Mrtvý mezi živými-návštěva Barrandovských atelierů.

Mrtvý mezi živými

Československo, rok 1946

Zajímavost přímo z natáčecího dne  v roce 1946…



Maminka hned po revoluci v roce 1945, začala silně propagovat zdravotnickou osvětu. Ta byla po válce v značně špatném stavu. Vzhledem k tomu, že mi bylo devět let, na moc se nepamatuji. Se svou stařičkou kamerou se pokusila o jakýsi zdravotnický film a zjistila, že to vyžaduje trochu jinou kameru a jisté režijním vedení.

Pravděpodobně se toho ujal-nevím jak-pan režisér Bořivoj Zeman. Byl u nás dost často a tvořili s maminkou pravděpodobně scénář na film „Pepánek nám nepapá“ . Sháněl jsem ten film, ale ani v NFA ho nemají. Sám jsem ho často, jako kluk, promítal na mnoha zdravotnických akcích-proč jsem ho nezcizil-mohli ho teď mít v NFA…

Pan režisér mne viděl jak si už v těch devíti letech hraji s elektrikou a jednou mi řekl-„Vezmu Tě do Barrandovských ateliérů, tam uvidíš mnoho zajímavých věcí“. Strašně jsem se těšil a skutečně jeden ošklivý pošmourný zimní den, na mne po škole čekal pan režisér v autě a že pojedeme na Barrandov!

Dojeli jsme před Barrandovské ateliéry, vystoupili, prošli jsme vrátnicí-panu režisérovi vrátní salutovali a nějak jsme došli do ateliérů. A tam jsem začal zírat! Domovní schodiště z trámů, plátna a sádry, ale vypadalo jako pravé!!! Po schodech množství kabelů-ty jsem pečlivě překračoval, to jsem se naučil od táty- až jsme došli na „plac“. Vypadalo to jako pokoj se dveřmi do dalšího pokoje, všechno z prken, plátna, sádry, ale při pohledu ze správné strany to byl přepychový byt! Kromně krásného nábytku na zemi kluba kabelů a KAMERA! Pane bože to byla obrovská kamera na vozíčku a popojížděli s ní dva mladí muži po značkách, nakreslených křídou na zemi… Pan kameraman přinesl veliký plechový buben, ze kterého vlál kus špinavě zeleného, strašně širokého filmu s dirkami (35mm). Ten buben pan kameraman nasadil na kameru, špinavě zelený film zakládal mezi ozubené bubínky a JÁ SE SMĚL DÍVAT! Další muž pobíhal se svinovacím metrem a pečlivě měřil vzdálenosti mezi postelí a objektivem kamery, když byla kamera nejblíže postele a nejdále od postele. Proč, to jsem zatím neměl ponětí…
Pan režisér mi ukázal svou židli, na jejímš opěradle byl velký nápis REŽISÉR. Dovolil mi na ní sedět, pokud bude režírovat jinde. Dovedete si představit, co to bylo pro kluka, SEDĚT NA REŽISÉRSKÉ ŽIDLI!

Představte si, že přepychový pokoj z plátna a sádry NEMĚL STROP!! a místo stropu byl jeden reflektor vedle druhého. Po lávkách mezi reflektory chodili osvětlovači-na čem ty lávky držely mi nebylo jasné…

Pak přišel pan Hőgr V PYŽAMU!! a ulehnul do té postele. A teď to začalo! Začaly se rozsvěcet reflektory, co byly místo stropu a já si zacláněl oči. To bylo snad víc světla, než kdyby tam svítilo slunce!! Pan režisér mne upozornil, že to je pouze RANNÍ PŘÍTMÍ…Všichni měli ze mne srandu, ale směl jsem přijít až k panu Hőgrovi a vyzkoušet to osvětlení. Jak v tom někdo mohl hrát!!
Pan kameraman, zírající do hledáčku kamery hlásil, že se panu Hőgrovi leskne čelo-přispěchala paní se škatulkou něčeho a pudřenkou nanášela na čelo panu Hőgrovi asi pudr. Když už se to panu kameramanovi líbilo, začali jezdit kamerou po značkách na zemi, při tom ten pán s metrem odborně kroutil s něčím na kameře. Byl jsem poučen, že přeostřuje objektiv. Když už byl i pan režisér spokojen s obrazem ve hledáčku, usedl pan režisér na svou židli, já si směl stoupnout za tu židli. Byl jsem poučen, že jakmile přijde slečna s klapkou-dva klacky s tabulkou-a klapne, musím být zticha-ani nedýchat-což jsem opravdu dodržoval, div se neudusil…

Přišel svalnatý mladík, vzal do ruky tyč, na jejímš konci byla dosti značná věc-byl to mikrofon, asi těžký a na té dlouhé tyči ho mohl udržet jen svalnatý mladík. Měl za úkol držet ten mikrofon co nejblíže herce, ale mikrofon NESMĚLA kamera vidět!!



 

Obr.1. Pan režisér Bořivoj Zeman režíruje film „Mrtvý mezi živými“.
Obr.1. Pan režisér Bořivoj Zeman režíruje film „Mrtvý mezi živými“.

A kouzlo začalo: Pan režisér zvolal „PŘIPRAVENI“ a po kladné odpovědi a dvojím zazvonění telefonu, řekl pan režisér „KAMERA“ a pan kameraman odpověděl „BĚŽÍ“ pan režisér řekl „ZVUK“ ozvalo se dvojí zazvonění telefonu a pan režisér řekl „KLAPKA“ před kameru přiběhla slečna se dvěma klacky-na tom spodním byla ještě tabulka s křídou napsaným číslem. Slečna řekla silným hlasem a zřetelně „STOTŘICET OSM POPRVÉ“ to přečetla to číslo na tabulce , praštila těmi klacky o sebe a bleskově zmizela ze záběru.

Za okamžik tvrdě spící pan Hőgr se probudil a posadil se. Pan režisér zařval „STOP“. Pane Hőgr, vstal jste pozdě, kamera už byla za značkou! No jo-řekl pan Hőgr, ale jak to mám poznat, když tvrdě spím? To je fakt, řekl pan režisér, vlezte někdo pod postel a ve vhodnou chvíli s postelí zaklepejte.

Všechno se opakovalo, číslo na tabulce bylo stejné, ale slečna klapka přidala „PODRUHÉ“ a rychle zmizela ze záběru. Za okamžik pan režisér opět zavolal „STOP“, zase to bylo moc brzy!! Návrhů, jak to udělat bylo víc, až pan Irmanov, který měl mít dialog s panem Hőgrem navrhl „Co dát za dveře, kterými vejdu ten velký reflektor s obloukovkou a jak otevřu dveře, zasvítí ten reflektor na pana Hőgra a ten se probudí“. Bylo to shledáno dobré a osvětlovači přitáhli černou skříňku na silné noze a třech kolečkách. Natáhli k reflektoru dva kabely tlustší než palec, chvíli nasazovali tlusté uhlíky také jako palec, zavřeli skřínku a ze skříňky se ozvalo ssssššss, pak to párkrát prsklo a bylo ticho, jen ze předu reflektoru svítilo oslnivé světlo…Reflektor nastavili tak, aby otevřením dveří blesklo světlo reflektoru přímo do obličeje pana Hőgra. Neumíte si představit, jak ten reflektor s obloukovkou musil svítit, když „ranní šero“ bylo oslňující.
Když konečně mohli připravovat další záběr, směl jsem se jít podívat na ten reflektor s obloukovkou. Pánové mi všechno ukázali, darovali do ruky nový uhlík (studený, měl jsem ho mnoho let) a vysvětlili, že pohled do oblouku může člověka oslepit a tak mi obloukovku předvedli zavřenou. Ta tak krásně při zapalování zpívala! Škoda, že to nemohl slyšet pan Mozart, určitě by to zhudebnil.

Teď přišel na řadu dialog. Kamera snímala pana Hőgra sedícího v posteli a ten hovořil s panem Irmanovem. Jenže před kamerou byl stále jen pan Hőgr a pan Irmanov byl mimo záběr, ale blízko mikrofonu. Když se to natočilo, kamera přejela na záběr pana Irmanova a rozhovor se opakoval, jen pan Hőgr byl tentokrát v koutě a v záběru byl jen pan Irmanov. Měl jsem z toho zmatek, ale bylo mi vysvětleno, že se to sestříhá, ale musí se dát pryč ten reflektor a vůbec scéna upravit. Neměl jsem ponětí jak, ale když se to panu režisérovi líbilo…
Pak byl poslední záběr toho dne, rozhovor pana Irmanova s panem Hőgrem. To už jsem chápal, v záběru byli oba.

Ten den práce končila, pan kameraman odnesl naexponovaný film do laboratoří k vyvolání, aby se zítra mohli podívat, jak se dílo podařilo. Nebo nepodařilo. Pan režisér mne dopravil autem domů, bylo dlouhé povídání s maminkou a panem režisérem a v nejlepším jsem musel do postele. Opravdu velice těžko jsem usínal…Kdo ví, zdali tato příhoda nenastartovala můj zájem o filmovou techniku…

Velký dík mému kamarádovi, panu Voráčovi, za nalezení a vystřižení filmové ukázky.

Ukázka z filmu Mrtvý mezi živými z roku 1946, Karel Höger, režie Bořivoj Zeman (39,2 MB)

Mrtvý mezi živými – Československo, rok 1946



 

Režie: Bořivoj Zeman
Předloha: Sigurd Christiansen (kniha)
Scénář: Elmar Klos, Bořivoj Zeman
Kamera: Petr Rovný
Hudba: Jiří Šust
Hrají: Karel Höger, Zdenka Procházková, Lída Matoušková, Eduard Dubský a další…

Mrtvý mezi živými – Československo, rok 1946 – autor příspěvku Milánek