<<< první část Válečné dětství

Pátého května byla sobota a já šel do školy na Náměstí Krále Jiřího. Nedivte se, v sobotu se pracovalo a byla i škola. Co bylo ve škole si nepamatuji, jen k naší velké radosti nás pustili nějak dříve domů. Musím důrazně upozornit, že to co popíši, je opravdu jen z mé klukovské paměti a to je již opravdu velmi dávno.

Šel jsem domů pěšky, byly to jen dvě stanice tramvají a já jsem rád chodil pěšky. Po cestě byl obchodní dům, spíše domeček, který jsem vždy navštívil. Mívali tam zajímavé věci. Po cestě mne upoutaly zajímavé události, dost obchodníků stálo venku „na štaflích“ a zamazávali německé nápisy, většinou něčím černým, co stékalo na zem.

Pak jsem byl upoután vyvěšeným československým praporem! Vždyť to se přeci nesmí!! Raději jsem vzal nohy na ramena a pádil domů. Klíč od bytu jsem měl na silném provaze na krku, tedy jsem odemkl a to překvapení, maminka už byla doma. Mrsknul jsem tašku do kouta, jako správný kluk a letěl mamince sdělit, že jsem viděl československou vlajku!

Maminka měla slzy v očích a poslala mě ven, ještě si chvíli hrát. Vzhledem k tomu, že nejezdila žádná auta a Křižíkovu tramvaj bylo slyšet na hony daleko, byla ulice zcela bezpečná pro klukovské hry. Na krajích chodníků byly hromady odpadků, neodvážely se, nebyl benzín a staré parní sentinely, ve kterých se dalo topit čímkoliv, na to nestačily. Tedy přímo ráj pro kluky!

Nemohu opomenout upozornit, že Sentinel MUSIL za sebou táhnout řetízek po zemi, který jej uzemňoval. Pokud někdo řetízek nadzvedl, nabíjel se sentinel vysokým elektrostatickým napětím. Nadzvedávání řetízku byl jeden z kanadských žertíků starších kluků. Tento veledůležitý řetízek dnes už nikdo nezná…

Protože bylo právě po dešti, stavěli jsme hráze z písku a odpadků, ale byli jsme odvoláváni domů k obědům. Tenkrát se dalo volat z oken, bylo totiž ticho, to je dnes vyloučeno.

Já byl také zavolán k obědu, maminka měla zapnutý rozhlasový přijímač, když se náhle přerušila hudba z gramofonových desek a ozvala se zoufalá výzva rozhlasáků: „přijďte nám na pomoc“. Maminka odložila lžíci, odněkud vyhrabala pečlivě ukrytý sokolský kroj, oblékla se do něj a šla bránit Rozhlas. Mně předala do opatrování paní Nezbedové, že by mamince hrozilo nějaké nebezpečí, to mne ani nenapadlo. K mamince se přidal i Jarka, patnáctiletý syn Nezbedových. Co bylo dále, lze vyčíst z maminčiných zápisků. Já s kluky obíhal sousedy, všude slavnostní nálada a slzy, ale hlavně jsme všude dostali něco dobrého.

Z okna jsem viděl jak na rohu u hospody U Sládečků stál německý voják a pušku měl spíš jako hůl. Najednou se objevil shluk lidí, velký šrumec a za chvilku se lidé rozešli a na zemi byl rozšlapaný voják. Maminka se vrátila domů nějak k večeru, stvořila večeři a mne uložila do postele. Kupodivu jsem usnul, i když bylo slyšet střelbu.

Jak je v maminčině popisu, byl jsem probuzen asi ve čtyři hodiny ráno hlukem z ulice. Všichni z domu stavěli barikády z dlažebních kostek vytrhaných z ulice. Bylo to velice vzrušující a také jsem pomáhal, odnesl jsem asi dvě dlažební kostky, byly opravdu strašně těžké…
Každý dal na barikádu co měl, byly to podivné pocity, pan Kašík, instalatér, do barikády vložil drahé záchodové mísy, kameninové roury, litinové roury…Od DUDŮ dělníci přiváželi na rudlech nádherné nové elektromotory, které nesměly zvlhnout a na barikádě na ně lilo ze zamračeného nebe, porazili i stromy a vecpali je do barikády. Nějak jsem to těžko chápal, takové strašné škody!!!
Jarmila z pekařství Hrabánek, nosila v košíku housky a dávala NEMYTÝMA rukama ukousnout, já jsem si stále musil mýt ruce a najednou si nikdo ruce nemyl a do jedné housky kousalo NĚKOLIK lidí!!!
Hrabánkovi pekli chleba jak na běžícím pásu a mužští ten chleba nosili NA HŘBITOV , prý tam byli partyzáni. To bylo tolik nepochopitelných věcí!
V paměti mi zůstane nesmazatelně zvuk z rozhlasového přijimače: ozvala rána, jak položili přenosku na gramofonovou desku – pak šum a sykot odřené stanardní desky a fanfáry ze sokolského pochodu LVÍ SILOU VZLETEM SOKOLÍM…Pochopil jsem, že je to znělka našeho jediného vysilače!

Zvuková ukázka pochod Lví silou.

Střelba neutichala, naopak a tak jsme se všichni stěhovali do sklepa, do protileteckého krytu. Já jsem to považoval za nesmírně krásné a vzrušující! Spát se všemi lidmi z domu a s klukama na jednom místě na zemi vystlané polštáři, dekami v uhelném mouru…
Ing. Káda zatím instaloval jejich rozhlasový přijímač ve sklepě do provozu schopného stavu. Pan inženýr opiloval zrezatělou vodovodní trubku, omotal drátem a druhý konec drátu zapojil do rozhlasového přijímače jako uzemnění. Přijímač musil mít také antenu, vysilač byl slabý a přijímač ve sklepě byl dobře odstíněn železobetonovou konstrukcí domu. Ing. Káda připojil dlouhý drát do přijímače, táhnul jej po stropě (aby se o něj nezakopávalo) ven ze sklepa až ke schodišti. Tam opiloval kousek zábradlí, které bylo celistvé z přízemí až do pátého patra. Na opilované místo zábradlí pevně přivázal drát vedoucí do rozhlasového přijímače. Anténa byla perfektní!

Jenže vysilač nevysílal! Po zásahu do budovy rozhlasu na Fochově, Schwerinově, Stalinově, Vinohradské třídě (kdoví, kolik ještě měla názvů), bylo vedení na několika místech zpřetrhané a tak se pracovníci rozhlasu přemístili do Husova sboru na Vinohradech, kde bylo tajné náhradní stanoviště. Telefonní spojaři zajistili spojení s vysílačem ve Strašnicích. Jenže pracovníci Rozhlasu po cestě rozbili gramofonovou desku LVÍ SILOU VZLETEM SOKOLÍM a nebylo tedy poznávací znamení jediného českého vysílače!
Vyslechl jsem jednou krásné vyprávění technika, jak v dešti střel utíkal z Vinohrad domů na Letnou, zabalil svou desku s pochodem LVÍ SILOU VZLETEM SOKOLÍM mezi dva polštáře do krabice, a utíkal opět na Vinohrady. Teprve pak bylo možno obnovit vysílání.
Kluci našli díry ve zdech domů, kudy lidé procházeli k nám pro chleba. No to bylo něco! Dalo se tak vlastně prolézat z domu do domu a obejít, spíše oblézt, celý blok domů. Bohužel nám to prolejzání rodiče brzy zatrhli…
Osmého května ráno odešla maminka do lazaretu, polní vojenské nemocnice ve Vinohradském pivovaře. Byl jsem dán do péče paní Nezbedové, vlastně obyvatelům celého domu. To jsem měl velice rád, mohl jsem volně pobíhat s kluky po celém domě, nebo ve sklepě. Na oběd jsem byl u nějakého souseda, byli jsme jedna rodina. Maminka přišla až k večeru, uvařila něco k jídlu a tentokrát jsme spali v předsíni.

Devátého ráno mne maminka vzbudila brzo, musila do lazaretu a chtěla mne vzít sebou, abych také trochu té revoluce zažil. Po cestě nás předjel konvoj mnoha německých tanků a pásových vozidel, já se se zájmem díval a vůbec mi nepřišlo, že by nás mohli postřílet. Do lazaretu jsme dorazili bez potíží a maminka mne nechala na nádvoří pivovaru. Na nádvoří bylo množství dřevěných sudů od piva na veliké hromadě. Usmyslil jsem si, že by bylo krásné, procházet se po té hromadě sudů. V cestě byly ale nějaké postavy, pod prostěradly. Byli to mrtví. Abych se dostal k té hromadě sudů, musil jsem ty mrtvoly překračovat. Byl jsem už tak otrlý, že mi to nečinilo žádné potíže.

K hromadě sudů jsem se dostal, vylezl na ně a pobíhal po nich zcela bez obav. Že by se mohly sudy zřítit a rozmačkat mne, to mne vůbec nenapadlo. Dopoledne uteklo jako voda a maminka uznala, že návštěva polního lazaretu by mi mohla stačit a šla se mnou domů. Maminka mne zanechala mezi kluky a šla tvořit něco k obědu. Měl jsem nakázáno přijít za chvíli domů na oběd. Když jsem uznal, že by ta chvíle mohla být, šel jsem nahoru do bytu.

Když jsem byl někde v mezipatře, ozvala se strašná rána. To nelze popsat, je to sice rána, ale současně strašné zalomcování. Skleněná stěna na schodišti se prohnula ke mně, strašně zapraskala, prohnula se celá do dvora, opět se prohnula ke mně a celá se s třeskotem vysypala na schody kolem mne. Stál jsem jak solný sloup do půli lýtek ve střepech. Než jsem se nadál přiřítili se snad všichni sousedi a jali se mne vyhrabávat ze střepů. Neměl jsem ani jedno škrábnutí, když mne sousedi vynesli domů…

Někdy v tu dobu jsem zažil velice silný zážitek, do sklepa se přiřítili příslušníci Národní gardy a hned chtěli Kádovi, označené bílou páskou jako Němce, odvést na bourání barikád. A teď jsem zíral: všichni sousedi ve sklepě obstoupili Kádovi a jednohlasně řekli, „JEN PŘES NAŠE MRTVOLY !!!“. Kádovi tak patřili k nám a nikdo jim nesměl ublížit. Paní Kádová seděla v koutku a tiše plakala.

Šli jsme k Rottrovům zatelefonovat strejdovi Slávovi a babičce. Se strejdou Slávou se maminka domluvila docela snadno, telefon měli sousedi v domě, ale domluvit se s babičkou bylo velmi obtížné. Telefon měli jen v sousedním domě! Znamenalo dovolat se tam, poprosit o vyřízení vzkazu a jejich syn, asi stejně starý jako já, obíhal sousední domy s papírky se vzkazy. Mohli jsme jen doufat, že to babičce vyřídil.

Odpoledne jsme s maminkou vyrazili do Prahy. Časově přesnější sled událostí je možno vysledovat v maminčiných zápiscích. V mé paměti je to jen nepřehledný sled událostí.

Ještě než jsme došli ke strejdovi Slávovi, vzal si mne jeden voják na sovětský tank. Byl to takový divný pocit, já ověšený trikolorami a československou vlajkou, jako poznávací znamení, stojím na tanku dost nejistě. Naštěstí to maminka vyfotografovala.

Václavské náměstí se podobalo smetišti a zbořeništi, na zem visely zpřetrhané dráty a trolej tramvaje, všude tanky, zvířený prach a silný halas. Občas i střelba, ale to se mne netýkalo…S babičkou jsme se jako zázrakem sešli na Staroměstském náměstí u Husova pomníku. Trochu jsme si tam odpočinuli a šli zas babičku vyprovodit zpátky do Bubenče. Ale šli jsme jen kousek. Vraceli jsme se domů na Vinohrady. Nešlo jít Stalinkou – Vinohradskou, u Rozhlasu nebylo ještě bezpečno…Chtěli jsme se stavit u strejdy Slávy, ale tam se také ještě střílelo, tak půjdeme k tetě Vlastě. Po cestě jsem viděl ležícího sovětského vojáka, spíš kluka, na řídítkách motocyklu a tvrdě spícího v tom kraválu. Ve spánku ho hlídal jeho kamarád…

U tety Vlasty bylo střídmé pohoštění, ale teta Vlasta přinesla něco úžasného, schovávala to celou válku pro tuto příležitost, konzervu s ANANASOVÝMI KROUŽKY !! To byla taková vzácnost, nelze popsat, teta to podávala na velice vzácných talířcích !!! Dnes takovou konzervu můžete zakoupit téměř všude, ale NIKDY to nebude konzerva pečlivě uschovávaná šest let!!

Nějak jsme došli domů na Vinohrady, já padl do postele, snad jsem se ani nesvlékl…

Fotografie k Válečnému dětství

[Ukázat prezentaci]

Příběh Válečné dětství [066]