Oslava 60. výročí založení školy část 1  :

Střední průmyslová škola elektrotechnická Františka Křižíka, Na Příkopě 16, Praha 1

Když se přiblížil rok 2005, napadlo mne, že by možná bylo dobré na celoškolní oslavě, předvést naše jedinečné zvukové záznamy natočené „ tajně“ ve škole. Domluvil jsem se se členy HIFIK a navštívili jsme pana ředitele školy, Ing. Jana Hildebranda. Pan ředitel náš návrh uvítal a dokonce chtěl promítání našich dvou školních filmů. Přiznám se, že jsem si vůbec nevěděl rady, jak oba technicky příšerné filmy promítat v LUCERNĚ! Svěřili jsme se při dalším setkání s panem ředitelem, že si s tím nevíme rady. Pan ředitel přišel s geniálním nápadem, promítat oba filmy dopoledne ve škole v učebně vybavené videotechnikou a ne v Lucerně.

Oslava 60. výročí založení školy část 2 – SPOLEČNOST HIFIK zde >>>

Teď teprve nastal čas na technické řešení celého záměru. Oba filmy jsem se snažil analogově co nejlépe upravit pomocí jasu a kontrastu, což dopadlo hrozně, přesně podle pravidla, kde nic není, ani smrt nebere. Filmy na videu byly hrozné, mnohem horší než na filmovém originálu. Když to viděl můj zeť řekl, že se to pokusí zdigitalizovat a upravit v digitální formě. Nebudu unavovat podrobnostmi, ale na celkem osmiminutový film spotřeboval desítky hodin práce. Počítač se dvakrát zhroutil, škrábance a fleky představovaly tolik informací, že si s tím program nevěděl rady.

Po nesmírně úmorné práci se opět digitální záznam převedl na analogový a přepsal čtyřikrát za sebou na videokazetu. Ta potom běžela nonstop v učebně J1, kam byli směrováni abiturienti školy mnohými směrovkami a upoutávkami. I když jsou dokumentární obrázky z umístění upoutávek technicky hrozné ( jsou to kopie z obrazovky kde bylo zastavené video), některé přikládám.

Pozvánka, program ( Standa řekl, že jsme „vláčeni tiskem“ ) a všechny směrovky jsou v příloze. Fotografie, které pořídila dcera v učebně J1 přikládám zde.

Myslel jsem si, že se zvukovými záznamy ze školy nebude velká práce, protože všechny již byly převedeny do digitální formy. Jenže při hlasité reprodukci při kontrole, bylo slyšet ujíždění kolmosti záznamu. Digitalizoval se totiž přepis z audiokazety, navíc nepříliš dobrou zvukovou kartou. Bylo nutno najít první kopie s rychlostí nosiče 38,1cm/sec. přepsanou ze skutečných originálů s rychlostí nosiče 76,2cm/c ve VÚZORT někdy v roce 1958.

První kopie jsem kupodivu našel snadno, ale záznamy mne dost překvapily svou velice nízkou kvalitou. Po přepsání do počítače nastala úmorná práce. Zjistil jsem, že záznamy od dvou kHz nezadržitelně padají a tím srozumitelnost záznamu je špatná. Díky úžasným možnostem digitální úpravy, jsem mohl zcela individuálně zvedat vyšší kmitočty jen tam, kde nějaké byly. Většinou od sedmi kHz byl záznam odříznut, protože výš byl jen šum. Podařilo se odstranit částečně šum i ve slyšitelném spektru. První, druhá a třetí harmonická síťového kmitočtu byla digitálně odpočítána.

Pak mne napadla báječná myšlenka – ostrým filtrem jsem propustil jen okolí 50Hz ve starých záznamech a získal jsem zaznamenaný „brum“. Vzhledem k tomu že to mělo být 50Hz, měl 1Hz trvat 20msec. Většina záznamů kupodivu splňovala se snesitelnou chybou tento předpoklad. Nejhůř na tom byl záznam prof. Bardfeldové, který díky dávnému přepisu na gramofonovou desku, vykazoval značné zrychlení. Úprava rychlosti na počítači nebyl žádný problém a skutečně hlas prof. Bardfeldové se zdál opravdovější. Úpravou, nebo alespoń kontrolou rychlosti prošly všechny záznamy.
Dále jsem všechny záznamy „sestříhal“ na počítači tak, aby vypadla všechna tichá místa. Jen u ředitelské důtky jsem žádný zásah neudělal, její důstojnost a velikost mi to nedovolila. Trochu jsem řádil v záznamu prof, Lebedy, ale po zkušenosti z Lucerny to bylo ještě málo. Měl jsem vybrat jen několik perel, nanejvýš tak do dvou minut. Ale jsem tak nekritický a domnívám se že celý záznam je skvostný, že jsem to bohužel neudělal.

Jen z tohoto výčtu je snad každému jasné, že to byly opět desítky hodin práce. Získal jsem tak použitelné záznamy, které jsem vypálil na CD. Že se zrovna toto CD asi čtrnáct dní před oslavou oloupalo, lze přiřadit mezi běžné přírodní lumpárny. Díky zeťově radě si dělám několikeré zálohy, a tak to znamenalo jen vypálení nového CD.

Čtyři dokumentární fotografie ze stavby magnetofonu, fotografie HIFIK a jedinečná dokumentární fotografie z umístění magnetofonu ve třídě, kterou pořídil náš spolužák Jarda, ( viz výše ) jsem také upravoval na počítači. Všechny fotografie jsou nezaostřené a během dlouhé expozice „hnuté“. Byla to úmorná, ale radostná práce, když jsem viděl, jak z rozmazaných obrázků pozvolna začínají „vylézat“ podrobnosti. Každý obrázek je vlastně dokreslován. Mou pravou ruku na fotografii ze třídy dokreslovala manželka – její první práce na počítači. Byly to zas desítky hodin práce.
Necelý měsíc před oslavou jsme se se Standou opět sešli s panem ředitelem na krátké poradě a domluvili jsme se, že se Standou přijdeme toho 14. května do školy už v devět, abychom mohli nainstalovat promítání našich obou filmů.

Toho 14. května ráno jsme se se Standou téměř srazili před školou a vešli do školy. Hned na chodbě jsme byli studenty, ve funkci pořadatelů, nasměrováni do druhého patra do učebny J1. K mému překvapení tam na nás čekala paní profesorka, která zapnula monitor a videomagnetofon, po vložení videokazety začalo zařízení okamžitě fungovat, což mne, jako technika, velice překvapilo. Něco nevídaného – žádný zádrhel. Netrvalo ani pár minut a přišel pan ředitel, s potěšením shlédl že všechno funguje a šel zařizovat další. Prostě tak dokonalá organizace, jakou lze vidět zřídka. Se Standou jsme začali instalovat upoutávky a paní profesorka řekla, že je to báječný nápad a šla do kanceláře upoutávky okopírovat a nalepila je od vchodu do školy, až do učebny J1.

Dost abiturientů shlédlo oba filmy a když mladší abiturienti zjistili že na filmu je i jejich pozdější vyučující ing. Jan Ibl, byl jejich zájem velký a přiváděli i své spolužáky, aby se podívali na svého profesora i třídního, když mu bylo asi 16. let. Na jedné upoutávce byla i internetová adresa FŮGNERFILMU a zeť potom zjistil, podle počitadla, že několik lidí se na Internet přeci jen podívalo.

Asi ve 13.hod přišel pan ředitel, abychom končili, budeme se přesouvat do Lucerny. Sraz je za chvíli na dvoře. Na dvoře mezi shromážděnými vyučujícími čile rejdil malinký elektromobil na sluneční články – sluníčko svítilo jako v létě. Ze školy vyšlo několik studentů, nesli promítací plátno, kabely, dataprojektor a další – dříve jsme takové věci tahali sami, dnes to starým pánům nesli studenti.

V Lucerně jsme trochu pomohli podložit dataprojektor, ale všechno zařídil ing. Suchý, který také obrázky z přenosného počítače promítal. Zkušebně promítnul všechny obrázky a žasnul, jako jiní, že to mohlo hrát. Pak přišel Zvukový Mistr z Lucerny a prohlásil, že ty zvukové záznamy jsou naprosto nepoužitelné a budou nesrozumitelné. Protože mám zkušenost se Zvukovými Mistry i z Barrandova, neodporoval jsem mu a teprve když viděl na čem se to zaznamenávalo, stal se naším spojencem. K mému úžasu si pamatoval, že před deseti lety tam hrál nějakou ředitelskou důtku. Byl překvapen že jsem to byl já, kdo mu tenkrát tu kazetu dával.

A oslava začala. Pan ředitel všechny uvítal, posteskl si, že z víc jak 10000 abiturientů přišlo jen 200 a dost ho to mrzelo. Pak řekl, že promítací technika je tam nejen pro promítání informací o škole, ale hlavně pro promítnutí obrázků doprovázející vzpomínky na konstruktérské začátky absolventů školy z let 1951 – 1955. To mne polilo horko a šel jsem k podiu, ale pan ředitel řekl, že teď bude chvíle na občerstvení a že mi řekne.

Šli jsme se spolužáky zkonzumovat podávaný Římský salát a Kolu. Asi za půl hodinu mne vyhledal pan ředitel a šli jsme k podiu.

Ani nevím jak jsem se dostal na podium a začal jsem. Rozsvítily se na mne dva bodové reflektory, poškrábané brejle zšedly a já nic neviděl. Nezbylo než se natočit tak, abych alespoň něco viděl. Všechno šlo jak na drátku, jen ty ukázky byly moc dlouhé. Markéta něco málo vyfotografovala a tak se podívejte.

Po první zvukové ukázce, to byla ta technicky nejhorší, způsobili moji spolužáci bouřlivý aplaus, ke kterému se přidali všichni v Lucerně. Přišlo mi to k smíchu, ale nicméně jsem měl radost – potlesk na otevřené scéně!

Po skončení byl samozřejmě také potlesk, ale stejně si myslím, že byla většina ráda, že už je konec. Bylo to příliš dlouhé, téměř 40 min.

Když jsem si byl ve zvukové režii pro zvukové CD, řekl Zvukový Mistr, že jsem mluvil o tom, že jsem byl zaměstnán ve VÚZORT. Když jsem mu to potvrdil, řekl „Kdybych to byl věděl předem, ušetřil jsem si poznámky o mizerné kvalitě, teď je mi jasné, že víc se s tím nedalo udělat, když ani ve VÚZORT s tím nic nesvedli“. Tolik let po zrušení VÚZORT a ještě o něm lidé věděli.
Měl jsem dobrý pocit, že jsem alespoň trochu vrátil škole to, co jsem se tam naučil.

Na konec tohoto dokumentu jsem připojil Pozvánku ; Program ; vstupenku do velkého sálu Lucerny ; originály upoutávek a stručné obsahy filmů, které se promítaly ve škole. Je také připojen doslovný text povídání, které jsem četl v Lucerně, ale bez komentářů k obrázkům, to jsem si dovolil mluvit spatra.

Fotografie – Oslava 60. výročí založení elektrotechnické školy – SPŠE Františka Křižíka v Praze

[Ukázat prezentaci]

60. výročí založení elektrotechnické školy – SPŠE Františka Křižíka v Praze [046]