Školení pionýrských vedoucích – škola ve Štěpánské ulici – elektrotechnický kroužek.

Každý ví, co je to školení. Například doškolování lékařů zajišťuje, že lékaři se dozví o všech novinkách v oboru, technici se také doškolují. Školení je důležitá věc. Za socializmu bylo také povinné školení, ale o politických záležitostech. Abych řekl pravdu, prožil jsem několik takových školení, ale nezanechaly v mé paměti ani stopu. Zato každé technické školení zanechalo vždycky nějakou stopu. ( v této době byl vedoucí různých kroužků  „pionýrský“, práce na škole s dětmi se schovala pod hlavičku „pionýr“, ačkoliv se na samotném elektrotechnickém „kroužku“ o pionýra ani nezavadilo. Vše samozřejmě záleželo, na „koho člověk narazil“… ale to je na jiný příběh, – tech. pozn. )

Jenže politické školení bylo povinné a únik z něj byl dosti obtížný. Školení ve VÚZORT bylo, jak teď vzpomínám, vždy podle pravidla, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Politické školení ve VÚZORT se vždy zvrhlo v nějakou zábavu.

Byl jsem zvědav, jak bude vypadat politické školení pionýrských vedoucích ze školy ve Štěpánské ulici, kde jsem vedl elektrotechnický kroužek. Školení bylo týdenní a někde v Krkonoších. Hned v úvodu jsme byli upozorněni, že si máme vzít lyže, lyžařský oděv a něco k jídlu. Široko daleko není prý hospoda ani krám s jídlem. Za socializmu běžné. Podle obrázků možná někdo pozná, kde to bylo a vsadím se, že je tam dnes v každé boudě restaurace, bar, vinárna.

Jak z obrázku vidíte, panovala velice dobrá nálada a nic jsme si nedělali z toho, že nikdo nevěděl, kam máme jít. Pak jsme se nějak dovtípili, kde to asi bude a vydali se na dalekou cestu. Na boudě měli již být na zimním zájezdu vyšší ročníky naší základní školy, tj. osmičky a devítky. Díky tomu jsme boudu, podle křiku, celkem snadno našli. Já lítal a pořizoval snímky. Jen pro informaci odborníkům-negativ jsem vyvolával potom doma fyzikálně, což je postup velice zdlouhavý, ale bez ztráty citlivosti filmu vyvolává snad nejjemnější zrno. Proto fotografie, které jsou zaostřené a nehnuté, mají vysoké rozlišení.

Musím upozornit, že v té době neexistovaly žádné vleky ani lanovky pro lyžaře, každý musel pěšky vylézt nahoru, chtěl-li sjet dolů. Proto taky první cesta nahoru se zásobami na týden byla perná. Čekala nás krásná bouda a docela hezké ubytování.

Moc sněhu nebylo a povrch sněhu byl krásně zledovatělý, takže se na něm spíš dalo klouzat než lyžovat. Ostatně, to také vidíte na třetím obrázku. Na čtvrtém obrázku je větší záběr, třeba někdo pozná, kde to bylo.

Hned druhý den ráno po příjezdu, nastalo školení. Jak na pátém obrázku vidíte, hlavní vedoucí předčítala politická moudra z brožury. Seděli jsme na postelích a příliš politice pozornost nevěnovali. Úplně vlevo stojí učitel pracovní výchovy, který mému elektrotechnickému kroužku poskytoval asyl ve školních dílnách. Žádnou legraci nezkazil a měl velkou trpělivost s nepořádkem po elektrotechnickém kroužku.

Hlavní vedoucí ( uprostřed obrázku ) brzy opustila čtení politických blábolů, obsah říkala svými slovy, a nakonec řekla „Pojďte dem ven!“ A šlo se na lyže. Jenže lyžování na ledu mne nějak příliš neuspokojovalo a tak jsem začal stavět eskymácké iglu. Kdyby takto eskymáci stavěli iglu, zmrzli by a navíc by stavba na ně spadla. Ale bylo to zajímavé.

Netrvalo dlouho a přidali se ke mně tři kluci z devítky, kteří raději stavěli se mnou, než lyžovali na ledu.

Ke stavbě jsme používali plechové lopatky na smetí, kterou jsme vyřezávali „normalizované“ firnové cihly. Stavba zdí celkem šla, ale klenba ne a ne držet. Vzpomínal jsem na pověst, kdy si stavitel pozval čerta na pomoc s klenbou. My čerta neměli a proto jsme s klenbou potíže měli.

Není mi jasné, jak dávní stavitelé dokázali tak nádherné klenby, nám se to nedařilo.Užili jsme si při tom ale víc srandy než při lyžování.

Stavba byla terčem vtipů a když jsme musili klenbu podepřít sloupkem, aby se neprobořila posměch nebral konce. Nám to ale nevadilo. Při tom se každý chtěl v iglu nechat vyfotografovat.

Obr. 12. Slušivý sloupek, podpírající klenbu.

Obr. 13. Smíchu bylo vždy dost.

Jenže jsme také musili něco sníst. Jídlo vedoucích bylo DŮSLEDNĚ odděleno od dítek, abychom nekazili dobré chování dítek školou povinných. My muži, jsme měli za sebou základní vojenskou službu a dál není třeba nic vysvětlovat. Jeden takový oběd jsem fotograficky zachytil, opět musím podotknout, že exposice byla několik sekund. Po dobu exposice se nikdo nesměl sebeméně pohnout, proto ty podivně podepřené polohy při jídle.

Jakmile jsem v „boudě“ nalezl malou žehličku, kterou se zažehlovaly vosky na skluznice lyží, bylo vyhráno. Umístěním žehličky „vzhůru nohama“ a podepřením kastrolem a baterkou, jsme získali použitelný elektrický vařič. „Holky“ se pak předháněly v neuvěřitelných jídlech „na žehličce“. Ani nejlepší restaurace se nemohly pochlubit takovými vybranými lahůdkami! Bylo postaráno o další veselé situace.

Jeden večer jsem se neudržel a s laskavým svolením vedoucího „boudy“ jsem se podíval dovnitř rozhlasového přijímače Talisman. Byl to univerzální ( na stejnosměrný i střídavý proud ) přijímač, který získával potřebná napájecí napětí srážením přes výkonový odpor. Celý přijímač byl v provozu tak horký, že hrozilo spálení o jeho horní plochu. Žhavení elektronek bylo sériové a přebytek napětí opět srážel tučný odpor. Tyto výkonové odpory byly navinuty odporovým drátem na jednu keramickou trubku. Celkem snadno jsem našel přerušený odpor pro srážení žhavícího napětí elektronek. Teď čím přerušený odpor nahradit „na pustém ostrově“? Vzal jsem skleněnou ( prý vzácnou ) vázu, naplnil vodou, potopil do ní vidličku a nůž a připojil místo přerušeného odporu. Opatrným přisolováním vody jsem nastavil „vhodný“ žhavicí proud a rozhlasový přijímač začal hrát.

Netrvalo dlouho a přerušil se katodový odpor u koncové elektronky. Vyřešil to druhý elektrolytický odpor. Skleněnou vázu posléze nahradila plechovka od párků a nůž, katodový odpor nahradila plechovka od Leča a v ní isolovaně pověšená plechovka od Májky. Tento elektrolytický odpor musil mít velikost 150 ohmů, proto tak veliké plochy elektrod. Pokud rozhlasový přijímač hrál, obě plechovky tiše šuměly a bublaly.

Tak a to je ze školení asi všechno. Myslím, že na konec bych mohl dát obrázek naší „boudy“ v noci. Šel jsem v noci potmě pěknou dálku, našel vhodný strom, o který se dal fotoaparát opřít a exponoval snad celou minutu. Ty lampy, co na snímku svítí, nebyly žádné výbojky, byly to obyčejné žárovky s příkonem snad jen 100W.

Fotografie Povinné školení pionýrských vedoucích – škola ve Štěpánské ulici – technický kroužek.

[Ukázat prezentaci]

Povinné školení pionýrských vedoucích – Krkonoše 1961