Konference o zvukovém záznamu v zámečku v Liblicích – rok 1964.

V roce 1964, uspořádal VÚZORT konferenci o zvukovém záznamu. Konference byla v zámečku v Liblicích a samozřejmě oddělení záznamu zvuku zařizovalo zdárný průběh konference. Byla to honička, ale byli jsme mladí a myslím, že se nám to zdařilo. Neopominu takové výstřelky, jako moje ježdění po zadnici na vyleštěných dřevěných točitých schodech v salonní obleku. Jen poznamenám, že když to viděl americký delegát, doslova strnul-domníval se že jde o úraz- nelenil vyšel o patro výš a zkusil jet také. Nakonec jezdili i profesoři, inženýři, krátce téměř všichni.



 

Ing. Struska prosadil, že konferenci zahájí písnička zahraná skutečným Edisonovým fonografem. Fonograf jsme si vypůjčili v Národním technickém muzeu, opravili a na dané znamení po uvítání bez varování, jsem jej spustil. Fonograf hrál velice nahlas a vzbudil nelíčený údiv. Po přehrání válečku byl nadšený potlesk. Potom američtí delegáti řekli, že musili přijet do Evropy, aby mohli poprvé v životě slyšet Edisonův fonograf.

K přednášce o prodlužování a zkracování zvukového záznamu bez nepříjemného zvyšování nebo snižování tóniny ( nutné na př. pro synchronizaci obrazu a zvuku ), byla připravena ukázka pracovníků VÚRT -Výzkumného ústavu rozhlasu a televize. Protože to bylo v době analogové, byla ukázka na pásku s rychlostí 76,2cm/s. Pásek byl založen v profesionálním magnetofonu PHILIPS, který byl jen o málo menší než ten můj, ale byl určitě těžší. Magnetofon obsluhoval ing. Jirka Mentlík a já byl v záloze, pro všechny případy. Na dané znamení Jirka magnetofon spustil a ukázka v pořádku hrála.

Po několika sekundách se ozval charakteristický zvuk, doprovázející přetržení pásku. Na tento zvuk jsem byl trenovaný z domova, moje slepované pásky se trhaly denně, a přiskočil jsem k magnetofonu. Vidím, že se pásek přetrhl mezi hlavní kladkou a navíjecím talířem. Popadl jsem pásek vybíhající z kladky a začal jsem ho „dojit“, tj. vytahoval jsem ho z magnetofonu a házel na zem. Při rychlosti pásku tři čtvrtě metru za sekundu to zas nebyla tak úplná legrace. Jirka zastavil navíjecí talíř, který se mezi tím rozeběhl do vysokých otáček, sundal středovku a talíř. Motor sám pak běžel klidně a tiše. Já neustále „dojil“ a Jirka vše sledoval, aby při katastrofě mohl zasáhnout. Ukázka trvala asi deset minut, což při té rychlosti pásku znamenalo asi 500m pásku. Je neuvěřitelné, jak pásek „nabyde“, byl jsem zasypán téměř do půli těla. Chcete-li pásek ještě někdy svinout, nesmíte se ani pohnout, aby se hromada pásku nesesypala, to by byl konec.

Asi uprostřed ukázky se otevřely dveře a chtěl vstoupit ing. Struska, ale včas zpozoroval komplikaci a řekl jen „no nazdar“. Postavil se před dveře a hlídal, aby k nám nikdo nemohl vejít. Když ukázka dozněla, vystoupil ing. Struska na podium a řekl že bude malá přestávka navíc. Pokud se chtějí delegáti podívat proč bude tato malá přestávka, doporučuje pohled do režie. Delegáti se zvedli a šli se podívat. Ve dveřích bylo slyšet „Mein Gott“ „ My God” „Pour dieu “ česky to nechtějte vědět, nebo jiná zvolání v různých světových jazycích, asi stejného významu jako v češtině. Pásek se tenkrát podařilo rychle svinout-mám v tom praxi se slepovanými pásky- a slepit s tím kouskem na začátku tak, že se nic nepoznalo.

Obr. 1. „ Ponorný vařič“ z  doby socializmu v „ hořčicovém servisu“ . Konference o zvukovém záznamu v zámečku v Liblicích, rok 1964.
Obr. 1. „ Ponorný vařič“ z  doby socializmu v „ hořčicovém servisu“ . Konference o zvukovém záznamu v zámečku v Liblicích, rok 1964.

Jako velká novinka ( u nás ) byla v přednáškovém sále instalována černobílá videokamera snímající přednášejícího a na čtyřech místech v zámečku byly umístěny monitory, kde bylo možno sledovat dění v hlavním sále. Večer pak bylo možno na monitorech sledovat již DVA programy Čs. televize. My jsme seděli v přednáškovém sále a klábosili. Jirka si chtěl uvařit kávu a tu mne napadlo, jak by to vypadalo na monitoru. Odpojili jsme kameru od televizní síě ( jak jsme se domnívali ) a já jsem namířil kameru v detailu na hořčicovou skleničku, do které ruka nalila vodu z konvičky. Pak se objevil velký odpor pověšený na dvou drátech, který se pomalu zasunul do té hořčicové skleničky. Potom ruka zasunula oba dráty ( jeden po druhém ) do zásuvky. Z prostor zámečku se ozval bouřlivý smích, zřejmě nad nějakou veselohrou. Za malou chvilku začaly z odporu stoupat bublinky, pak víc, až se voda dala do varu. Ruka vytáhla oba dráty ze zásuvky a bylo vidět mohutnou jiskru. Zase se ozval z prostor zámečku bouřlivý smích, Jirka vyjmul odpor ze skleničky, nasypal kávu a na monitoru se objevil Jirkův obličej se slastným úsměvem nad vůní kávy. V ten moment přiletěl Jirka Struska „PÁNI, TEN VÁŠ POŘAD MÁ FANTASTCKÝ ÚSPĚCH, NIKDO SE NEDÍVÁ NA TELEVIZI, VŠICHNI SLEDUJÍ JEN VÁŠ PROGRAM “. Nejspíš nějaký žertéř zapojil výstup kamery do televizní sítě, někdo to náhodou na monitoru viděl a světový úspěch byl zajištěn. Bohužel, videozáznam ještě neexistoval…

Fotografie konference v Liblicích – rok 1964 – ponorný vařič za socializmu.

Obr. 1. „ Ponorný vařič“ z  doby socializmu v „ hořčicovém servisu“ . Konference o zvukovém záznamu v zámečku v Liblicích, rok 1964.



 

Konference o zvukovém záznamu v zámečku v Liblicích – VÚZORT – rok 1964.