Vánoční
Jak jsem již napsal v jiné povídce, přišel jsem z prodloužené základní vojenské služby na Štědrý den dopoledne domů. Z hlavního nádraží domů jsem přijel taxíkem – magnetofon představoval takové množství kufrů a tašek, že jiná možnost nebyla.
Ale tehdy byly taxíky proti dnešku velice levné, že i bývalý voják si jej mohl dovolit… Štědrovečerní večeře byla velice slavná-přišel strejda Sláva a teta Vlasta s bratrancem Jirkou o devět let mladším než já. Byl to krásný Štědrý večer konečně opět v civilu. Měl jsem podle zákona nárok na týden volna po návratu ze základní vojenské služby, ale nevydržel jsem to a nastoupil do VÚZORT již mezi svátky. Jak to ve VÚZORT vypadalo, popisuji v jiné povídce. Zde bych se rád pokusil přepsat krásnou vánoční příhodu mého kolegy ing.Františka Durdila. Franta již není bohužel mezi námi, ale budu ho popisovat jako Frantu. Franta byl inženýr elektrotechniky a velký amatérský muzikant. Pokud já pamatuji, hrál báječně na basu i varhany Obr.2! Silvestr 1957 – i když byl velký spěch s výrobou POLYECRANU- byl neopominutelný. Franta Široký vzal své auto Praga, zajel do skladu Filmového ústavu a na xicht vypůjčil a naložil Pragovku několika starými celovečerními americkými veseloherními filmy. Pragovka téměř courala zadek po silnici – filmy jsou velice těžké. Ve VÚZORT se hned našli dobrovolníci, kteří převíjeli filmy ze středovek na cívky – celovečerní film mívá šest svitků po šestistech metrech filmu. „Paní skladová“ Zdena přinesla dvě krabičky uhlíků do obloukových lamp filmových projektorů, které podepsal sám pan ředitel a rozjel se první film-promítal Jarda Baloun s Jirkou Mentlíkem.
Po promítnutí prvního filmu byla malá přestávka-musel se převinout první film z cívek na středovky a druhý film ze středovek na cívky. Film se totiž smí promítat pouze z cívek – bezpečnostní opatření při promítání prudce hořlavých filmů. Já jsem ještě hořlavé filmy promítat nemohl, neměl jsem dostatečnou praxi, ale pomáhal jsem statečně… Někdy v tuto dobu si mne našel Franta Obr.1. se slovy „Pojď mi pomoct s Dryákem“. Neměl jsem tušení, o co půjde, ale velice brzy jsem se to dozvěděl… Optické oddělení dodalo tři litry čistého alkoholu na čištění optických součástí, chemické oddělení poměrně čistou, kyselinou sírovou vypláchnutou desetilitrovou Erlenmeyerovu kuželovou baňku, zakoupili jsme lahev malinového sirupu, lahev rumu, dva citrony, cukr, hřebíček a mnohé další…František to vše přidával do Erlenmayerovy baňky, zahříval na elektrickém vařiči, ze kterého by vyhláška 50 zešílela a neustále ochutnával. Samozřejmně, že jsem musel ochutnávat také, až jsem nebyl schopen udržet rovnováhu a složil se na zem. Mezi tím mi Franta vyprávěl příhodu, když on také přišel na Štědrý den ze základní vojenské služby domů. To bylo slávy, seběhli se příbuzní a známí, kamarádi, připíjelo se – no po štědrovečerní večeři Franta stál na nohou velmi obtížně…Někdy kolem třiadvacáté hodiny se ozvalo zuřivé zvonění a bušení do dveří – za dveřmi pan farář již v mešním rouchu vtrhl dovnitř, vrhl se na Frantu a o překot říkal „ Františku rychle se oblékni a pojď se mnou do kostela. Právě teď si před kostelem na ledu zlomil nohu náš varhaník a nemá kdo hrát na varhany Českou mši vánoční“. František se snažil panu faráři vysvětlit svůj stav, ale pan farář odvětil „ O nic se neboj, pan Regenschori Ti bude ukazovat v notách, sboristka bude obracet noty, další sboristka bude zasouvat registry a ty budeš jen hrát“. Frantu skutečně dotáhli na kůr a posadili za manuál varhan a vše začalo. Hudebníci, sbor i sólisti byli otočeni k manuálu varhan ne k oltáři a od manuálu varhan je dirigoval pan Regenschori, který i Frantovi ukazoval v notách. Franta tvrdil, že chvílemi viděl noty dvakrát a ten prst pana Regentschori byl velice důležitý. Měchy šlapali dva čtrnáctiletí kluci ( varhany neměly elektrický větrák ), kteří se drželi za ruce, aby měli dostatečnou hmotnost a protože skladbu znali, věděli, kdy bude nutné běhat po měších opravdu rychle. Když totiž Franta zahrál pleno, spotřeba vzduchu silně vzrostla a kluci byli opravdu uštvaní a skutečně prý bylo slyšet pod hudbou jejich sípavý dech. Kostel byl prý tak plný, že už se tam nevešla ani noha, jak se rozkřiklo, že varhaník si zlomil nohu a na varhany hraje Franta úplně podroušený…
Když dohráli Českou mši vánoční, měli účinkující nekonečný potlesk všech posluchačů ve stoje! Frantu, úplně námahou propoceného, prý dotáhli k okraji kůru a měl prý doslova zuřivý potlesk! Toto nádherné vyprávění jsem vyslechl od Františka v několika v pauzách, kdy se převíjely filmy. Franta byl také podroušen ochutnáváním „Dryáku Durdil speciál“. Bohužel již nikdo nemůže ověřit pravdivost… Filmy se promítaly do pozdního večera – nikomu se nechtělo jít domů-tu nádhernou kamarádskou atmosféru nelze popsat, zažil jsem ji jen ve VÚZORT …Zdena mi uvařila velice silnou kávu, která mi měla dopomoci dostat se domů…
Domů jsem se dostal tramvají ani nevím jak a raději jsem zazvonil, netrefil jsem se klíčem do zámku… Otevřela mi maminka a řekla jen „No ty ale vypadáš-sedni si v kuchyni“ Já jsem si tam sednul a maminka hledala cosi v lékárně na mou úpravu do civilizovaného stavu. Otevřely se dveře do kuchyně, vešel strejda Sláva a Jirka, koukli na mne a strejda řekl s úsměvem „No konečně, to to trvalo!“
Fotografie k Vánočnímu povídání
Obr.1. František je úplně vpravo.
Obr.2. Pan ředitel Dr. Jahoda hraje na housle, ing. Franta Durdil na basu.