat, než jsem měl ve VÚZORT.