Zvukové filmy 35mm, 16mm
– výroba, zpracování, řezání, ozvučování, kopírování, duplikování…

Veškeré filmové kopie byly pořízeny pouze PRO RADOST, ŽE TO JDE a NEMOHOU být dále šířeny ani půjčovány,  protože byly zlikvidovány-PRUDCE HOŘLAVÝ MATERIÁL.

Filmy Osvobozeného divadla – příprava materiálu, výroba kopírek, řezaček..

Od klukovských let jsem byl posedlý myšlenkou mít všechny čtyři filmy Osvobozeného divadla. Mít doma vlastní filmovou kopii, znamená buď být milionářem, nebo mít na vhodných místech dobré známé. Nebyl jsem ani milionářem, ani neměl známé na vhodném místě a tak nezbývalo než čekat. Když jsme s kolegou Jardou  konečně postavili použitelný stroj na děrování šestnácti a osmimilimetrového filmu, zase se o kousek přiblížila vidina oněch filmů. Ve sklepích VÚZORT bylo snad víc než deset kilometrů, hořlavého pětatřicetimilimetrového positivního filmu, silně závojovaného z doby druhé světové války, odsouzeného k likvidaci.

Řezací stroj 35 mm / 16 mm / 8 mm

Filmy jsme s Jardou zachvátili, vyrobili řezací stroj, který z pětatřicetimilimetrového filmu vyřízl pás šíře 24mm, to je přesně místo mezi děrováním. Rozříznutím  tohoto 24mm pásu další řezačkou, vznikly pásy 8mm a 16mm.Obr.1. Naděrováním těchto pásů vznikly klasické filmy 8mm a 16mm.Obr.2. Osmimilimetrový pás používal Jarda, šestnáctimilimetrový pás já. Positivní filmový pás měl nepředstavitelně nízkou citlivost 3DIN to je snad 1,2ASA. Na tento film se dalo točit jen na plném slunci. Zkusili jsme tedy, nedalo-li by se na tento materiál kopírovat.

Duplikování (kopírování) filmů 35mm na 16mm

První pokus s kopírováním filmů jsme vyzkoušeli na grotesce „Kocour Tabby u slaného jezera“. Byli jsme s Jardou touto groteskou okouzleni a bez příprav akci spustili. Veliký 35mm projektor s tříkilowatovou obloukovkou, jsme zaostřili na kladívkovou čtvrtku formátu A3. Na tak „malém“ promítacím plátnu bylo tolik světla, že oči přecházely a nebylo ani možné se na obraz dívat. Z pravé strany „plátna“ jsem točil kamerou 16A Electric a z levé strany Jarda kamerou Admira 8. Jakákoli synchronizace mezi kamerami a projektorem nebyla. Navíc projektor běžel 24obr./sec. a obě kamery šestnácti obrázky za sekundu. Bylo nám oběma jasné, že takové pohrdání fyzikálními zákony nebude „beztrestné“, ale musili jsme to zkusit. NAŠTĚSTÍ.Obr.5. Asi v půli filmu jsme za sebou uslyšeli hlas Ing. Jaroslava Ledrera, vědeckého náměstka ředitele „To vám nemůže vyjít, budete tam mít samou interferenci, to přeci nejde bez synchronizace“. Oba jsme odpověděli téměř současně, že to víme, ale co kdyby. Velký Jaroslav se zasmál a odešel.Obr.3. Večer jsme oba filmy doma vyvolali a hrůzo, žádné interference! Strašné fleky ano, ale jinak zdařilé kopie! Druhý den jsme obě kopie předvedli, velký Jaroslav byl konsternován a hned si sedli s Ing. M. Jiráčkem,Obr.4. šéfem optického oddělení nad dlouhým pásem papíru, kde si kreslili časování rotační závěrky projektoru a rotačních závěrek obou kamer a zjistili, že existuje JEDEN JEDINÝ PŘÍPAD, kdy lze takto kopírovat. Jen v tomto jediném případě to jde a my měli to štěstí, že jsme se strefili.

Na prvním obrázku vidíte tři políčka z kopie, kterou jsme šokovali odborníky. Povšimněte si lichoběžníkového políčka, vzniklého snímáním z pravé strany „plátna“. Další kopie jsou již pořízeny na zařízení popsaném dále. Druhá tři políčka jsou z grotesky Miky hasičem. Je to zvláště poutavý název, když podložka šestnáctimilimetrové kopie je hořlavá. Vybral jsem pro mne nejhezčí sekvenci zpívající krávy ve vaně.Obr.6. Poslední ukázka dokládá barevnou kopii grotesky „Mikyův sok“.Obr.7. Je to moje jediná barevná kopie, která dala ukrutnou práci. Místo obloukovky byla v lampové skříni projektoru Erneman 7b fotografická žárovka 500W. myslím, že i s jistou barevnou korekcí pomocí barevných filtrů VÚZORT pomohla koegyně Jana. Jako materiál jsem použil negativní materiál AGFA velice starý a prošlý. Navíc jsem tento NEGATIVNÍ MATERIÁL VYVOLAL INVERZNĚ.
Optici nám poradili, že je škoda kopírovat z plátna, lepší je snímat přímo filmové políčko v projektoru a pomohli nám stvořit „šibenici“, zařízení, které se našroubovalo místo objektivu projektoru Erneman 7b. Na této „šibenici“ byl umístěn hranol i kamera s teleobjektivem a mezikroužky. Kupodivu jsem zdokumentoval toto složité soustrojí- kopírku.

Na tomto obrázku vidíte veliký pětatřicetimilimetrový projektor Erneman 7b s rozsvícenou tříkilowattovou obloukovkou, zářícím hranolem a kamerou Admira 16A Electric.Obr.8. Kamera je vzhůru nohama na „šibenici“ i s hranolem. To vše pro to, aby obrázek na filmu v kameře měl správnou polohu. Exposice kopiového filmu byla tak ohromná, že „latentní“ (neviditelný) obraz byl ihned po exposici viditelný. Tak ohromná přeexposice byla nutná proto, aby bylo možno vůbec silně závojovaný film použít. Prof. Ing. Šlemr, vedoucí katedry fotografické chemie, se tomu jen usmíval a zeptal se, proč jsem nestudoval vysokou, s tou matematikou by to přeci šlo zvládnout… První film, který jsem na tomto stroji okopíroval byla „ Sněhurka a sedm trpaslíků“ . Kopírování tohoto celovečerního filmu trvalo asi sedm hodin. Každé čtyři minuty se muselo soustrojí zastavit, vyměnit cívku s filmem v kameře, film v projektoru vrátit o kus zpět, znovu rozjet a za čtyři minuty…. Jako originál byla použita stará kopie na hořlavé podložce z roku 1937! Bylo to strašné nervové vypětí, které ani nelze vylíčit. Strach z požáru byl hrozný. Navíc kopie byla vypůjčená na  „xicht“ pravděpodobně archivu… Posuďte sami v jakém stavu byla ta pětatřicetimilimetrová kopie… Obr.9.

Video ukázka z filmu Sněhurka 

Video ukázka ke stažení zde: Sněhurka (velikost souboru 108 MB)

Obr.10. Tři políčka ze šestnáctimilimetrové černobílé kopie na hořlavé podložce.Tato kopie má obrazovou frekvenci 16 obr/s. Nepříliš přesné děrování amatérskou děrovačkou se nezapře. Prostřední obrázek je složen ze dvou políček na originálním filmu-poměr obrazové frekvence 24obr/sec-16obr.sec.

Budoucí šestnáctimilimetrová kopie měla tak ohromnou exposici, že latentní obraz byl skutečně na filmu vidět. Při inverzním zpracování, které bylo možno dělat při červeném světle, musela mít první vývojka teplotu 9°C ( udržovala se přihazováním ledových kostek ), aby bylo možno vůbec proces uhlídat. Na celých 900m filmu stačil jen jeden litr první vývojky! Obrátil jsem se na prof. Ing. Šlemra jak je to možné, když při normálním zpracování s bídou jeden litr vývojky zpracuje 30m filmu. Ing. Šlemr mi s úsměvem vysvětlil, že je to jedno, přivedeme-li energii k redukci halogenidu stříbra na stříbro světlem, nebo chemicky vývojkou. Měl jsem vysokou školu ve VÚZORT.

Výroba zvukového filmu 16 mm

Tato filmová kopie Sněhurky a sedmi trpaslíků byla němá. Během kopírování byl k výstupu zesilovače projektoru Erneman 7b připojen magnetofon, který kopíroval zvuk z pětatřicetimilimetrové kopie Sněhurky. Měl jsem tedy posléze němou kopii a zvuk na magnetofonu. Byl jsem v situaci jaké byli technici v letech 1900, kdy měli němý film a zvuk na fonografickém válečku. Jen technika byla trochu výš.

Protože v chemickém oddělení probíhal úkol výzkumu magnetických laků na magnetické pásky, mohl jsem celkem snadno získat malá množství tohoto laku. S kolegou Ing. Pavlem V.  jsme sestavili „licí stroj“Obr.11., který uměl na běžící film lít tento magnetický lak. Bylo to nesmírně obtížné, profesionálové měli k tomuto účelu stroj který zabral dvě místnosti a vyžadoval prostředí s větší čistotou než na operačním sále. Celé toto zařízení jsme improvizovali v pokoji, na mém stole.Obr.12. Po nalití stopy se film na dlouhé dráze čtyřikrát přes pokoj sušil infralampami a stolním ventilátorem.Obr.13. Celý byt nepředstavitelně smrděl acetonem a jinými, stejně zapáchajícími substancemi magnetického laku.
Moje maminka měla neuvěřitelnou trpělivost. Po nalití a „ stárnutí “ hotové kopie, se na nalitou magnetickou stopu na filmu zaznamenával zvuk. Záznamová aparatura i posléze aparatura snímací ( elektronková ) byla mé vlastní konstrukce. Při přepisu zvuku na film spustil se magnetofon a projektor. Samozřejmě zvuk začal příliš pozdě a bylo nutno kopii smazat a začít se zvukem poněkud dříve. Toto jsem musil absolvovat několikrát, až zvuk k titulkům skutečně skončil s koncem titulků. Potom pokračovalo ozvučování dalších částí, až byl film ozvučen celý. To co jste četli na několika řádcích trvalo ve skutečnosti několik měsíců. Výsledek nebyl „skvost“, ale dalo se to vydržet.

Tuto filmovou kopii jsem dokonce promítal na dětské vánoční besídce ve VÚZORT a shlédl ji kromě mnoha filmových odborníků i můj šéf Ing. Struska, jinak nepřekonatelný filmový kritik- profesionál. Kopii Sněhurky přetrpěl celou a nakonec mi řekl pár velice povzbudivých slov. On totiž dovedl pochopit nadšení a amatérské možnosti.

O neuvěřitelné příhody jsem neměl nouzi. Prezident Husák měl mít proslov v Rytířském sále na ministerstvu kultury a těsně před tím přejeli pianem mikrofonní kabel. Katastrofa na kriminál. Ministr kultury bleskově volal řediteli VÚZORT a ten okamžitě, komu jinému, mně. Jel pro mne šofér šestsettřináctkou ( v té době takovým autem jezdil prezident ) a já bleskově přejetý kabel isolačkou opravil. MOJE SLÁVA HVĚZD SE DOTÝKALA. Při tom jsem navázal přátelství s promítačem ve vládním kině, Mílou Komersem. Vládní kino ve stylu Ludvíka čtrnáctého spadalo také pod Ministerstvo kultury.Obr.14.

Nemusím snad zvlášť zdůrazňovat, že teď jsem měl kde vypůjčit film Peníze nebo život, Svět patří nám a Hej rup. Hej rup byl na pětatřicítce, ostatní na šestnáctce. Ty šestnáctkové filmy jsem okopíroval kontaktem v šestnáctimilimetrovém projektoru, celkem bez větších potíží. Měl jsem jen obavy z expozice zvukové stopy s hustotním záznamem zvuku, ale nedopadlo to hůř než profesionálům. Na okopírování pětatřicetimilimetrové kopie Hej rup, jsem byl nucen improvizovat redukční kopírku. Na krabici s filmem Hej rup se skvěl nápis „ KOPIE JE URČENA PRO VLÁDNÍ PŘEDVÁDĚČKY “

Kopírku jsem po dlouhém zkoušení stvořil z projektoru 35mm KINAP Sovětské výroby, který mně věnoval Jarda Baloun blahé paměti. Pomocí optického systému, který mi sestavili optici, promítal se obraz do šestnáctimilimetrového projektoru přeškoleného na kameru.Obr.16. Zvuk se snímal klasickým způsobem a po zesílení zesilovačem se dvěma stopadesátiwattovými tranzistory na konci, zapojenými jako zdroj proudu, napájel rtuťovou výbojku.Obr.20. Vysokotlaká rtuťová výbojka měnila svůj jas v rytmu zvukového signálu a pomocí upraveného mikroobjektivu exponovala na šestnáctimilimetrový film zvukovou stopu. Na kopii tak vznikal hustotní zvukový záznam. Celé zařízení bylo velice choulostivé na nastavení. Mikroobjektiv zvukového dílu bylo nutno přeostřovat podle použitého filmového materiálu-měl barevnou vadu. Rtuťová výbojka zvukového záznamového zařízení vyzařovala hlavně v ultrafialové části spektra, ve které měl každý filmový materiál značně odlišnou citlivost. Na příklad panchromatický materiál byl citlivý hlavně na červenou část spektra a bylo nutno mikrooptiku přeostřit a světla bylo jen tak tak. Naproti tomu positivní film, vyžadoval až o pět clonových čísel exposici MENŠÍ i když na viditelné světlo měl citlivost velice malou. Přeostřování se dělalo zkusmo, kus filmu se naexponoval, vyvolal a podle zkoušky mikrooptika nastavila. To byly hodiny práce!

Redukční kopírka z  třicetipětimilimetrového filmu na šestnáctimilimetrový

Obr.16. Vlevo projektor, vpravo „kamera“. Ta tlustá trubka obsahuje tři objektivy.

Kopírování na tomto soustrojí bylo nesmírně vyčerpávající, navíc muselo se ovládat potmě, „kamera“ byla zcela otevřená. Rtuťová výbojka při plné úrovni zvuku pomrkávala, oblouk v ní tancoval a hrozilo „sfouknutí“ oblouku. Pokud se to stalo, znamenalo to 15.min čekat, až výbojka vystydne, teprve potom šla znovu zapálit. Po zapálení bylo nutno opět 15min čekat, až se oblouk uklidní. Navíc rtuťová výbojka produkovala množství ozonu, který nešel odvětrat. To opravdu nebylo jen stisknout tlačítko….Obr.19.
Jednou mne posedla pejcha a okopíroval jsem test pro měření kopírek….kolega Ing. Dimovský kopii podrobil měření a řekl „Kdyby to nebylo flekatý, nevěřil bych žes to dělal Ty. Máš dvojnásobnou rozlišovací schopnost než na Barrandově!“

Když jsem vracel pětatřicetimilimetrovou kopii filmu Hej rup Mílovi Komersovi, řekl mi „Nech si ji, mně už nezbývá víc než půl roku života. Budeš mít aspoň na mne památku.“ Kdykoli beru do ruky film Hej rup, vděčně vzpomenu na Mílu…
Musím sem přidat ještě jednu historku. Ležel jsem doma s chřipkou. Zazvonil telefon, byl to Míla. Něco se ve vládním kině podělalo a nikdo jiný než já, to nemohl opravit. Namítal jsem, že ležím v horečkách a co kdyby přišla zas, jako pokaždé, kontrola ze zdravotní pojišťovny, která byla přes ulici ? Míla řekl, že to posvětil ministr kultury a kdyby přišla kontrola, že to ministr zařídí. A už pro mne jede šestsettřináctka.

Závadu jsem opravil, nevím už co to bylo. Míla mne potom odvedl do salonku, kde bylo na ohromném stole nespočet obložených mís, lahve vína, prostě žranice. Promiňte, to jinak nelze nazvat. Dostal jsem do náruče jídlo, flašky vína, až jsem to nemohl unést. K mým obavám Míla jen řekl „Maj toho tady dost, tu trošku ani nepoznaj“. Mínil tím celou vládu, která měla za chvíli přijít posoudit, jestli nějaký film není politicky závadný. Proto jsem taky musel vylézt z postele, aby vláda mohla film shlédnout.

Jenže mi stále chyběl film Pudr a benzin, poslední ze čtveřice filmů V&W. Tento film byl sice natočen jako první, ale pro mne byl ve sbírce poslední. Nějak nešel vypůjčit z archivu či co, to už nevím. Jedno odpoledne volal pan ředitel VÚZORT, abych ráno nejel do Vokovic, staví se pro mne šestsettřináctka z ÚVKSČ ( Ústřední výbor komunistické strany Československa ), soudruhovi Müllerovi nehraje gramofon a PRO EXISTENCI VÚZORT JE ŽIVOTNĚ DŮLEŽITÉ TO OPRAVIT!

Ráno asi o půl osmé zastavila provoz v Náplavní šestsettřináctka a já důstojně nastoupil. Odvezla mne někam poblíž Thomayerovy nemocnice, kde soudruh Müller bydlel v nájemním bytě ve vilce. Gramofonu nic nechybělo, jen ovládání nejnovějšího modelu z „prohnilého západu“ bylo trochu složitější.

Pudr a benzín – filmy Osvobozeného divadla

Naučil jsem celkem snadno soudruha Müllera i jeho paní jak obsluhovat přístroj a chystal se odejít. Jenže jsem musel s nimi posnídat a pak bylo družné povídání. Povídali jsme si velice dobře, a když si jeho paní posteskla co její muž nadělá svinstva a papírů a pořád není doma a….Tak jsem jí řekl, co by říkala tomu, kdybych jí ve vaně vyvolával desítky metrů filmu, které se pak suší v předsíni na šňůře na prádlo. Přibližně tak dvě hodiny se potom nesmí chodit po předsíni, aby se film nezaprášil. Paní se zhrozila a se smíchem řekla, že už nebude protestovat. Nenápadně jsem se zmínil, že nemohu sehnat k vypůjčení kopii filmu Pudr a benzin a povedlo se! Soudruh Müller se zasmál a řekl „ Do hodiny máte film doma“ zatelefonoval řediteli Filmového archivu a skutečně než mne dovezli „šejsettrojkou“ domů, byl tam Pudr a benzin.Obr.17.Obr.18.

Trochu jsem zalhal, že oprava gramofonu trvala dlouho a film jsem okopíroval a vrátil na ÚVKSČ. Zaparkoval jsem se Škodou 105 mezi nádhernými auty na vyhrazeném parkovišti pro ÚVKSČ-měl jsem výjimečné povolení. Na chodbě jsem potkal prezidenta Husáka a nevhodně jsem ho pozdravil „Dobrý den“, ačkoli bych měl říci „Čest práci“. K mému zděšení prezident mi odpověděl také „Dobrý den“.

Trochu jsem při kopírování spěchal a netrefil se dobře s exposicí obrazu a tak ke konci mé kopie je obraz dost bídný ( film jsem vyvolával od konce, proto se obraz k začátku filmu zlepšuje jak jsem upravoval proces vyvolávání).

Obr.17. 16mm kopie Pudr a benzin Obr.18. 16mm kopie U nás v kocourkově
16obr./s 16obr./s.

Kolegové se mi smáli a říkali „ Komunisti se do budovy ÚVKSČ vůbec nedostanou a ty nestraník se tam dostaneš a ještě mluvíš se soudruhem Müllerem, který je nad oběma ministry kultury ( českým a slovenským ) a vymámíš na něm trezorový film. To je něco neslýchaného“!

A tak za čas jsem na soudruhovi Müllerovi vymámil 35mm kopii filmu „Císařův pekař a pekařův císař“. Jenže to byla jednodílná verze, která se mi nelíbí. Dvoudílná verze se „prý“ nedochovala, jak soudruha Műllera informoval ředitel NFA.

Obr.19. Zvuková kopírka 16mm Obr.20.Vyklopená záznamová rtuťová výbojka.

Dvoudílnou verzi mi potom opatřil Franta Durdil-blahé paměti ( viz povídka Promítárna ) přes ČS televizi. Dvoudílná verze byla prý zakázaná, nevím proč, ale tenkrát bylo zakázaných věcí mnoho. Franta si hořlavou trezorovou kopii vypůjčil na sebe-asi tajně-a půjčil mi ji na jeden den. Trezorovou, pětatřicetimilimetrovou kopii filmu jsem pronesl přes vrátnici televize tam i zpět bez jediného papíru strachy bez sebe. Bylo to osm krabic, dnes bych to neunesl, ale tenkrát ten film nadnášela moje radost! Kopie se moc nepovedla, špatně jsem přeostřil mikrooptiku na panchromatický film a zvuk hraje jak za dekou.

Fotografie a materiály ukazující procesy kopírování a výsledky 35mm a 16mm filmů.

[Ukázat prezentaci]

Že to jsou neuvěřitelné příhody? [048]