Válečné dětství – část 1

VÁLEČNÉ DĚTSTVÍ. (část 1)

Když moje maminka zemřela, našel jsem v jejím stole navrchu, přesný seznam, komu poslat smuteční oznámení.
Bylo těch adres opravdu hodně a ani jsem všechny lidi neznal.

Po smutečním obřadu jsem poznal i dávné maminčiny kolegy ze zdravotnictví. Kondolovala mi i paní, kterou jsem nebyl schopen rychle někam zařadit, ale ona se sama přihlásila, přeci mne znáš, já jsem přeci Růženka…Všechno mi bleskově doskočilo a poprosil jsem ji o adresu a zdali-li bychom ji mohli navštívit. Paní Růženka měla již adresu připravenu i telefonní číslo a domluvili jsme se někdy na jaře.
Papírek jsem samozřejmě ztratil, nedivím se, bylo tam tolik lidí… Někdy koncem května jsme s manželkou Helenkou vyrazili po paměti autem za paní Růženkou. Našli jsme to všechno celkem snadno, jen se všechno strašně zmenšilo, kromě obrovské lípy, která vyrostla. Přišla nám otevřít paní Růženka, jen byla trochu starší, ale přesně stejné pohyby, jako na starém filmu!

Sedli jsme si venku, paní Růženka přinesla buchty jako cihly, přesně tak, jako před dávnými časy a začala vyprávět.…
Zjistili jsme, že já vlastně nevím téměř nic o válečném období 1940–1945. Kdykoliv jsem se maminky ptal, odpověděla asi takto: „O to se nestarej, to je již dávno za námi, věnuj se novým věcem a staré nech spát“.
O ukrývání JUDr Rudolfa Mareše ze skupiny ÚVOD u nás doma, někdy kolem roku 1942-1943-jsem se dozvěděl až po pátrání pana Mgr. Tomáše Jakla. Já v tu dobu byl „uklizen“ u dědečka a babičky v Bubenči, kde jsem vychodil druhou třídu. Babička byla anděl a dědeček kamarád. Dědeček býval ředitel základní školy a tak pochopitelně mne „trápil“ učením. Vzpomenu na jednu příhodu, každou neděli jsem musel přečíst kratičkou pohádku z Nedělních novin. Děsně nerad jsem tehdy četl, teď je to naopak. Přečetl jsem dědečkovi, že: „Chudá vodová šla do lesa na dříví“. „Kdo, že to šel na dřevo?“ Přečetl jsem dědečkovi, že „vodová“ a dědeček řekl, „Přečti to ještě jednou!“ Po dlouhém brečení jsem konečně přečetl dědečkovi, že „Do lesa na dřevo šla chudá vdova.“ Tak STRAŠNĚ mne dědeček trápil!
Dědeček mi chodil naproti ke škole, ale tak, aby to nevypadalo, že pro mne chodí!

Bylo nařízeno, že všechny rozhlasové přijímače musí mít vyštípané krátkovlnné rozsahy, aby nebylo možné poslouchat „Hlas Ameriky“. Myslím ale, že Češi mají největší vlohy na improvizaci. Stačil asi tři čtvrtě metru dlouhý měděný drát o průměru asi 0,8 mm, který se jedním koncem zapíchl do ladicího, vzduchového kondenzátoru a druhým koncem do zemnicí zdířky rozhlasového přijímače. Tímto opatřením mlčící rozhlasový přijímač ožil a krátkovlnný rozsah byl použitelný. Tento úžasný kus drátu se mezi lidem nazýval ČERČÍLEK a přes den se s ním přivazovaly např. květiny. Jak jsem jako kluk zjistil, mělo ČERČÍLKA mnoho lidí…
Ještě se používaly RÁMOVÉ ANTÉNY, což byl určitý počet závitů drátu na rámu nějakého většího obrazu. Natočením obrazu, bylo možno zlepšit poslech „Hlasu Ameriky“ a potlačit rušičky, vysílače různého kvílení a šumu, rušícího poslech.
V tu dobu jsem nesměl domů a tatínek i maminka přicházívali občas, pod rouškou noci, na kus řeči. Dědeček je vždycky obehrál v kartách, při tom řičel blahem a používal kartářská názvosloví. Já to vždycky obrečel, až mi maminka potají vysvětlila, že dědeček s babičkou mají málo peněz, ale nechtějí si vzít od maminky a tatínka ani korunu, ačkoliv nemají na jídlo. Tak se maminka s tatínkem domluvili, že se nechají obehrávat dědečkem v kartách. Tatínek ani nevěděl, jak se drží karty a prý to voral strašně. Od té chvíle jsem strašně fandil dědečkovi a řičel jsem s dědečkem…
Do třetí třídy jsem už chodil doma na Vinohradech, na Náměstí krále Jiřího – Jiřáku. U nás doma se najednou objevila mladá paní, paní Růženka. Rodiče jí za skříněmi v kuchyni udělali jakýsi pokojíček s postelí a lampičkou. Jen nějak nepamatuji, že by tam Růženka někdy spala. Vždycky se nějak objevila a opět zmizela a já měl za úkol s ní chodit nakupovat a způsobovat hluk. Posléze mi bylo vysvětleno, že je to proto, aby každý věděl, že u nás paní Růženka bydlí. Tenkrát jsem věci bral jako věty oznamovací, o kterých jsem nepřemýšlel.

Jak mi paní Růženka vysvětlila, ale až po smrti mé maminky, měla být totálně nasazena do nějaké německé zbrojovky kdesi v Německé Říši. Kamarádka poradila Růžence, aby se nechala najmout jako služebná do nějaké lékařské rodiny a že se pozeptá své paní – ta kamarádka také dělala SLUŽKU! Paní Růžence byla doporučena moje maminka, která si prý vzdychla a řekla SAMOZŘEJMĚ. A tak paní Růženka byla u nás zaměstnána jako SLUŽKA!! Bylo domluveno, že se u nás nebude mnoho vyskytovat, musí doma pomáhat s hospodářstvím. Proto jsem měl dělat hluk, když jsem šel občas s paní Růženkou, aby bylo vidět, že máme služebnou…

Obr.4. U paní Růženky: tchán, Růženka, jejich syn a dcera , já , maminka,
manžel paní Růženky. Asi 1950.

Těžce se mi to píše, protože paní Růženka byla v maminčině nepřítomnosti, mou druhou maminkou. Do třetí, čtvrté a páté třídy jsem chodil do školy na náměstí Jiřího z Poděbrad.

Miloval jsem film „Sněhurka a sedm trpaslíků“ . Měl jsem knížečku s nádhernými obrázky od Walt Dysney. Dostal jsem hadrovéhu trpaslíka Šmudlu. Neexistovalo jít do postele bez Šmudly!! Nevím už jak, ale jeden večer bylo za dveřmi slyšet škrábání a ozval se trpaslík Šmudla! Bylo mi ihned jasné, že je to táta. Nebyl jediný večer, kdy bych nevolal „Trpajzlíku!“ A trpajzlík přišel a povídal si se mnou…To je možná důvod, proč tak nekriticky miluji tento film a proč jsem ho s nepředstavitelnými potížemi kopíroval…

Někdy na začátku třetí třídy mi tatínek dal do rukou papír, na kterém nakreslil jak pojedu dvojkou na Karlovo náměstí, na stanici „U soudu“ vystoupím, půjdu rovně ulicí Myslíkovou, hned první ulicí zahnu vlevo, další hned vpravo a další hned vlevo. Tam u velkých vrat zazvoním…Nezazvonil jsem, táta mne sledoval od tramvaje a prý byl na mne krásný pohled, jak jsem šel podle papírku. Za těmi vraty byly laboratoře Vysokého učení technického…Byl jsem zcela mimo!! Domů jsem šel za ruku s tatínkem jak ve snách…

Snad ani ne za týden, bylo nádherné počasí, jsem dostal další papírek, složitou cestu s jedním přestupem z Vinohrad až na Smíchov do Škodovky, kde tatínek pracoval. Tam se mám hlásit u „verkšucáků“ ve vrátnici, samozřejmně německy, a chtít „Herr Fűgner“. Zvládl jsem to na výbornou, verkšucáci byli staří pánové, kteří mi tátu s úsměvem zavolali a píchačku že tátovi odpíchnou sami. S tátou jsme šli k vysokému náspu pro vlak. Potůček bohužel netekl, takže přehrada se nekonala. Ale společně jsme s tátou snědli jeden krajíc chleba a jeli domů. Ani ne za měsíc tatínek zemřel a já ztratil nejlepšího kamaráda.

Ve třetí třídě jsem měl kamaráda a jednou jsem s ním šel k němu domů na něco se podívat.

Jeho babička mne jemně upozornila, že by bylo lepší, kdybych s jejím vnukem nekamarádil, vysvětlí Ti to jistě Tvoje maminka. Maminka mi toho moc nevysvětlila, ale všiml jsem si, že kamarád měl na šatech žlutou hvězdu s nápisem JUDE.
Zanedlouho přestal kamarád chodit do školy. Za čas přišel do třídy pan ředitel s dopisem, a přečetl ho. Byl nějaký smutný a paní učitelka se rozplakala a vyběhla ze třídy.
Strašně jsem se těšil na svoje osmé narozeniny, tatínek mi totiž slíbil krystalku – nejjednodušší rozhlasový přijimač!!! Když nadešel den mých narozenin, měl jsem dovoleno přijít dřív ze školy domů. Přiběhl jsem domů, tam nikdo. Tátův pokoj zavřený, tak jsem otevřel a táta ležel v posteli. Měl pootevřenou pusu divnou barvu tváří a nebyl k probuzení. Maminka přišla téměř v tu chvíli a já jí řekl, že táta pořád spí. Maminka zahodila tašky a běžela k tátovi….Horší narozeniny neznám a nikomu bych tu situaci nepřál. Mne si vzala na starost naše sousedka paní Nezbedová a vlastně se v ten den o mne starali všichni v domě. Jen doplním, že tu krystalku ještě ten den oživil soused nad námi, také inženýr elektrotechniky. Ale v ten den jsem nějak radost neměl.

Bylo zvláštní, jak všichni se o mne starali. Chodil jsem dokonce i do továrny ALOIS DUDA za panem inženýrem Peřinou, to jsem ovšem nevěděl, že to byl technický ředitel továrny, já žil v domnění, že je to jen tátův kamarád a otec Honzy, mého kamaráda. Proto mne tehdy na vrátnici tak snadno pouštěli!!

Když jsme se po mnoha letech s Honzou náhodou sešli (ing. Jan Peřina, profesor na ČVUT) , dozvěděl jsem se od něj, že ing Jarolím je jeho strejda, který mne zná od narození, chodil k nám domů a já ho po letech na průmyslovce nepoznal!! Proto mne tak „strašně trápil“ při hodinách Elektrických strojů a jak jsme se se spolužáky shodli, dal nám do života nejvíc, hlavně svými dotazy „A proč ?“ Moje zkoušení z Elektrických strojů ing.Jarolímem, je na Fugnerfilmu…Honza tak věděl o všech mých průserech ve škole dříve, než moje maminka…Ale chtěl jsem psát něco jiného….

Když jsem Honzovi promítl maminčin stařičký rodinný film „Amerika“, je na Fugnerfilmu, a když se na obraze objevil mně neznámý pán, kterého maminka komentovala „to je známý celé naší rodiny, pan Tydlitát“ poznamenal jsem Honzovi, že pana Tydlitáta neznám…„Ty neznáš pana Tydlitáta???“ řekl Honza a pustil se do vyprávění.

Pan Tydlitát byl zástupce firmy ALOIS DUDA v Americe. V Americe totiž ještě v té době bylo mnoho stejnosměrných sítí a firma Duda vyráběla také vynikající stejnosměrné motory, dynama aj. Než Amerika vyhlásila válku Hitlerovi, dodávala firma Duda tyto stroje do Ameriky. Stroje byly zabaleny v bednách vyložených zinkovým plechem, pečlivě sletovaným, aby slaná voda na lodní cestě nezpůsobila nenávratné škody. Po vyložení strojů by se bedny měly zlikvidovat, je nesmysl vozit zpátky na Vinohrady americký vzduch. Ale pan Tydlitát naložil prázdné bedny konzervami, jižním ovocem a odeslal expres do továrny DUDA na Vinohrady. Když bedny dorazily do továrny, v administraci udělali přesný soupis všech zaměstnanců od ředitele po uklízečky a podle počtu dětí zaměstnanců přesně rozdělili všechno co v bednách dorazilo.
Prý se to stalo několikrát a nikdo to neudal!!
Paní Růženka se u nás vyskytovala čím dál méně, zatím co já jsem byl častěji u paní Růženky v Benátkách nad Sázavou. V Praze se o mne začala starat slečna Eva, to byla dcera ing.V. Kády a paní Kádové. Ti bydleli nad námi a protože ing. Káda byl inženýr elektrotechniky, byl jsem u nich denně! Nevím, měli-li radost. Měli ještě syna, tomu mohlo být tak dvacet, ale já byl pro něj příliš malý…

Asi bych měl trochu popsat Kádovi. Ing. Káda byl Čech a paní Kádová Němka. Brali se snad někdy za první republiky a bylo to šťastné manželství. Paní Kádová uměla velice špatně česky, ale jinak to byla destilovaná dobrota, snad přímo andělská. Němci dostávali zvláštní příděly cizokrajného ovoce a paní Kádová celé příděly rozdělovala mezi všechny děti v domě. Roznášela ty čtvrtky banánů a části pomerančů po domě všem dětem na krásných talířcích. Měli jsme ji všichni rádi.

Já jsem neustále zdržoval pana inženýra a tu jednou řekla paní Kádová „Du Wenzel….“ proč ty ho nevezmeš do nějaké továrny, on by to jistě rád viděl….A tak mne pan inženýr vodil po továrnách, kde revidoval elektrickou instalaci. Držel mne pevně za ruku a pokud potřeboval obě ruce, držel mne nějaký dělník… Poučil mne, jak se zjišťuje zatížení elektromotorů….Pokud na motor sáhnu a je jen vlažný, pracuje nehospodárně. Pokud na motoru jen tak tak udržím ruku, je motor zatížen správně. Pokud na motor plivnu a zasyčí to, je motor přetížen. Tuto poučku používám dodnes!!
Pan inženýr dbal na to, aby moje konstrukce nebyly vysloveně životu nebezpečné, což ho značně zaměstnávalo… Pokoušel jsem se postavit dvoucestný usměrňovač se rtuťovými elektronkami pro nabíjení tátových akumulátorů, což, jak uznáte, bylo pro devítiletého kluka příliš! Pan inženýr mne tenkrát od tohoto úkolu nenápadně odvedl. To pokračovalo tak, že ve svých třinácti letech jsem si sám dojel vlakem do Volyně, pro tátův usměrňovač, ale to je již popsáno v jiné povídce.

Jednu zimu byly strašné mrazy a protože nebylo uhlí, byly vyhlášeny „UHELNÉ PRÁZDNINY“. Maminka se domluvila s tetou Evou (tátovou sestrou), která žila v Budějovicích, a byl jsem poslán vlakem do Budějovic, protože tam měli čím topit. To nepřenesla přes srdce moje babička a že pojede se mnou. Babičku jsem od budějovického nádraží dovedl k tetě Evě sám. Bylo to snadné: od nádraží první ulicí rovně, pak zahnout doleva, další ulicí doprava, úhlopříčně přejít park, další ulicí rovně, další doprava a jsme u tety…Babička si s tetou Evou rozumněly přímo ideálně.
Se strejdou Pepou jsme si rozumněli jako technici, byl to strojní inženýr, revizní inženýr, se specializací na kotle. Jako revizák uhlí NĚJAK měl. Brával mne také do továren, ale nedržel mne za ruku, přeci jsem technik a nestrkám si ruce kam nemám!! Byl jsem strejdou Pepou poučen, že správný technik drží ruce ZA PRDELÍ, aby si je nestrčil do stroje. Poučen takto důstojně, dodržuji toto pravidlo dodnes a snažím se toto pravidlo přenést i na mladou generaci!

Když jsem zjistil, že v pivovarských sklepích BUDVARU mají všechny žárovky z bezpečnostních důvodů na 24V, škemral jsem strašně na strejdovi alespoň o jednu žárovku na 24V. Strejda řekl důrazně jednomu vysoce postavenému činiteli, který nás doprovázel „DEJ TOMU MALÝMU INDIÁNOVI JEDNU ŽÁROVKU NA 24V AŤ MÁM OD NĚJ POKOJ!!“. Tu žárovku jsem měl velice dlouho!
V ten čas jsem v Budějovicích dostal chřipku a musel ležet. Za tetou Evou přicházívala paní Petronka na občasnou výpomoc. Petronka si sedla ke mně a vyprávěla mi ÚŽASNÉ pohádky. Pohádky byly tak peprné, že jsem brečel smíchy a díky tomu jsem se rychle uzdravil! Teta Eva říkala Petronce: „PETRONKO JE TO JEŠTĚ DÍTĚ!!“-„Jakýpak dítě, je to už mužskej, tak ať se poučí.“ Zlatá, nezapomenutelná Petronka!!
Aby byl výčet událostí co pamatuji před revolucí 1945, alespoň trochu úplný, musím popsat události s paní Růženkou. Tedy za prvé, s paní Růženkou jsme si tykali a já ji oslovoval Růženko. Já zas byl pro ni Milánek. Nevím jak jsem se prvně „octnul“ doma u Růženky. Spával jsem na peci, přesně tam co spávali pohádkoví hrdinové, zvláště hrdinové od pana Lady. Lítal jsem s kluky bos, v kraťasech po kraji a ve velkém lomu, to zklamání po letech, byla to jen trochu příkrá stráň…

Když jsem chodil s kluky pást husy, provázel mne vždy jejich pes Haryk. Růženčino hejno (asi pět hus) mne napřed seštípalo, ale nakonec mne mělo rádo. Dokonce jedna husa mi dávala hlavu do klína..Kluci mne naučili opékat brambory v ohníčku. Připravit takový ohníček na opékání nebylo jen tak! Brambory nutno opékat jen ve žhavém popelu a určit okamžik akorát upečeného bramboru byl kumšt! Také chvíli trvalo, než jsem se naučil běhat bos po strništi, ale zvládl jsem to! Bosé nohy trochu zábly a tak mne kluci naučili zahřívání bosých nohou v čerstvých teplých kravincích. První šlápnutí do teplého kravince bylo sice trochu nezvyklé, musilo se šlápnout zvolna, aby se kravinec nerozestříknul, ale zvládl jsem tuto zvláštní techniku rychle.

Když jsem se vrátil s hejnem hus zmazán od popela a sazí z pečených brambor a nohy po kolena od zaschlých kravinců, Růženka plakala, ale já byl šťastný jak v nebi a pamatuji si to dodnes…Tchán Růženky byl místní kovář a byl tudíž velice vážený! Brával mne sebou na houby, ale protože jsem nikdy nic nenašel, tak mne nenápadně DĚDEČEK, směl jsem ho tak nazývat, naváděl k hřibům. Nejraději jsem byl v kovárně, SMĚL JSEM TAHAT MĚCHY, které dmýchaly vzduch do kovářské výhně. Zíral jsem, jak vzniká dožluta rozžhavená podkova, jak do ní děda proráží otvory pro hřeby, byl bych tam vydržel snad stále. Nemusím snad psát, že také okovával koně…

Jednou přivezli dlouhý borový kmen a umístili ho na dvě veliké, dřevěné kozy. Dědeček přinesl snad tři metry dlouhý nebozez o průměru snad deset centimetrů. Měl dlouhou špičku, která ho vedla středem klády při vrtání. Nebozezem otáčeli dva svalnatí mužští a měli co dělat! Tím nebozezem vyvrtaný kmen tak představoval čerpadlo a trubku k pumpě na vodu.
Ve stodole byl ohromný stroj, ke kterému jsem nesměl chodit, měl dva veliké nože, které při otáčení klikou řezaly vojtěšku se slámou na krátké kousky. Jen jednou jsem směl klikou otočit a uříznout věchýtek vojtěšky, no nezvládl jsem to. Na téže hřídeli, jako nože, byla přišroubována řemenice na plochý řemen, v průměru jistě přes metr. Přivezli žebřiňák čerstvě pokosené vojtěšky a začalo něco, naprosto nezapomenutelného!!

Obr.10. Mobilní elektromotor pro pohon hospodářských strojů.

Odněkud přivezli vozík na litinových kolech. Vlastně to nebyl vozík, ale bedna, ze které koukala stupňová řemenice. Růženčin manžel a tchán pracně nastavovali rovnoběžnost hřídelí řezačky a té řemenice, co vyčnívala z bedny. Jak jsem správně uhodl, v té bedně byl ukryt asi tříkilowattový, trojfázový asynchronní elektromotor. Pak navlékli na řemenici motoru a řezačky dlouhatananánský plochý, kožený řemen a opět kontrolovali rovnoběžnost hřídelí. Když se rovnoběžnost zdála dobrá, dědeček si stoupl s hráběmi k řezačce, já se musel schovat do chodby, Růženčin manžel s druhými hráběmi si stoupl k řemenici motoru a teď to začalo!!
Růženka uvnitř bedny s motorem přepojila rukojetí přepínač motoru do hvězdy na síť. Motor zabručel a začal se otáčet. Pánové s hráběmi nedovolili řemenu, aby spadl a řezačka začala vydávat děsivé zvuky krouhacích nožů. Když motor dosáhl téměř plných otáček, Růženka rukojetí přepojila motor do trojúhelníku, motor zabručel a řezačka se ďábelsky roztočila. Zíral jsem s otevřenou hubou, promiňte! Oba pánové si oddechli a Růženka začala do řezačky cpát vojtěšku se slámou. To byl rachot!! Oba pánové přiskočili a nutili hráběmi zatížený řemen, aby běžel stále po řemenicích. Nařezaná vojtěška se slámou lítala po celé stodole, dvorku a i na střechu něco zbylo. To byl pekelný tanec!!
Ale jednou se potměšilý řemen nepodařilo na řemenicích udržet… Na dvorku se objevilo mimozemské, kruhové svištící těleso, nejméně tři metry v průměru, které se dalo po zemi do pohybu. Proletělo po dvorku, proletělo bránou, přelétlo silnici a letělo do polí. Nepříliš daleko těleso pozbylo kruhového tvaru a řemen se uložil do pole. Pochopil jsem, proč jsem musil být ukryt v chodbě!

Jednu neděli přijela na pár hodin maminka. Předvedl jsem jí, jak pasu husy, jak běhám bos po strništi, jak si ohřívám nohy v kravincích, maminka se smála, až jí tekly slzy… Upekli jsme jí také bramboru, kterou ráda snědla. Zmazala se při tom stejně jako my. Růženka byla z toho celá pryč, ale maminka ji ujistila, že také pásla husy, nohy si ohřívala v kravincích a strašně ráda jedla v ohníčku pečené brambory.

Mléko od krav se musilo odevzdávat a NESMĚLO se odstřeďovat. Každý zemědělec musil odevzdat alespoň část své odstředivky na mléko. Růženka se domluvila se sousedkou a každá odevzdala takovou část odstředivky, která šla nahradit tou částí, kterou měla sousedka. Občas jsem přenášel ty části v košíku s bramborami, kde na dně byla potřebná část odstředivky. Byl jsem poučen, že se mám s košíkem courat, aby to nevypadalo nápadně.

Ačkoliv všude řádila válka, u Růženky byl ráj.