Polyekran – Světová výstava v Bruselu 1958 – Expo 58 – Československý pavilon, Laterna magika – polyecran

Místo názvu této povídky jsem použil pozvánku, kterou obdržel každý „vúzorťan“, aby mohl alespoň v Praze shlédnout vúzortské dílo, které na světové výstavě v Bruselu sklízelo jeden úspěch za druhým.  Tento promítací systém se správně nazýval POLYECRAN, tak se jmenuje na patentových přihláškách i pozvánce. Obr.1.  Nepřesným přepisem a slengově byl později nazýván pouze označením POLYEKRAN, který budu z tohoto důvodu „nesprávně“ používat dále v textu.

Obr. 2. Pájím destičku kmitočtových korekcí snímacího zesilovače synchronního magnetofonu. Polyekran, Laterna Magika, světová výstava Expo 1958 Brusel.
Obr. 2. Pájím destičku kmitočtových korekcí snímacího zesilovače synchronního magnetofonu.

Hned na úvod musím napsat, že já nemám žádný podíl na tomto díle, ani na jeho světovém úspěchu. Strávil jsem sice při jeho realizaci mnoho nocí, nedělí a svátků, ale krom postání, podržení a udělání, jsem nic uměleckého tvůrčího neudělal a podílel se pouze na technickém provedení. Obr. 2.

Protože se při likvidaci VÚZORT zlikvidoval také pečlivě vedený archiv, nezbylo prakticky nic, co by nějak dokumentovalo celé „soustrojí“, které já osobně považuji za nedostižnou symfonii technické improvizace. Celé zařízení vzniklo během asi čtyř měsíců prakticky z ničeho. V tom vidím jedinečnost vúzorťanů, pro které neexistovalo že „to nejde“. Pokusím se alespoň z toho, co se mi podařilo získat od kolegů ing. Jirky Mentlíka, ing. Milana Večeři, ing. Zdeňka Fikara, ing.Karla Sedláčka a dalších, sestavit něco, co by alespoň trochu POLYEKRAN zdokumentovalo. Ale teď po pořádku.

23. prosince 1957 jsem se vrátil ze základní vojenské služby domů. Měl jsem sice podle zákona po ukončení základní vojenské služby a nástupem do zaměstnání nárok na týden volna, ale nastoupil jsem do VÚZORT hned mezi svátky. VÚZORT jsem málem nepoznal, činorodý ruch, který tu býval, byl vystřídán opravdovým spěchem. Řekl bych, že takový VÚZORT, jsem zatím neznal. Dveře jednotlivých oddělení otevřeny a mezi nimi čilý ruch, takže se ani nedalo poznat, kdo je ze kterého oddělení. Já samozřejmě nastoupil do oddělení Záznamu zvuku, kde se horečně stavěly dva synchronní magnetofony pro perforovaný magnetický pás šíře 35mm. Tyto stroje byly již vyvinuty, jenže nebyly vyrobeny.



 

Obr. 3. Čtyřstopý synchronní magnetofon v ovládacím centru. Polyekran, Laterna Magika, světová výstava Expo 1958 Brusel.
Obr. 3. Čtyřstopý synchronní magnetofon v ovládacím centru. Polyekran,

U synchronních magnetofonů bylo nutné vynechat celou záznamovou část, zkonstruovat a vyrobit nové snímací zesilovače s napáječem, jako nedílnou součástí snímacího zesilovače. Bylo to nutné pro to, aby všechny zesilovače byly záměnné. Protože synchronní magnetofony byly dva ( stoprocentní rezerva ) a každý stroj měl čtyři stopy ( dvě dopředu, dvě zpět, aby nebylo nutno pás převíjet ), muselo se vyrobit nejméně deset snímacích zesilovačů se zdroji ( rezerva ) a to nebylo málo! Při vysokých nárocích na kvalitu zvuku ( odstup signál-rušivé napětí minimálně 60dB, kmitočtový průběh 40Hz—12kHz ±1dB ) vznikaly veliké potíže-zesilovače bručely, protože rozptylová pole síťových transformátorů indukovala do vstupních vodičů střídavý signál. Bylo nutno vyrábět symetrické stíněné vodiče, navíc umístěné v železných trubkách. Bylo to velice pracné a zdlouhavé, ale kupodivu vládl takový tvořivý duch i v noci a o svátcích, že přeci jen jsme stihli oba synchronní magnetofony včas vyrobit. Obr.3.

Kolega Jaroslav Pergl vyráběl čtyřstopé snímací hlavy, snad první vícestopé profesionální hlavy ve VÚZORT . Tyto hlavy byly velice náročné na mechanické zpracování, měly-li mít všechny čtyři systémy shodné vlastnosti. Hlavně rovinné broušení štěrbinové plochy bylo velice náročné. Když si to dnes představím, s jakými prostředky a na psacím stole, dokázal Jarda vyrobit hlavy, které směle konkurovaly nejlepším západním výrobkům, nechce se mi tomu ani věřit. Obr.4.

Obr. 5. Nekonečná smyčka filmu u jednoho  projektoru. Polyekran, Laterna Magika, světová výstava Expo 1958 Brusel.
Obr. 5. Nekonečná smyčka filmu u jednoho  projektoru.

V jiných odděleních to bylo podobné, např. v oddělení filmové techniky se navrhovaly nekonečné smyčky filmu 35mm ( začátek slepen s koncem ), protože bylo naprosto nemyslitelné po každém představení převíjet filmy od sedmi projektorů. Projektory byly navíc většinou umístěny tak, že přístup k nim se podobal horolezecké tůře. To ale znamenalo vymyslet zařízení, které na co nejmenším prostoru bylo schopno pojmout přibližně 300m filmu 35mm, a bezpečně tento film transportovat z projektoru do smyčky a současně ze středu smyčky vytahovat pás a dopravovat jej do projektoru. Celé zařízení smyčky muselo být poháněno řemenem z projektoru a nespočet kladiček, některé poháněné, udržovalo svitek filmu vždy v pohotovém stavu. Když to vidím napsané, mám pocit, že to bylo jednoduché, ale hluboce se kloním před památkou ing. Černého ( jinak Pepíčka ), který neúnavností dotáhl „ švingle“ do bezpečně „ chodivého“ stavu. Podařilo se mi z jedné fotografie „lávky“ vypreparovat alespoň část nekonečné smyčky filmu. Celé zařízení nekonečné smyčky bylo patentované a protože patentová čeština je velice „šroubovaná“, nazývalo se zařízení v patentové češtině „ Vedení pasu prostorem“. Tento název byl samozřejmě terčem všelijakých vúzortských šprýmů. Obr.5.

 V oddělení Elektroniky vyvíjel ing. Zdeněk Fikar automatické ovládání celého zařízení. Obr.8. Bylo totiž hned od začátku jasné, že je naprosto vyloučené ruční ovládání celého zařízení. Podle scénáře totiž na jedno plátno promítal jeden projektor a jeden diaprojektor. Chvíli promítal diaprojektor, pak převzal funkci filmový projektor. Každý stroj měl jiné časování, na plátnech se střídaly obrazy zcela různě, zdánlivě náhodně, ale přesně podle scénáře! Projektorů bylo sedm, diaprojektorů osm. Osmý projektor se nepodařilo sehnat, proto sedm. Samosebou, že autoři scénář upravili a funkci převzal diaprojektor. Nemusím jistě dokazovat, že ani genius by nezvládl obsluhu tolika strojů v přesných intervalech navazujících na hudební doprovod.

Hudba ve studiu byla zaznamenávána přesně podle stopek tak, aby v určitou dobu byl určitý takt. Bylo to nesmírně obtížné, ale profesionální muzikanti s panem dirigentem to zvládli vynikajícně! Jen v momentě, kdy na orchestr navazují varhany je velká technická závada: kvůli nepřesnému kmitočtu sítě ( spojené se sítí Sovětského svazu ) běžel synchronní magnetofon při záznamu varhan pomaleji a tak jsou varhany asi o půl tónu výš. Tehdy to byla neopravitelná závada a tak to při konečném míchání vyřešil zvukový mistr tak, že potlačil souzvuk varhan a orchestru a skok tóniny je sice nepříjemný, ale většina posluchačů si toho ani nepovšimla.

Tímto záznamem hudby bylo tedy dáno podle scénáře přesné spínání a vypínání jednotlivých strojů. Pokud mne paměť neklame, viděl jsem originál spínacího scénáře u Zdeňka jako pás papíru vzniklý slepením kancelářských papírů do pásu dlouhého asi šest metrů-Zdeněk ale tvrdí, že to nebylo šest metrů, ale jen tři metry. Spínací scénář uvedený do „řeči vázané“ vidíte na zdi v podobě sedmi pásů papíru. Obr.6.

Obr. 9. Telefonní třidič - paměťová jednotka s kapacitou paměti v dnešních číslech 0,15 kB. Polyekran (polyecran), Laterna Magika, světová výstava Expo 1958 Brusel.
Obr. 9. Telefonní třidič – paměťová jednotka s kapacitou paměti 0,15kB.

V oddělení Elektroniky začalo sestavování ovládací elektroniky. Protože bylo žalostně málo času, zvolil Zdeněk nejjednodušší verzi, sestavenou z hotových telefonářských polotovarů. Jako „paměť“ posloužil telefonní třiďič, Obr.9. zařízení, které mechanicky posouvalo s každým impulsem kontaktní kartáč o jeden kontakt dále. Každou sekundu přišel ze synchronního magnetofonu elektrický impuls a posunul kartáč třidiče o jeden kontakt. Impulsy se získávaly spínáním mechanických kontaktů. Mezi ozubeným válečkem, pohánějícím magnetický film se zvukovým doprovodem a vačkou kontaktů, byl ozubený převod 3:1, takže vačka kontaktů měla přesně jednu otáčku za sekundu. Ze začátku vypadával občas malý pastorek ze hřídele a způsoboval tak kolaps celého zařízení. Pastorek se při zkušebním chodu přidržoval palcem a to směl jen pověřený, spolehlivý, kolega ing. Pavel Vobořil. Obr.7.

Protože impulsů bylo na celý program asi 650, musely být v zařízení třidiče čtyři, které si funkci předávaly. Po skončení celého programu všechny třidiče automaticky krokovaly s rachotem do základní polohy. Proto také celé zařízení bylo přezdíváno „klapatura“ . Obr.10.

Na jednotlivé kontakty třidiče byly připojeny ovládací jednotky, které spínaly motory projektorů, projekční žárovky, motorky posunu diapositivů i motory opony. Ovládací jednotky měly zpětnou kontrolu, rozsvítila-li se žárovka, rozběhnul-li se motor. Pokud se žárovka nerozsvítila, motor se nerozeběhl, rozsvítila se varovná žárovka na panelu velína a vadnou jednotku bylo možno odpojit. Filmové kopie byly již na bezpečném filmu, takže ani při selhání motoru projektoru nehrozil neuhasitelný požár.

Obr. 11. Ing. Zdeněk Fikar na lávce mezi dvěma diaprojektory. Za ním na lávce jsou vidět dvě vypínací jednotky. Polyekran (polyecran), Laterna Magika, světová výstava Expo 1958 Brusel.
Obr. 11. Ing. Zdeněk Fikar na lávce mezi dvěma diaprojektory. Za ním na lávce jsou vidět dvě vypínací jednotky.

Protože projektory měly pohonné motory asynchronní, nevypínaly se v závislosti na času, ale až proběhla celá sekvence na filmu. Tím se celé zařízení neustále synchronizovalo. Původně se motory projektorů vypínaly zářezem na filmu, což ale způsobovalo trhání filmu. Ing. Jirka Mentlík s ing. Karlem Sedláčkem vymysleli vypínání motoru vyškrabáním kusu černé zvukové stopy a vzniklý impuls z fotonky budiče zvuku přivedený do automatiky vypínal pak motor i žárovku projektoru. Na nápad přišli pozdě odpoledne, k večeru vyzkoušeli „ prkýnkový model“ a o půlnoci přijela taxíkem „ paní skladová“ paní Zdena Knollová a vydávala materiál na stavbu deseti vypínacích jednotek. Do druhého večera bylo hotovo deset jednotek, z toho byly tři jednotky rezervní. Dvě tyto jednotky vidíte na Obr.11. na podlaze lávky za ing. Fikarem. Nadšení vúzorťanů bylo všeobecné – bez tohoto nadšení a bez ohledu na čas, by POLYEKRAN nevznikl. Obr.14.

Když byly jednotlivé díly POLYEKRAN hotovy, převezly se všechny na Vinohrady na Floru, kde byly, nebo snad ještě jsou dílny Národního Divadla. Tam v ohromné hale vzniklo lešení, pod kterým bylo technické zázemí a projektory promítající na horní plátna, v „prvním“ patře bylo improvizované hlediště. Obr.12. Nad hledištěm byla lávka s dalšími stroji, které promítaly na spodní plátna. Pracovalo se na směny, nebo spíš neustále. Venku byly třeskuté mrazy a uvnitř kolísala teplota mezi asi +15°C až nulou, možná i pod nulou. Jíst jsme chodili do hotelu Flora naproti, teď je v budově hotelu Všeobecná zdravotní pojišťovna. Jednou při večeři se mne zeptal ing. Fajman, vedoucí oddělení elektroniky, jestli mne maminka vůbec dovolila pracovat po nocích. Já mu bezelstně odpověděl, že už jsem snad dost velkej. Všiml jsem si, že při tom na něj ing.Struska koulel očima, ale tím to skončilo.




Pak nastal okamžik, kdy se celé zařízení spustilo. Byla to katastrofa. Za stereofonního zvukového doprovodu se z horní lávky dolů sypal film z rozlepené smyčky, diaprojektor nezadržitelně vyměňoval diapositivy, zkrátka zmatek. Nemyslete si, že jiné sebelepší stroje fungují na první zapnutí! I Edison prohlásil, že má strach před stroji, které fungují na první zapnutí. Jen velice málo zařízení chodí na první zapnutí.

Trvalo ještě nějaký den než zařízení začalo trochu chodit. Bylo na denním pořádku, že časování strojů nebylo takové, jak by snad mělo být a najít příčinu špatné funkce bylo opravdu velice obtížné. Bylo úsměvné, když tanečník, tančící na horním levém plátně, bravuně přeskočil na prostřední plátno a z něj do záhonu růží na spodním pravém plátnu. Ty růže tam již neměly být a po strastiplné práci se přišlo na to, že filmové kopie byly z nepochopitelných důvodů delší, než by měly být.

Takto nepříliš dobře fungující zařízení shlédli při předvedení pro známé i můj kamarád Standa s Janou a dokonce i Helenka. Protože zařízení nefungovalo nejlépe, nezanechalo u žádného z nich výraznou vzpomínku. Představení shlédli i ministerští úředníci a hlavně straničtí funkcionáři. Ti potom dali svolení k odstěhování celého zařízení do Bruselu na Světovou výstavu.

Při stěhování do Bruselu se utrhl přívěsný vůz za kamionem a přívěsný vůz skončil ve škarpě. Je to neuvěřitelné, ale zařízení se nic nestalo.
Pak následovala montáž v Československém pavilonu. Prý to byla hrozná práce, ale zdařila se. Teprve v Bruselu napadlo kolegy zkontrolovat délku filmových kopií, políčko po políčku, souhlasí-li se scénářem. Zjistili, že všechny kopie jsou z neznámých důvodů delší a neodpovídají scénáři. Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že kopie byly vadné úmyslně, aby se mohl jeden z autorů dostat do Bruselu-nebylo to tehdy jednoduché. Přestříhali tedy hotové kopie tak, aby scénáři odpovídaly. Jirka Mentlík nějak navázal přátelství s promítačem v Americkém pavilonu a ten jim kopie svařil na nejnovější americké svářečce filmů. Navíc slepky, či spíše svary přelepil tehdy nejnovějším vynálezem – stále lepící páskou ( vúzortský překlad – furtlepka ).

Obr. 13. Hlediště a jeviště polyekranu v Československém pavilonu ještě jednou. Polyekran (polyecran), Laterna Magika, světová výstava Expo 1958 Brusel.
Obr. 13. Hlediště a jeviště polyekranu v Československém pavilonu ještě jednou.

Konečně nastala chvíle, samo sebou uprostřed noci, kdy bylo zařízení zdánlivě hotové. Slavnostnímu stisknutí tlačítka byl také přítomen, jako jediný divák, noční hlídač v Československém pavilonu. To bylo první bezchybné provedení programu „ Pražské jaro“. Všichni bez výjimky byli uchváceni nádherným dojmem. Obr.13.

Promítací zařízení POLYEKRAN bylo tedy v provozu a budilo skutečně zasloužený obdiv. Obdiv se šířil i do USA a skutečně i z Hollywoodu přijížděli scénáristé i herci shlédnout POLYEKRAN. To nejsou jen vzpomínky, existují zvukové dopisy z Bruselu, kde je vše zdokumentováno.

Unikátní zvuková ukázka 01 – zvukový dopis techniků z Bruselu do Prahy – Polyekran

                  Můžete vyslechnout značně zkrácený zvukový dopis z Bruselu. S jeho doručením i odpovědí na něj byly velké potíže-mohlo tam být něco velezrádného a tak se dopisy pašovaly ukryté na neuvěřitelných místech. Doporučuji dopis vyslechnout celý, aby jste si učinili obraz, s jakými potížemi se museli kolegové potýkat a jak je s vúzortským optimismem překonávali. SLYŠÍTE NIKDE A NIKDY NEZVEŘEJNĚNÉ ZVUKOVÉ DOPISY.

Pak začala chodit po nejznámějších „atrakcích“ zvláštní komise, aby našla nejlepší exponát Světové výstavy. Přišli také na představení POLYEKRAN a pro komisi bylo slavnostní představení. Hned po spuštění se začaly projektory opožďovat, pletly se projektory do diaprojekce- katastrofa. Duchapřítomný Jirka Mentlík odpojil hlavní vypinač pro celý Československý pavilon a pavilon se ponořil do tmy. V nastalém zmatku vysvětlili komisi, že vypadl přívod proudu a že se na opravě pracuje. Komise dostala novou dávku párků, mezitím Jirka zjistil, že závadu způsobila provizorně, tenkým drátkem „opravená“ pojistka, která se v nejnevhodnější dobu přetavila. Pojistka byla rychle opravena dalším tenkým drátkem, ředitel Československého pavilonu se omluvil za nepříjemnost a projekce byla zahájena. Tentokrát proběhlo vše dokonale a POLYEKRAN získal první cenu. Po celou dobu výstavy fungovala drátkem opravená pojistka. Diplom Jirka Mentlík při likvidaci VÚZORT zachránil, ale diplom se někde v tom zmatku ztratil ještě dříve, než se jej podařilo okopírovat. Škoda.

Mezi Bruselem a VÚZORT chodily zvukové dopisy. Přeci my technici nebudeme psát dopisy na papír. Tady ve VÚZORT byly značné potíže se sehnáním pomaloběžného pásku na dopisy. V Bruselu to bylo snazší, tam byly pásky v obchodech, jenže je bylo nutno koupit z kapesného, ale na takovou srandu se všichni složili. Jen si uvědomte, jak byl magnetofon vzácný- v Bruselu si magnetofon na psaní „dopisu“ chodili kolegové půjčovat, pod rouškou nejvyššího utajení, z Amerického pavilonu a my vúzorťani jsme si magnetofon chodili půjčovat z Geofysikálního ústavu Československé akademie věd! Všechny dochované zvukové dopisy mi předal Jirka Mentlík a já je předal do Národního filmového archivu. Digitální kopie těchto dopisů jsem dělal pro NFA já a mám také jednu kopii. Ostatně dopisy z Prahy jsem tehdy točil já, protože ten magnetofon jsem si v Geofysikálním ústavu ČSAV  půjčoval já od své spolužačky Evičky. Zde si vyslechněte vúzortskou odpověď, natočenou vypůjčeným magnetofonem a profesionálním magnetofonem.  Úplně na konci je poznámka, že natočil B4 -je to moje zkratka – bordelář číslo čtyři.

Unikátní zvuková ukázka 02 – zvukový dopis techniků z Prahy do Bruselu   – Polyekran

Opět doporučuji vyslechnout celé. Je tam zakletý vúzortský smysl pro srandu.

Někdy na začátku léta natočil Čs.rozhlas o POLYEKRAN reportáž, kde redaktor strašlivě pomotal autory, technické záležitosti- krátce všechno. Reportáž, vysílanou ČS. rozhlasem, jsme natočili z rozhlasového přijímače na profesionální magnetofon PHILIPS. Při poslechu zavládlo zděšení. Copak ty technické nesmysly, to vúzorťani přežili, ale popletená jména uměleckých autorů, to by byla katastrofa, kdyby se to autoři doslechli. S tím se něco musí udělat! Ale co? Navrhl jsem, jestli by bylo možné, alespoň ty nesmysly z reportáže vystříhat. Zkusil bych to na té kopii a slyšelo by se. Po krátké poradě jsem byl pověřen to vystříhat, jako tehdy jediný ( ing. Mentlík byl v Bruselu ), který to alespoň nedělal poprvé. Kolegové se sesedli a stříhání začalo. Kupodivu to bylo dost brzo a výsledné dílo bylo hodnoceno velice kladně. Navíc Ing. Fajman, vedoucí odd. Elektroniky zatleskal a řekl hlasitě, že odvolává všechno, co řekl na můj účet. Nevěděl jsem co řekl a nikdy jsem se to nedozvěděl.
Teď vznikla otázka, jak docílit aby v ČS.rozhlase přestříhali ten jejich originál podle nás. Po jistém váhání jsem navrhl, že by to třeba mohla přestříhat moje „Rozhlasová“ sestřenka Irena- moje dvorní dodavatelka odstřižků pásků. Bylo to schváleno a do rozhlasu šel ing.Fajman a já.
Setkání režiséra, který reportáž režíroval, s námi bylo dosti nepříjemné. Nikdo nevidí rád, když mu někdo zasahuje do jeho hotové práce. Zbyšek ( ing. Z. Fajman ) tenkrát předvedl vrchol diplomacie a pan režisér konečně svolil s vystříháním chybných míst. Při tom drtil mezi zuby kletby a již nikdy dotyčnému autorovi nesvěří žádnou práci… Mimochodem mnohokrát jsem potom od stejného autora slyšel různé reportáže, takže pan režisér svoje výhružky nesplnil.
Pan režisér vytáhl ještě jednu zbraň: nemám žádnou techničku, která by to sestříhala! Nesměle jsem navrhl, že by to mohla sestříhat moje sestřenice, která je techničkou v rozhlase a jistě by to udělala, když to jinak dělá denně. Pan režisér znejistěl a já jsem ještě řekl, že by v nejhorším mohl pomoci její bratr Honza Žák, který také pracuje v rozhlase. Do pana režiséra jako když něco vjede a technička byla hned. Reportáž byla sestříhána za dobu jen nepatrně delší než byla hrací doba reportáže. Byl to neuvěřitelný profesionální koncert!

Když jsem po nějakém čase vyprávěl příhodu svojí sestřenici Ireně, která o ničem samozřejmě nevěděla, strašně se smála. Vysvětlila mi, že Honza ( kterého jsem v životě viděl snad jen třikrát ) je největší „zvíře“ na technické kontrole a každý se mu raději vyhne pro jeho nesmiřitelný postoj k neprofesionální práci. Tím se mi vysvětlila změna chování pana režiséra, ale bylo to pro dobro věci.

Trochu mi otrnulo a hned mne napadlo, co s těmi vystříhanými kousky pásků? Jsou přeci na nich různá slova, ze kterých by se dalo sestavit… Fantazie mně jela na plné obrátky. Vysvětlil jsem svoji představu kolegům a ujišťuji vás, že je nebylo třeba přemlouvat k tak hanebnému činu!! Napsali jsme si všechna slova co byla na těch odstřižcích pásků na papír a odborníci, za hurónského řevu, z nich sestavovali pokud možno dvojsmyslné a pomlouvačné věty. Z každého povedeného výsledku jsme řvali jak malí kluci!

Záznam reportáže se nezachoval, byl dlouhý a pásek velice vzácný, proto byl uložen v archívu. Při likvidaci ústavu se nejspíš, po důkladné inventůře, s jinými pásky vyhodil. Dvojsmyslný sestřih jsem kdysi dávno přepsal doma na svůj pásek, a proto se tento sestřih dochoval. Jenže není možno jej veřejně předvádět, alespoň ne celý – ne každý by pochopil „vúzortský“ smysl pro srandu. Tehdy jsem byl dost překvapen a potěšen že i potrefení šéfové to vzali jako žert na výši. Dodatek – mnou cenzurovaná část sestřihu je ve formé videa na Fügnerfilmu.

Zvuková video ukázka Polyekran – Kanadský žertík techniků

 


 

Když světová výstava skončila, vrátil se POLYEKRAN do Prahy. Po jistých bojích byl POLYEKRAN nainstalován na Slovanském ostrově a tam jsem jej, vlastně poprvé v životě, viděl v bezchybném chodu. Dnes se nestydím přiznat, že jsem měl slzy v očích a měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel. To byl nepředstavitelný dojem! Já navíc jsem si představoval kolik strojů je v chodu, jak se spínají, rozpínají, jiskry létaly od kontaktů stykačů – to lze těžko popsat! Již při tomto představení jsem si umínil, že celé zařízení zdokumentuji ve zvuku i obraze. Viděl jsem v duchu, jak za doprovodu hudby desítky relé spínají, rozpínají, projektory se rozbíhají, zastavují, kotouče s diapositivy se otáčejí…

Dnes si nikdo nedovede představit jak velký úkol jsem si umínil realizovat! Dnes stisknete tlačítko, objektiv namíříte tam, co chcete něco zachytit, a víc se nestaráte. A máte záznam v barvě, i stereofonním zvuku.

Obr. 15. Můj bateriový magnetofon po dokončení. Tento stroj zachytil, jako jediný, zvukový doprovod POLYECRAN. Polyekran (polyecran), Laterna Magika, světová výstava Expo 1958 Brusel.
Obr. 15. Můj bateriový magnetofon po dokončení.

Celé moje úsilí ztroskotalo na tom, že jsem nesehnal po celé Praze film. Bateriový magnetofon jsem stihl jakž takž dokončit a zvukový doprovod POLYEKRAN zachytit, ale u magnetofonu nebyl ještě zapojen indikátor záznamové úrovně ( to dnes nikdo nezná – přístroje si záznamovou úroveň určují samy ) a záznam jsem děsivě přebudil. Obr.15. Opravit to již nešlo – POLYEKRAN se stěhoval do Národního Technického Muzea. Je to k nevíře, ale po zařízení, které obdivoval celý svět, zbyl jen ten strašný zvukový záznam a pár fotografií a zvukové dopisy.

V Národním Technickém Muzeu se Polyekran beze stopy ztratil !!!

Originální fotografie z přípravy i předvádění zařízení Polyekran

Brusel Expo 1958 – Československý pavilon na světové výstavě.

 



 Polyekran – Světová výstava v Bruselu 1958 – Expo 58 – Československý pavilon, Laterna magika – polyecran [027]