STANOVÝ TÁBOR V RUMUNSKU – cívkový (kotoučový) magnetofon.

Záměrně nepíši kde v Rumunsku, protože jsem to již zapomněl. Ale trochu po pořádku.
Maminka zamluvila zájezd s Čedok do Rumunska. To bylo za socializmu značně obtížné, ale to vynechám. Krátce-dorazili jsme do krásného hotelu u pláže a jali se koupat a rekreovat. Hned vedle toho krásného hotelu byl poněkud méně krásný stanový tábor, ale plný českých mládežníků a plný veselí.

Obr.1. Jirka Wágner v kraťasech.
Obr.1. Jirka Wágner v kraťasech.

Asi druhý den jsem ke svému doslovnému zděšení zjistil, že je tam asi můj báječný kamarád ze druhé třídy základní školy. Opatrně jsem to zkusil zjistit, jenže Mirek mne poznal okamžitě a tak jsme si měli co vyprávět. Mirek mne pozval do stanu na kus řeči a já ke svému dalšímu zděšení zjistil, že vedoucí tábora je kolega z VÚZORT- mezi jiným můj první vedoucí úkolu-Jirka Wágner Obr.01. Ani si nedovedete představit to jásání a radost nad shledáním se svým kolegou i o dovolené.

Samosebou, že se to šlo oslavit, ale velice střídmě-jednak nebyly peníze a ani alkohol. Jistě si dovedete představit, že jsem se potom v nóbl hotelu vyskytoval jen na jídlo.
Nějak velice brzy byl jakýsi křik u velitelského stanu-a pak přišel Jirka, že v sobotu měl být taneční večer a že mu to teď muzikanti odřekli. V Rumunsku si nějak nepotrpěli na ústní domluvy…Jirka byl značně otráven. Jen tak ze srandy jsem nadhodil, že by se tedy mohl použít můj cívkový (kotoučový) magnetofon na péro Obr.02. a místní zesilovač Obr.04. s jedním „kýblem“ t.j reproduktor s kuželovou ozvučnicí-běžný všude na sloupech jako místní rozhlas Obr.03. Já to mínil ve srandě, jenže Jirka se toho chytil-posléze i Mirek a bylo marné vysvětlování, že mám jen 30min muziky a to ještě jen tu kopii pásku „projde neprojde“ bez začátků a konců skladeb. Jirka to prohlásil za báječné-že se z toho udělá přednost…

A byl tu další problém, anodová baterie v magnetofonu to vydrží tak hodinu a bude po ní-jak budu potom zaznamenávat svoje úžasné dokumenty? Dali jsme hlavy dohromady a překopali nabíjecí zdroj pro anodovou baterii na napájecí zdroj ze sítě-bez pájky omotáváním drátky a proložením novinami proti zkratu. Jenže ať jsme vymýšleli cokoli, vždy se dostala fáze na kostru magnetofonu a tím i kostru zesilovače a i na ten reproduktor-kýbl- na věšáku na šaty. Jaképak starosti, my odborníci to zvládneme…!!

Pak nám došlo, že natažené péro vydrží pohánět magnetofon jen 3min a dojde, nebo se musí natáhnout, ale klika bude strašně tlouct!! Vyřešili jsme to tak, že k magnetofonu jsme přistavili židli na čtyřech talířích a pro nohy obsluhy byly další dva talíře. Bylo nutno usednout na židli, nohy dát na ty dva talíře a TEPRVE POTOM natahovat klikou péro magnetofonu Obr.05. Dobře, je to vymyšleno a připraveno, NEMŮŽE SE NIC STÁT!

Obr.02. Můj zbožňovaný magnetofon na péro.
Obr.02. Můj zbožňovaný magnetofon na péro.

Taneční večer byl zahájen, tanečníci byli upozorněni, že pro zvýšení zábavy se neustále bude skokem měnit rytmus i melodie a je na tanečnících, jak rychle pochopí změnu rytmu. Bylo to uvítáno jásáním-všichni jsme byli mladí a nadšeni pro každou srandu…Péro u cívkového (kotoučového) magnetofonu se natáhlo a „kýbl“ spustil. Škoda nemohu předvést-autorská práva by zešílela. Kupodivu to hrálo dobře a bez potíží jsme se po třech minutách střídali v natahování péra, občas jsme to sice nestihli a magnetofon začal strašně kňourat, ale tu již někdo z nás přiskočil a péro natáhl. Do tábora začali přicházet i místní mladí-hrály se pouze americké a francouzské písničky tehdy naprosto zakázané…S obsluhou magnetofonu si začali všichni připíjet a natahování péra začalo být obtížné. Během natahování péra se začaly ozývat velice neslušné výkřiky, když si obsluha, nebo dobrovolník nesedl na isolovanou židli a nedal nohy na talíře. Dostal pak takovou ránu, že si zvysoka sedl až na zem.
Vzpomínám si, jak jsme chodili péro natahovat s Mirkem v tandemu- Jeden druhého kontroloval, má-li nohy na talířích-nezapomeňte, že se tančilo v mokrých plavkách a bosí s 220V na kostře magnetofonu, zesilovače i „kýblu“ a na mokrém betonu – vyhláška 50 by to nepřežila!!!-Elektrikáři vědí o co jde.
Nedovedu si představit, kolikrát se ten třicetiminutový pásek přehrál a kolikrát jsme každý dostal ránu, až se nám zajiskřilo před očima, ale zvládli jsme to!!! Zábava skončila, když jsme se všichni šli dívat na východ slunce. Trochu jsem se pak prospal u Mirka ve stanu a na snídani v nóbl hotelu jsem se dostavil jen v mokrých plavkách, poněkud společensky unaven, ale držel jsem se statečně.

Milá paní, co s námi seděla u stolu pak prohlásila „ Slyšeli jste tu strašnou hudbu celou noc?“ Pak vše strašně zkritizovala a já se tvářil jako že se mne to vůbec netýká…

Fotografie ze stanového tábora v Rumunsku.

Příběh (055)