Dějiny společnosti HIFIK – část první (plná verze)
V roce 2005 jsme měli výročí 50 let po maturitě. V tomtéž roce měla i naše průmyslovka výročí 60 let trvání. K těmto významným výročím bylo nutno uspořádat přehlídku naši „tajných“ zvukových záznamů ze školy.
Domluvil jsem se se Standou, jedním ze členů bájného HIFIK a začali dávat dohromady povídání o našich „tajných“ zvukových záznamech ze školy. Celé povídání se mělo uskutečnit ve Velkém sále Lucerny. Je samozřejmé, že se to celé dělo s posvěcením nynějšího ředitele školy Ing. J. Hildebranda.
Dalo mi velkou práci v povídání nevynechat nic a aby to přitom nebylo delší než 30minut. Samozřejmě že se mi to nepovedlo a bylo to delší než 30min. Při tom jsem musel vynechat mnoho zajímavých obrázků i historek. To si teď vynahradím a naopak se pokusím nevynechat nic z toho, co si ještě pamatuji.
Celé to začalo na měsíční povinné prázdninové brigádě u podniku POSISTA. Byl to podnik, který stavěl novou silnici pod Barrandovskou skálou. Pamětníci si jistě vzpomenou, že parní válec firmy POSISTA válcoval kalhoty panu Werichovi ve filmu „Hej rup“. Tedy u tohoto památného podniku jsme pracovali, vlastně překáželi, protože jakou práci je možno svěřit patnáctiletým klukům! My jsme ovšem takovou zbytečnou práci považovali za pohanu, protože my elektrikáři… Rozhodli jsme se tedy o této nesmyslné brigádě natočit zdrcující filmový dokument.
Obr.01. H I F I K.
Představenstvo společnosti HIFIK zleva: Houžvička, Ibl Jan, Fűgner, Ibl Stanislav,
Kadlec fotografuje.
Vypůjčil jsem si od maminky šestnáctimilimetrovou filmovou kameru QRS ( Obr. 2. ), kde byl ještě „nějaký“ film a začali točit. Měli jsme jakousi představu, ale než jsme natočili jeden záběr, byl film u konce. Každý pochopí, že tak slibně začínající film nemůže skončit jako torzo a šli jsme koupit nový film. Když jsme zjistili cenu filmu, vypadalo to, že náš dokumentární film nedokončíme. Nakonec jsme se složili a za téměř všechny vydělané peníze všech nás pěti jsme nový film zakoupili.
Neměli jsme nejmenší tušení jak se určuje exposice filmu, ale kamera byla tak jednoduchá, že měla jen tři možnosti: JASNO—-STÍN—-ZAMRAČENO. Clonu totiž tvořil plech se třemi různě velkými otvory, otočně uložený před objektivem. Přišli jsme na to, že je možné určovat velikost vhodného otvoru tak, že se někdo z nás podíval do místa, které jsme chtěli filmovat. Druhý z nás se podíval jak velký otvor má v oční duhovce a nejpodobnější otvor jsme nastavili v plechu před objektiv kamery. Jistý úspěch to mělo. Objektiv byl trvale zaostřen asi na pět metrů, takže sice odpadla starost o zaostřování, ale záběry z blízka a hlavně titulky, byly značně neostré.
Když jsme film natočili, odnesli jsme kameru s filmem do obchodu, kde film vyvolávali ( ani jsme neuměli film vyndat!!! ). Když prodavač opatrně kameru otevřel, řekl „ Mládenci máte tam nějaký salát“! Tím vyjádřil, že film není na cívce, ale že je napěchován všude v celé kameře. Měli jsme štěstí, byl to slušný prodavač a film v temné komoře z kamery vysypal a navinul na cívku.
Po vyvolání ( také to nebylo levné ) jsme byli výsledkem nadšeni- v patnácti letech se kluci nadchnou snadno! Jenže hned jsme zjistili veliký nedostatek-film byl němý. V našich patnácti letech bylo neúnosné, aby film zůstal němý!!! Ihned jsme začali vymýšlet, jaký druh zvukového záznamu zvolíme.
Právě v té době byla u nás doma na pár dní moje sestřenice, protože jí zemřela tragicky maminka-PRVNÍ PODIVNÁ NÁHODA. Sestřenice pracovala jako technička v rozhlase a vyprávěla mně, že v rozhlase mají magnetofony. Druhý den mi přinesla asi pět metrů magnetofonového pásku, se slovy „ doufám, že večer už uslyším z pásku nějaký záznam“. Večer neuslyšela nic, ale zapálila ve mně plamen pro zvukový záznam, který hoří dodnes.
Od té doby nám nosila sestřenice kousky pásků, nebo již slepené odstřižky pásků, které jsme potom slepovali lepidlem na film do kotoučů. Nevěděli jsme že nelze slepovat kousky pásků různých výrobců za sebou a tak dnes žasnu že to vůbec nějak hrálo. Na třetím obrázku vidíte ukázku asi třiceticentimetrového kousku pásku, jaký jsme používali pro naše záznamy. Kolik slepek je na tomto kousku a jak kvalitních, snadno sami spočítáte
S takovým páskem jsme zahájili „ základní výzkum“ jak asi se zaznamenává zvuk na magnetický pásek. Bratři Iblové tehdy pohotově zdokumentovali, svým kreslířským uměním, jak náš „výzkum“ vypadal. Obrázky kreslili při vyučování a posílali je po lavicích v takových „obálkách“. Jednu obálku vidíte na čtvrtém obrázku.
V této obálce přišel onen výstižný obrázek čís.5, znázorňující naše první nezdařené pokusy s magnetickým záznamem zvuku.Po těchto nezdařených pokusech jsme na dřevěném rámu od koupelnového zrcadla, které nám poskytla maminka bratří Iblů, postavili něco, co velmi vzdáleně připomínalo mechanickou část magnetofonu. Protože jsme stále ještě neviděli magnetofon ani na obrázku, byl pravý talíř odvíjecí a levý talíř navíjecí. Přesně obráceně, než je zvykem na celém světě. Levý navíjecí talíř byl poháněn sériovým komutátorovým motorem s odstředivým regulátorem otáček. Motor poháněl talíř přes třecí úhlový převod, takže levý navíjecí talíř měl konstantní otáčky. To znamenalo, že magnetický pásek měl plynule proměnnou posuvnou rychlost od 0,5m/s do přibližně 1.6m/s, přesně podle zvětšujícího se průměru navinutého pásku. Na šestém obrázku vidíte tento stroj připravený k záznamu.
Z pravého talíře běžel pásek přes napínací kladku ke dvěma permanentním magnetům z elektroměru, zastávajícím funkci mazací hlavy. Těsně vedle mazacích magnetů je univerzální hlava vyrobená z telefonního transformátoru pomocí pilníku. Pracovní štěrbina byla opracována jemným pilníkem a mezi oba pólové nástavce byla vložena speciální žiletka silná jen 0,06mm ( vidíte ji vpravo vedle mazacích magnetů ). Po sešroubování obou pólových nástavců byla žiletka vysunuta. Tím vznikla pracovní štěrbina o něco širší než 0,06mm. To bylo víc než čtyřnásobek tehdy běžných šířek štěrbin a proto nebylo možno i při těchto vysokých posuvných rychlostech pásku, zaznamenat vyšší kmitočet než asi 4kHz.. Ale pro nás, kluky, ( ještě nám nebylo 16 let! ) to byla tehdy nejvyšší dosažitelná přesnost. Jako zesilovače jsme tehdy používali elektronkový rozhlasový přijímač, který měl o jeden až dva řády nižší zesílení, než by bylo třeba. Přesto se již něco podařilo zaznamenat a sejmout k naší nepředstavitelné radosti! To dokumentuje sedmý obrázek bratří Iblů, opět kreslený při vyučování a doručený po lavicích ke mně.
Po těchto pokusech jsme došli k závěru, že je nutné postavit speciální zesilovač, doslova na míru magnetofonu. Dnes si vůbec nedovedu představit tu odvahu nebo spíš drzost vrhnout se do stavby něčeho tak složitého, jako je zesilovač pro magnetofon. Tehdy mi dělalo potíže zapojit usměrňovací elektronku ( dvojitou diodu ) a já se pustil do stavby čtyřstupňového elektronkového nízkofrekvenčního zesilovače. Byl jsem u vytržení, když jsem zapojil první triodu a ona zesilovala!! Používali jsme zásadně triody, protože její zapojení jsem ještě tak trochu chápal a hlavně trioda AC2 stála jen 10Kčs. To byla polovina mého měsíčního kapesného. A tak jsme společně skládali peníze za nesnědené svačiny a obědy a kupovali elektronky, odpory ( ty stály korunu ) kondenzátory a ostatní. Transformátory jsem statečně navíjel v ruce.
Zesilovač kmital, skresloval a vůbec se choval jinak než měl. Já jsem za pochodu objevoval zákonitosti stavby zesilovačů, protože to není jen zapojit, ale i umístění součástí má svůj přísný řád. Hlavně nelze uzemnit součást kamkoli, to má své přesné zákonitosti, které nelze popsat, to se musí odkoukat a vyzkoušet! A tak vznikl náš první zesilovač, do kterého jsme si vždy tajně půjčovali koncovou pentodu AL 4 z maminčina rádia. Ta koncová pentoda byla totiž pro nás strašně drahá a tak jsem si ji musil přát k vánocům. Zesilovač vidíte alespoň trochu na osmém obrázku.Ta tmavá elektronka se světlým vrškem v pozadí je ta elektronka AL 4 vypůjčená z maminčina radia. S tímto zesilovačem jsme již zaznamenali mnohé pořady. I když tento stroj neměl ještě žádnou předmagnetizaci, což znamenalo v záznamu děsivé skreslení, přesto jsme byli uchváceni kouzlem zvukového záznamu. Jak to při záznamu vypadalo v mém pokoji, vidíte na devátém obrázku. Honza cosi přednáší do „mikrofonu“. Jako mikrofon posloužil reproduktor o průměru 20cm, který potom sloužil jako reproduktor při snímání záznamu.
S tímto strojem jsem dokonce natočil paní Mirku Pokornou, vynikající klavíristku, u ní doma ( bydlela tehdy u mé babičky ). Přemluvil jsem ji tehdy, aby zahrála svoji verzi melodramu „Zlatý kolovrat“, který složila pro moje potěšení, když mně bylo deset let ( tehdy Mirence bylo 16 let ). Byl jsem tehdy u babičky na rekonvalescenci po operaci krčních mandlí a Mirenka mne chtěla trochu potěšit. To se jí povedlo tak, že mi málem smíchy praskly stehy. Strašně jsem toužil ten „melodram“ mít zaznamenaný! A tak v mých asi šestnácti letech se mi ještě podařilo přemluvit paní Pokornou a „melodram“ jsme natočili. Když jsme „melodram“ slyšeli z pásku oba jsme smíchy brečeli, i když záznam měl děsivé skreslení. Do smrti budu litovat, ze jsem „melodram“ smazal, v domnění, že pořídím záznam lepší, ale už nikdy se mi paní Pokornou nepodařilo k záznamu přemluvit! V roce 2017 jsem měl s paní Pokornou (Mirenkou) domluveno, že v letě k nám na chalupu přijede a v Divadle Krakonoš, ve Vysokém nad Jizerou (piáno tam nechali pro tento účel naladit) ten melodram konečně natočíme….. Již nikdy nenatočíme, ani ne měsíc na to paní Pokorná tragicky zemřela. Ten úryvek, co uslyšíte (Obr.10.) je vytržený ze souvislosti a někdo by se mohl divit, ale bohužel, nic jiného se nedochovalo.
Zvuková ukázka č. 17.
Když jsme v elektrotechnice probírali magnetizační křivku železa, došlo nám, že bychom asi měli pracovat v lineární části této křivky a vynalezli jsme stejnosměrnou předmagnetizaci, přibližně padesát let po tom co byla patentována. První nápad, jak zapojit univerzální hlavu při záznamu, mne osvítil samozřejmě při vyučování. Ihned jsem nápad zachytil na kus papíru ( Obr.11. ) a doma okamžitě realizoval. Po přesném nastavení velikosti předmagnetizačního proudu metodou pokus-omyl-znovu, magnetofon k mému úžasu začal hrát a přestal skreslovat. Nastavování se dělo bez jakýchkoli měřicích přístrojů, ručkový voltmetr systém Deprés firmy Erich Roučka po tatínkovi, nepočítaje.
Magnetofon začal přibírat na váze, pásek dostal konstantní rychlost 762mm/s, přibyl druhý sériový motor pro pohon navíjecího talíře. Od dětství mám totiž raději motor navíc, než řemínky. Pak nás napadlo z euforie nad tím, že magnetofon začal hrát, co kdybychom magnetofon odnesli do školy a natočili některé vyučující! Od nápadu k realizaci u nás tehdy nebylo daleko a tak jsme toto zařízení, vážící nejméně 30kg, dne 29. června 1953 dovláčeli do školy.
Napájení magnetofonu ve třídě bylo velmi obtížné, magnetofon měl spotřebu asi 200VA a v té době nebyla ve škole v žádné třídě zásuvka. Většina spolužáků tehdy přinesla různé prodlužovačky, kterými se dopravila síť 120V (tehdy bylo ve škole 120V) z krabice nad dveřmi do zadní lavice, kde byl magnetofon. Pro připojení bylo nutno ke dveřím třídy přirazit lavici, na lavici dát židli a Jarda, který byl z nás nejvyšší, z té židle otevřel krabici a napojil šňůru pro napájení magnetofonu.Při oslavě deseti let po maturitě, si Jarda lezení po stole a židli nechtěně zopakoval (obr.12.). V salonku, kde se oslava konala, jsem vyhodil projektorem jističe a jedině Jarda dosáhl na ty neuvěřitelně umístěné jističe.
Tajně jsme natočili paní prof. Bardfeldovou, která nám radila co si máme opakovat o prázdninách. Záznam zvuku byl pořízen za součinnosti celé třídy, která vyluzovala mírný hluk, aby se zamaskoval hrozný hluk magnetofonu. Krystalový mikrofon byl umístěn v první lavici v otvoru pro kalamář ( lahvička s inkoustem ). Od mikrofonu vedl stíněný kabel o průměru 16mm do zadní lavice, kde byl magnetofon. Stínicí opletení kabelu bylo lesklé a tím strašně nápadné, proto byl kabel maskován taškami a botami spolužáků.
Záznam se povedl a navíc Jarda Bernard měl sebou fotoaparát Mikroma ( na 16mm film ) a zdokumentoval tuto jedinečnou událost! Na třináctém obrázku (Obr.13.) tedy vidíte nahoře mne, v kraťasech, vlevo na lavici reproduktor v lepenkové krabici od másla. Na židli je elektronkový zesilovač, vedle síťový napáječ pro zesilovač i mechanickou část magnetofonu. Exposice obrázku byla asi 1sec. z ruky a obrázek je značně rozmazaný-dalo mi hodně práce obrázek upravit. Mechanická část magnetofonu je umístěna v kufru v pravé části obrázku.
Pásek se záznamem hlasu prof. Bardfeldové se bohužel smazal nebo ztratil, ale ještě než se záznam ztratil, zkusil jsem místo reproduktoru magnetofonu zapojit starou gramofonovou přenosku. Když jsem zjistil, že se opravdu snímací ocelová jehla chvěje, přilepil jsem leukoplastí na talíř maminčina gramofonu rentgenový snímek svých plic a do něj jsem „vyškrábal“, jinak to nelze pojmenovat, kopii záznamu paní prof. Bardfeldové.
Profesionálové do folií zvukový záznam řeží. Záznam na desce je opravdu strašlivý, ale když Vám předříkám, co byste měli slyšet, uslyšíte alespoň intonaci hlasu paní prof. Bardfeldové. Originální záznam byl se stejnosměrnou předmagnetizací a plnou stopou. Nosič AGFA WOLFEN TYP C, měl rychlost 762mm/s. Gramofonová deska z rentgenového filmu, o průměru 173mm, má asi 70ot/min. Na jeden milimetr je asi jedna drážka, tak, jak se mi dařilo rukou vést přenosku po talíři gramofonu. Detail části desky, kde je vidět nestejná rozteč drážek, „od ruky“ vidíte na obrázku 14 .
Zvuková ukázka 01 – prof. Bardfeldová.
Přibližně v té době jsem měl děsivý sen, že se k nám domů dobývají policisté a chtějí mne zavřít, protože nemám policejně přihlášený záznamový stroj. V té době musil být každý záznamový stroj ( i fonograf ) přihlášen na policii, já nebyl plnoletý a kde jsem vzal pásek, když se pásek nikde nedal koupit? Bratři Iblové pohotově můj děsivý sen doprovodili obrázkem, ( Obr.15. ) doručeným opět po lavicích, při vyučování. Magnetofon měl přezdívku „Ministerstvo zemětřesení“, protože se při chodu strašně otřásal, vlivem nevyvážených rotujících součástí.
Fotogalerie Dějiny společnosti HIFIK – první část
Dějiny společnosti HIFIK [049a]
Vážený pane Fugnere, náhodou jsem narazil na Vaše stránky. Je to moc zajímavé čtení! Chtěl bych Vás požádat o laskavost. Jsem povoláním hudebník a velmi jsem obdivoval paní Pokornou. Bylo by možné se od Vás dozvědět nějaké podrobnosti z jejího života? Velmi by mě to zajímalo. S pozdravem, Libor Kaňka