SETKÁNÍ S GENERÁLEM.

V roce 1965 asi dva měsíce před svatbou jsem dostal předvolání na vojenské cvičení. Byl jsem z toho „radostí“ bez sebe. Kupodivu to nebylo někam na Slovensko, ale do Satalic, což je část Prahy. Tam mne chtěli za pět týdnů vyškolit jako velitele směny mechaniků vysílacího střediska.

Na vysílacím středisku byl velice rozumný velitel, který si nepotrpěl na „vojákování“, a pokud provoz vysílacího střediska byl bez problémů, „NEVŠIML SI“ že vojáci večer chodí bez propustky, jeden po druhém na pivo. I já jsem se tam měl dobře a chodil jsem spát domů, ačkoliv jsem na to neměl, jako pouhý svobodník, právo.
Měl jsem za úkol naučit asi šest vojáků základní služby, základy elektrotechniky, k nějakým zkouškám. Použil jsem trochu neobvyklých přirovnání a vojáci zvládli zkoušky za jedna. Tím jsem měl zajištěnu ještě větší volnost .

Na „sále“ bylo snad deset menších krátkovlnných vysilačů a jeden velký krátkovlnný vysilač, jak dvě kredence. Tento velký vysilač TESLA potřeboval každý týden vyměnit spálený síťový, trojfázový transformátor. To mne upoutalo, protože přeci není možné, aby byl transformátor navržen tak špatně. Pokusil jsem se na transformátor foukat papírovým ventilátorem a transformátor vystydl. Jenže při tom na mne dýchalo teplo z boku vysilače, ačkoliv by přeci ten teplý vzduch měly odsávat dva veliké ventilátory umístěné navrchu skříně. Jala mne neblahá předtucha a poprosil jsem kluky, pardon vojáky, aby mi řekli, až budou vypínat vysilač, abych se mohl jít dívat na dobíhající ventilátory. Ke svému zděšení jsem zjistil, že ventilátory, místo odsávání, tlačí teplý vzduch zpět dolů. Tím vznikal „pytel“ horkého vzduchu kolem transformátoru, transformátor se nemohl chladit a posléze shořel.

Protože motory s postupným polem, pohánějící vrtuli ventilátoru, se mohou otáčet výhradně jedním směrem, musil jsem otočit pomocí „ kombinaček“, lopatky ventilátorů na opačnou stranu tak, aby ventilátory vzduch ze skříně opravdu odsávaly. Po této „opravě“ vnitřek skříně i transformátor vychladly. Měl jsem radost, že se mi podařilo „neopravitelný“ vysilač „opravit“.

Asi za týden jsem dostal službu velitele směny na sále, ačkoliv jsem neměl nejmenší potuchy co to obnáší. Když jsem se se svými obavami svěřil vojákům, majícími se mnou službu a kterým jsem měl velet, zasmáli se a řekli abych si z toho „ nič nerobil“. A vojáci mým jménem telefonem podávali hlášení, přelaďovali vysilače, krátce, byl jsem tam naprosto zbytečný. Navíc mi za rozvaděč ( kde bylo teplo ) přinesli polní lehátko, abych mohl pohodlně odpočívat. Večer jsem se tam pohodlně v trenýrkách uložil a ani vrčící stykač mi nevadil-věděl jsem kde do něj klepnout aby zmlknul-a slastně jsem usnul.

Jenže probuzení, velice brzo ráno, bylo děsivé! Lomcoval mnou vyděšený voják, že na bráně je GENERÁLMAJOR Kamenický, náčelník prvního vojenského okruhu ( Čechy a Morava )! „Kluci ho tam trochu zdrží kontrolou, ty se rychle oblékni, pak musíš….“A bleskově mi vysvětlil co mám říct, jaké hlášení mám podat, já na sebe házel mundur, – a už tam stál generál Kamenický! Nevím jak, ale blekotal jsem jakési hlášení – naštěstí mne generál přerušil „To je dobrý, raději mi ukažte ten vysilač, co jste tak opravil!“ Do mne jako kdyby blesk uhodil, to bylo na infarkt, spodní čelist mi poklesla a já stál jak blbec!

Uvedl jsem generála do sálu a ukazoval, co jsem s tím vysilačem udělal, ale ne v pozoru, jako generálovi, ale jako by to byl kolega z VÚZORT. To už také přivezli rozespalého velitele z domova, který za zády generála, stoje v pozoru, zoufale gestikuloval, abych nerozhazoval rukama, stál také v pozoru a vůbec! To se mi nedařilo, ale generál to jako neviděl a řekl „ Pojďme do kanceláře, tam to domluvíme.“ Zajímalo ho, jestli spím doma a JAK TO, že mám jen hodnost svobodníka! „Dejte mu zatím vycházkovou knížku, do soboty stihneme povýšení na desátníka, pak už to nebude problém. Do příštího týdne si VYMYSLETE nějaké zásluhy a povýšíme Vás na četaře tak, abyste do civilu odešel jako rotný. No a v civilu dostanete rotmistra. A dnes po šestnácté hodině se tu pro Vás stavím a odvezu Vás domů.“ Celý den jsme s velitelem řešili, kde se to mohlo prozradit a jak se to mohl AŽ GENERÁLMAJOR Kamenický dozvědět.

Odpoledne se skutečně pro mne generál Kamenický zastavil a odvezl mne až domů. Po cestě jsem se mimo jiné dozvěděl, že už na mnoha střediscích otočili lopatky ventilátorů a problémy vysilačů byly definitivně odstraněny. Že ví, že vojáci večer bez propustky chodí na pivo, ale protože vše vzorně funguje,  tak o tom neví…Pokud pak někdo viděl, jak si u domu v Ostrovní ulici GENERÁLMAJOR potřásá rukou se svobodníkem u Škodovky 120, musel z toho mít šok!

Někdy v létě, už v civilu, jsem byl theatrálně na Obvodní vojenské správě, povýšen na rotmistra. Jenže to největší překvapení mne teprve čekalo. To už jsem zase pracoval ve VÚZORT, když přišla kolegyně Zdena k nám, do laboratoře a s významným pohledem řekla, „Máš v administraci návštěvu a TAKY V KRAŤASECH“. Když jsem přišel do administrace, spadla mi opět spodní čelist a zíral jsem opět jako blbec! GENERÁLMAJOR KAMENICKÝ V KOŠILI S KRÁTKÝM RUKÁVEM A KRÁTKÝCH KRAŤASECH! Chvíli jsem lapal po dechu, ale pak jsem s ním mluvil docela normálně, i když jsem jej oslovoval „soudruhu generále“. Přišel mne poprosit o opravu svého sovětského magnetofonu, který začal bručet a v opravně to neuměli opravit. Trochu jsme poklábosili-administrace se plnila vúzorťany- a generál se rozloučil. Nikdo z vúzorťáků mi nevěřil, že je to ten generál, z mého vojenského cvičení!

Když jsem magnetofon opravil, odnesl jsem ho generálovi do bytu. Poseděl jsem tam tenkrát asi hodinu v družném rozhovoru i s jeho paní a dospívajícím synem u kávy s bábovkou. S generálem jsem se viděl ještě několikrát při různých příležitostech, vždycky mne halasně zdravil a přiváděl k úžasu okolostojící, že se GENERÁL srdečně baví s obyčejným smrtelníkem.

Ačkoliv generál vystudoval v Sovětském svazu, v roce 1968 NESOUHLASIL SE VSTUPEM SOVĚTSKÝCH VOJSK a vícekrát jsem ho již neviděl. 

Záznam z vojenské knížky – závratná kariéra

Setkání s generálem – Generálmajor Zdeněk Kamenický – vojenské cvičení – záloha – rok 1965 [040]