Automobil MOSKVIČ 407 a moje první samostatná jízda.

Je zvláštní, že jsem nikdy příliš neprahnul po autu. Představa, že se z místa A snadno přepravím do místa B, mne sice lákala, ale já raději seděl doma a vrtal se v elektrice. Až když jsme koupili chatu na Křivoklátě, kam byla cesta vlakem dost zdlouhavá a pak to znamenalo ještě čtyři kilometry pěšky, cítil jsem, že by auto nebylo marné. Maminka si tehdy podala žádost na auto ( za socializmu se musela podávat žádost a vyřízení trvalo i rok ) a já začal chodit do autoškoly.

Autoškola mi nedělala potíže, ale protože jsem se necpal, trvalo to tři čtvrtě roku , než jsem se dostal ke zkouškám. To už maminka auto dostala a tak s ním jezdil a nás vozil můj spolužák Standa. Když jsem konečně dostal řidičák, někdy v roce 1960, začal mne vlastně učit řídit Standa. Každému by mělo být jasné, že MÍT ŘIDIČÁK A UMĚT JEZDIT, JSOU DVĚ ZCELA ODLIŠNÉ VĚCI.   ( „nutno doplnit, auta tehdy neměla žádný posilovač řízení či brzd, žádnou automatickou převodovku, nebyla synchronizace mezi převodovýmí stupni, dolů se musilo řadit s meziplynem, neexistovaly žádné asistenční služby apod, vše si musel řidič zvládat sám…“, pozn. edit.). 

Jezdil jsem se Standou hodně dlouho, než jsem jel poprvé, sám za volantem, s maminkou do chaty na Křivoklát. 
Maminka ještě ráno koupila do auta předepsanou lékárničku ( do té doby jsme jezdili se Standovou lékárničkou) a vyrazili jsme. Jízda po Praze nebyl takový horor jako dnes. Auto se potkalo jen občas, ulice byly prázdné, jen sem tam zaparkované auto. Nicméně jsem zíral před sebe a polohlasně si opakoval, kdo má přednost, do kterého pruhu se zařadit. V ulicích bylo totiž snad víc policajtů než aut a ti všichni číhali na sebemenší dopravní přestupek. Pokud mne za jízdu do chaty nezkontroloval alespoň jeden policajt, byl jsem nesvůj. Za Prahou to už šlo, jen v lesních úsecích jsem si nebyl úplně jistý, kdo má přednost, kdyby snad z lesní cesty vpravo chtěl vyjet traktor… Byl jsem strašný zelenáč.

V tomto rozpoložení jsem se přiblížil v kopci k mostku v zatáčce . Byl to památný kamenný mostek z doby, kdy tam jezdily jen formanské vozy a žebřiňáky. Po obou stranách mostku byly kamenné zídky. Jel jsem tam krokem, abych se na ten nejméně čtyři metry široký mostek trefil. Jenže uprostřed mostku ležel motocyklista, na něm motorka, ze které vypadlým špuntem z nádrže vytékal benzin do jeho bundy. Nastalo strašné dilema: smím zastavit uprostřed mostu? Předpisy výslovně zakazují zastavit a stát na mostě!  Jenže jak já se tomu motocyklistovi vyhnu! Co teď? Vyřešil jsem to zastavením za mostem, ale to už mi lidé, kteří mezi tím přibíhali nadávali, že nechci poskytnout pomoc v nouzi. Netušili, že řeším strašně složitý souboj mezi předpisy a mimořádnou situací, kterou jsme se v autoškole neučili!

Vystoupil jsem ven a koukám, motocyklista nemůže vstát, skrz nohu těsně nad kotníkem projel řadicí pedál. Sice žádná krev, ale vyděšený z jízdy, krátce nebylo mi dobře. Doběhl jsem pro maminku a říkám „ Pojď rychle, vem si lékárničku budeš mít práci!“ Maminka, která špatně viděla a vlastně o ničem nevěděla řekla „Co si zas vymejšlíš, jakou práci a k čemu lékárničku?“ „Pojď rychle je tu úraz!“ Na to maminka rychle vystoupila a běžela se podívat.

A teď to začalo. Snad prvně v životě jsem viděl maminčinu improvizační symfonii v organizování. „ Ty dojdi pro lékárničku, vy najděte ten špunt a zašpuntujte tu nádrž! Vy běžte uvařit silné kafe, přineste mi ostrý nůž, potřebuju nejlíp nějaký koňak a pilku na kov“.Na chabé protesty motocyklisty, že si nechce nechat uříznout nohu, maminka řekla „ Prosím Vás takový úraz nestojí za řeč, tu pilku jsem chtěla jen proto, abych zaměstnala zvědavce. Ty nečum a pojď asistovat!“ To poslední platilo pro mne, který jsem koukal „do pitoma“. Mám sice několik kurzů první pomoci, ale co je to platné, asistovat při improvizované operaci jsme se neučili…Asistování jsem zvládl a nesložil jsem se, ale dobře mi nebylo! Úplně nová lékárnička byla vypleněna a myslím, že i několik obvazů si maminka vyžádala od přihlížejících.

Někdy v tu dobu jel kolem motocyklista, kterého lidi zastavili a požádali, aby dojel do Kladna pro sanitku. Motocyklista nasadil závodní tempo a zmizel v prachu. Nezapomeňte, že mobily neexistovaly a telefony byly v nejlepším případě tak jeden ve vsi a všechno šlo přes manuální ústředny, takže zavolat sanitku by mohlo klidně trvat i hodinu!
Maminka manipulovala s nohou motocyklisty, něco dělala s nožem, jako lékařka věděla co si může dovolit! Sekýrovala čumily, a najednou byl pedál z nohy venku. Když byl motocyklista vysvobozen, maminka do něj nalila tu silnou kávu, kterou někdo uvařil a motorku už někdo odvážel k sobě do úschovy. Já jsem naložil motocyklistu do Moskviče 407 a s hrůzou v očích jsem musel otočit auto na silnici! Kdyby někdo v autě škrtnul sirku, vyletěli bychom do povětří, protože z motocyklisty doslova tekl benzin.
Já měl oči na vrch hlavy a jel jsem místy až 70km rychlostí! Pamatuji se na to, protože to byla tenkrát pro mne závratná rychlost! Asi po 5km jsem proti sobě viděl přijíždějící sanitku doprovázenou motorkou. Začal jsem zuřivě blikat dálkovými světly, přitom jsem málem sjel do škarpy, protože to bylo tehdy pro mne moc věcí najednou.

Sanitka zastavila, naložila motocyklistu, rozloučili jsme se a já zas musel otočit Moskviče 407 na silnici… Když jsem otočil, kázala maminka zastavit a řekla „ Teď si tu uděláme malý piknik! Podívej se na sebe seš celej zelenej a klepeš se jak osika, to máme vojáky!! A jak to vypadáš! Seš celej od krve, to zas abych prala, nemůžeš dávat trochu pozor?“ Tím mne slušně řečeno naštvala, což byl od maminky vynikající manévr, díky kterému jsem přišel k sobě. Na chatu jsme dojeli bez dalších potíží a tam do mne maminka násilím vrazila štamprli rumu. Možná, že kvůli této příhodě mám stále v podvědomí, že řídit auto je vlastně životu nebezpečná věc.

A teď nakonec bych měl podotknout, že prý opatrně jedoucí motocyklista-místní pan učitel- uklouzl na veliké naftové skvrně. Skvrna, nebo spíš louže, vytekla asi z přeplněné nádrže nějakého náklaďáku v ostré zatáčce. Pro mne to vlastně byl téměř křest ohněm, při první samostatné jízdě Moskvičem 407.

Fotografie Automobil Moskvič 407 z roku 1960

[Ukázat prezentaci]

Moskvič 407 – rok 1960 – první automobil