MOJE ZVUKOVÉ A OBRAZOVÉ ZAČÁTKY

Vskočím rovnou bez dlouhých úvodů do svých asi deseti let.

Maminka při své práci na ministerstvu zdravotnictví propagovala zdravotnickou osvětu nejen slovy, ale i obrazem a zvukem. Začínala točit zdravotnické filmy svou stařičkou kamerou a když asi zjistila, že je na to zapotřebí trochu lepší kamera, zbyl kus exponovaného zdravotnického filmu ve stařičké kameře a my, kluci jsme přes tento exponovaný film natočili film Brigáda. Zachovala se i jedna gramofonová deska s jejími zdravotnickými radami Obr.2. Já ale pamatuji občasné domácí promítání zdravotnických filmů, kdy maminka nechala přivézt zvukový 16mm projektor k nám domů a promítala zdravotnické filmy, ke kterým se přidaly i naše rodinné filmy. Maminka měla, také díky panu Voskovcovi (jehož dopis mamince, jsem v poslední chvíli zachránil před spálením Obr.4.) čilou korespondenci s americkými zdravotnickými organizacemi. Jistě nemusím psát, že mne maminka naučila zakládat film do projektoru a tak veškeré promítání doma, jsem obstarával já.

Jednou jsem shlédl doma americký film o komáru Anopheles (snad se tak píše), který roznáší malárii. Nevím proč, ale film se mi vryl do paměti. Nebudete mi věřit, ale za pár dní jsme měli ve škole v hodině biologie o malárii a komáru Anopheles. Přihlásil jsem se a oslňoval znalostmi boje proti malárii. Paní učitelka Lišková Obr.1. se mne ptala, kde jsem se takové věci dozvěděl a já jsem jí všechno řekl. Paní učitelka si posteskla „Škoda, že nemůžeme ten film vidět!“ Já jsem řekl s dětskou naivitou, že to není problém a že to zařídím.

Nevím už jak se na to maminka tvářila, ale v domluvený den přivezli projektor a film k panu školníkovi, do bývalého gymnázia na Lobkovicově náměstí Obr.3. Já na vrcholu blaha jsem s několika spolužáky odstěhoval projektor ALMO 16 ve dvou kufrech Obr.6. (ještě dnes se prohýbám pod tou vahou) do posluchárny fysiky a nainstaloval projektor, který se musel skládat ze dvou částí. Celou instalaci sledovala vynikající učitelka fyziky paní Anna Vlčková, Obr.5. kterou jsem měl strašně rád.

Pak se do posluchárny začaly hrnout davy žáků, nevím kolik, protože se vystřídala během dvou projekcí celá škola. To byl nesmírný svátek, protože na školách nebyly žádné projektory, o televizorech nemluvě, ty neexistovaly ani v pohádkách. Projekci jsem spustil, film se promítal bez potíží, jenže zvuk byl anglický. Teď jsem užasl- paní učitelka Vlčková si stoupla k plátnu a plynně překládala anglický text. Krátce byl to můj velký svátek a mně bylo 12 let a kousek. Abych zas byl trochu kritický, věděl jsem jak se zakládá film, ale to bylo taky všechno.
Když asi za rok škola dostala projektor ALMO 16, učil jsem paní učitelku, jak se zakládá film, ale to už jsem věděl o trochu víc než jen jak se zakládá film, protože jsem denně ležel v knize, která zbyla po tatínkovi „Zvukový film a jeho obsluha“Obr.7. Knihu mám dodnes, napsal ji prof. Dr. Ing. J.Strnad, tatínkův dobrý kamarád. Kniha je značně ohmataná a plná poznámek: „Strnad je blbec“Obr.8. Byla to moje nejčtenější kniha z klukovských let, hned po „Tajuplném ostrově“ Julese Vernea.

Někdy v zimně 1949 jsem se rozhodl napodobit první pokusy o záznam zvuku na gramofonovou desku.

Nasbíral jsem vyhozené nedopalky náhrobních svíček, roztavil v maminčině kastrolu a nalil do dortové formy. Ještě že byla zrovna u nás moje jedinečná babička. Forma byla konstruovaná na těsto, ne na roztavený parafin, který ihned protekl a nasákl se do ubrusu. Zbylo ještě dost parafinu i na koberec. Moje jedinečná babička bez zbytečných řečí spustila záchranné práce. Co se dalo oloupat se oloupalo, zbytek se vysál do novin pomocí horké žehličky. Představte si, že mi pak babička pomohla desku v dortové formě odlít bez katastrof. Desku jsem uprostřed provrtal a nasadil na talíř maminčina gramofonu. Starou přenosku (která už byla moje) jsem zapojil místo reproduktoru v rozhlasovém přijímači a ocelovou snímací jehlou v přenosce „ryl“ v otáčející se parafinové desce spirálovou drážku. Pozor-profesionálové záznam do desek „řeží“!!!! Když jsem „poryl“ celou desku, vyzkoušel jsem, jak deska hraje. Ještě dnes je mi líto maminčiny přenosky, která měla již safírový snímací hrot a musela se prodírat zbytky knotů, které zbyly po svíčkách! Ale k mému překvapení něco skutečně hrálo! Dobrák babička si desku nechala přehrát ještě jednou a velice ji pochvalovala. Když přišla maminka z práce, přehrál jsem jí desku, kterou jsem měl zatím v lednici, aby parafin ztvrdl a ještě jedno přehrání vydržel. Jenže maminka nesdílela moje nadšení a slyšela knoty, přeskakování drážek a vůbec všechny vady. Měla pravdu, ona byla vždycky spravedlivě kritická, ale já tenkrát potřeboval moc nějaké uznání.

Na jaře 1949 chtěl učitel tělocviku na překrásném školním hřišti (dnes je zastavěné hnusnou školičkou a několika nafukovacími halami) uspořádat velký školní turnaj. K tomu bylo nutné rozhlasové zařízení, které nebylo. Přišel jsem s nápadem, že by k tomu šel využít zesilovač projektoru. Projektor byl ale tak posvátný, že o použití pro tento účel, nebo dokonce o použití jen zesilovače, nebylo možné ani uvažovat!! Jenže já šel rovnou s nápadem za paní ředitelkou, Obr.9. které jsem tím vyrazil dech, ale nakonec svolila. S kamarády, muselo nás být víc abychom to zvládli, jsme vymysleli plán: na balkónek Obr.11. nad hřištěm umístíme mikrofon, zesilovač a reproduktor. Na balkónek nevedly žádné schody, všechno se musilo vytáhnout po žebříku. Nejhorší byl zesilovač nešikovného tvaru a tak těžký, že i v dospělém věku bych měl co dělat, ale zvládli jsme to Obr.10.

Na balkónku, ale ani v blízkosti nebyla zásuvka. Nejbližší zásuvka byla až v kabinetu učitele tělocviku, t.j., až za celou tělocvičnou a jakousi předsíňkou. Úhrnem tak 30m. Musíte mi to věřit, podívat se nemůžete, protože všechen prostor nádherných hřišť je zastavěn ohavnými nafukovacími halami. Udělali jsme sbírku všech možných prodlužovaček a žehličkových šňůr a dostali jsme se ke dveřím tělocvičny. Jak přes celou tělocvičnu a na balkónek po žebříku? Improvizoval jsem již tenkrát: natáhl jsem dva lakované dráty (jaké se používají na vinutí strojů) průměru 0,4mm přes celou tělocvičnu, až na balkónek. Již z hodin fyziky jsem věděl, že je výhodnější pro dlouhá vedení vyšší napětí a proto jsem vedl tím tenkým drátem 220V a teprve na balkónku byl transformátor z 220V na 120V. Zesilovač, vlastně celý projektor byl na 120V, protože projekční žárovky na 120V mají vyšší světelný tok..

Trochu jsem měl strach, že se může někdo dotknout těch tenkých drátů, které vedly přes tělocvičnu 220V a protože se značně prověšovaly, šlo na ně pohodlně sáhnout. Vyřešil jsem to lehce: každý drát procházel jedním kruhem ( tělocvičné nářadí!!) a po instalaci se kruhy i s dráty vytáhly ke stropu. Pan učitel mne ujistil, že zajistí, aby do tělocvičny neměl nikdo přístup. Stejně jsme pro jistotu umístili na ovládací lano kruhů velký varovný nápis.

Měl jsem tedy na balkónu síťové napětí, mikrofon nám půjčil pan školník (mikrofon měl zázrakem potřebný konektor, s tím bych měl vzhledem k malému mikrofonnímu napětí problémy) a gramofon jsem přinesl svůj vlastní-instalovaný v papírové krabici od bot. Byl to gramofonový motorek bez regulace otáček (ten jsem zničil), takže běžel mnohem rychleji, ale to nevadilo, protože jsem jej uměl palcem brzdit. To není jednoduché, chce to cvik a naštěstí jsem měl navíc absolutní sluch, jak ke svému zděšení zjistila moje učitelka na klavír.(„Můj nejhorší žák má nejlepší sluch!!!“) Využíval jsem tento dar po celý život k hodnocení technických zařízení a to bylo pro mne velmi důležité.
Připojení gramofonu k zesilovači by bylo jednoduché, kdyby přenoska měla potřebný konektor (variace na Jack 6,3mm). Protože konektor nebyl, nastoupila improvizace. Sroloval jsem jízdenku z pražských tramvají, tenkrát byla z novinového papíru o rozměrech 5 x 10cm,vzniklou trubičkou jsem protáhl holý drát o průměru 0,4mm a navinul z něj na konec trubičky asi 10 závitů Obr.12. Tak vznikl „živý“ kontakt konektoru. „Studený“ kontakt vznikl omotáním zbytku trubičky holým drátem, s malou mezerou od „živého“ kontaktu. Improvizovaný konektor fungoval naprosto dokonale.

Při použití mikrofonu, vznikla zákonitě kladná zpětná vazba a zařízení začalo pískat. To jsem slyšel poprvé v životě, ale kupodivu mi došlo dost brzo, že je to tím, že mikrofon „slyší“ reproduktor a zařízení se rozkmitá. Vyřešil jsem to snadno: v tělocvičně jsem vyšplhal na šplhací lano a sousední lano jsem sundal z háku-to měl vidět pan učitel tělocviku, jak jsem střelhbitě šplhal. Na takto získané lano jsem pověsil kufr s reproduktorem a spustil jsem jej z balkónku dolů, asi o metr níž. Tím se zpětná vazba potlačila do té míry, že s ní již nebyl problém. Neodpustím si štiplavou poznámku, že zesilovač měl nízkofrekvenční výkon 10W a bohatě stačil ozvučit fotbalové hřiště.
Na programu sportovního odpoledne bylo i prostné cvičení žáků školy na hudbu nahranou na gramofonovou desku. Po celý nácvik i při cvičení před veřejností, jsem brzdil gramofonový motorek palcem. Večer jsem měl palec celý ošoupaný, ale nikdo nic nepoznal a ani jednou to „nekňourlo“.
O rok později, to mi bylo již čtrnáct, konalo se opět sportovní odpoledne, ale v tělocvičně byli ubytováni cvičenci nějakých sportovních her a tak vedení 220V přes tělocvičnu bylo nemožné. Vylezl jsem na plochou střechu tělocvičny a tenké dráty jsem uvazoval na „špagátky“ různé délky a věšel ze střechy dolů, takže mezi nimi byla bohatá mezera aby se nemohly dotknout. Můj gramofon byl nahrazen maminčiným, Obr.13. k čemuž maminka svolila až po telefonické prosbě paní ředitelky. Moc se neusmívejte, ještě tenkrát byl gramofon velice vzácný a drahý. Transport gramofonu po žebříku maminku také příliš nenadchl, ale začínala mně asi trochu věřit.

Na tomto shromáždění jsem také skládal pionýrský slib, pomiňme politické aspekty (nevím co to slovo znamená, ale používá se při těchto příležitostech) a věnujme se technickým zajímavostem. Měly se zahrát obě hymny (zase ty hymny) při čemš sovětská byla zaznamenaná na velké desce a měla asi pět slok. Tehdy jsem už uměl utnout regulátorem hlasitosti další sloky, takže by se zahrála jen jedna sloka sovětské hymny a pak naše, která byla jen krátká. Protože jsem měl skládat slib, musel zařízení obsluhovat spolužák, který utnutí nezvládl a museli jsme v pozoru s pionýrským pozdravem vyslechnout všech pět slok a pak ještě naši hymnu. Všichni jsme mysleli, že nám ruce upadnou a tiše jsme slibovali spolužákovi STRAŠLIVOU pomstu. Nakonec jsme mu nic neudělali, protože než jsme vylezli po žebříku nahoru, tak nás to přešlo…
Maminka tam také byla, ale nenapadlo jí, úžasné zařízení zdokumentovat fotografiemi.