Volyně – část druhá – druhá republika

Toto je již moje vzpomínka- v létě se vyráběl malinový sirup. Pravděpodobně zkvasil a protože byla škoda ho vylít, navrhl tatínek, že se to předestiluje. Ujali se toho strýcové Jiří s Monkem a tatínek tomu velel.

Já do dědečkovy ordinace, kde se to destilovalo nesměl, jen pomatuji, že odtamtud táhl divný zápach, čím dál víc se odtamtud ozýval smích a velice hlasitý hovor. Dědeček trochu brblal.

V létě jsme jezdívali na elektrickém kole na volyňské koupaliště. Pamatuji se, že na nájezdu na silnici bralo kolo víc než 30A. Koupaliště tenkrát svítilo novotou, jen u výpustě spodní voda prolomila beton a vyvěrala do prázdného koupaliště. Co s tím dělali si již nepamatuji.

Obr.11. Ilustračni mapa Volyně.
Obr.11.Mapa Volyně s neumělým vyznačením míst, o kterých píši.

Déza se strašně ráda koupala před jezem, až jí vtáhla voda pod stavidlo do náhonu. Tatínek se jí snažil držet za obojek, ale Déza již byla zadkem pod stavidlem. Tatínek volal na Jiřího, že Dézu pustí, ať jí Jiří chytí za stavidlem. Byl tam sběh lidí, Dézu chytili a vytáhli, ale myslím, že dědeček jí pak čistil nějakými vodičkami uši a Déza držela ani nepípla.

Jednou jsem jel s tatínkem na elektrickém kole kamsi daleko ( bylo to coby kamenem dohodil od koupaliště ) do velkého mlýna. Prohlédli jsme si celý mlýn, což mne tehdy neuchvátilo, ale ohromné ozubené kuželové kolo na hřídeli Francisovy turbiny, to bylo něco! Odtud vedla hřídel transmise do místnosti, kde na ní byla jedna řemenice vedle druhé. Mlynář si posteskl, že jim světlo z jejich dynam ( byla dvě ) bliká a unavuje oči. Skutečně jsem viděl, jak asi jednou za sekundu mrklo světlo a ručička voltmetru na mramorové rozvodné desce poskočila dolů. Tatínek nechal zavřít turbinu, hladina v náhonu začala prudce stoupat a já se rozbrečel strachy, že se utopíme. Tatínek se smál a vysvětlil mi, že to se jen hladina houpá a skutečně za okamžik začala hladina prudce klesat a v zápětí zase stoupat, ale již ne tolik. Za chvíli se vše uklidnilo a tatínek při pomalém otáčení hřídelí ( hřídelí otáčelo několik svalnatých mužských ) pozoroval, jak nejméně dvacet centimetrů široký řemen nabíhá na řemenici dynama.

Na jednom místě řemene, ve spoji, byla velká hrana, která napřed narazila na řemenici a potom řemen nadskočil a ukluzl po řemenici. Tatínek požádal o svléknutí řemene, což byla práce pro několik svalnatých mužů, jeden z nich stál ve velké řemenici na transmisi a jako veverka s ní otáčel. Potom řemen otočili na ruby, aby řemen nabíhal bez nárazu. Po strastiplném navlékání řemene, kdy nebylo dost rukou, otevřeli turbinu, dynamo se roztočilo a žárovky svítily krásně bez mrkání. Dostali jsme mouku, vajíčka a kdoví co ještě-to bylo za války vzácnější než peníze.

Naposledy jsem byl ve Volyni na začátku roku 1953 v zimě. Něco se stalo na průmyslovce a nejeli jsme na lyžařský zájezd. Nevím jak to bylo, ale vyjel jsem se spolužáky, bratry Iblovými na týden do Volyně. Přijeli jsme s lyžemi, ale nebyly tam ani dva centimetry sněhu. To nám vcelku nevadilo a hned po příjezdu jsme se šli policejně přihlásit. To bylo tehdy nutné. Vše proběhlo bez potíží, byl pouze dotaz, „Nejste příbuzný s panem doktorem Fűgnerem?“. Když jsem je ujistil, že jsem Hyndův syn a doktor Fűgner byl můj dědeček, všichni se rozzářili a přáli nám krásný pobyt a potřásali rukama.
Byl jsem doma důrazně upozorněn, že nesmíme vyjídat babiččinu sestru, že je velice pohostinná, ale má strašně malou penzi a nemůže nás hostit. To nám bylo jasné a celkem jsme s radostí uvítali, že budeme hospodařit sami. Bydleli jsme v pokojíku na půdě, kde míval tatínek svou laboratoř, než ho odtamtud dědeček vyhodil kvůli zmíněnému okapu.

V kachlových kamnech bylo krásně zatopeno a babiččina sestra už chystala večeři. Pokusili jsme se jí to vysvětlit a ukázali, jak jsme zásobeni, a že budeme chodit do hospody, ale všechno marné. Nedala si to vzít a alespoň každé ráno jsme měli za dveřmi opulentní snídani s čerstvými rohlíčky od naproti…

Obr.12. Hofmajstrova karikatura.
Obr. 12. Bráchové zvětšili Hofmaisterovu karikaturu.

Protože nebyl sníh, chodili jsme po kraji, ale když začalo pršet se sněhem, zalezli jsme na půdu, kde jsme našli dvě skutečně obrovské bedny plné novin a časopisů. K našemu úžasu jsme tam nacházeli časopisy o kterých jsme se učili v Češtině. Když jsme našli první fotografii z Osvobozeného divadla, zahájili jsme soustavné pátrání. Všechny časopisy z obou obrovských beden jsme celé prolistovali a našli mnoho vzácných fotografií z Osvobozeného.

Pohádkový týden skončil a vrátili jsme se do Prahy. Bráchy napadlo, udělat z těch fotografií ve třídě nástěnku. Bráchové vytvořili obrázek J.J. jak pomyslně diriguje Osvobozené. Nástěnka byla obrovská-fotografií bylo mnoho. Nezapomenu na češtináře, jak se po příchodu do třídy zahleděl na nástěnku, šel blíž a zíral. Pak se zeptal „Proboha, kde jste to sehnali?“ a celou hodinu vyprávěl o Osvobozeném. O přestávce se dveře netrhly a jeden kantor po druhém obdivovali nástěnku…A když se Markétka naučila trochu číst a psát a viděla v biografu film „ Pudr a benzin“, napsala panu Werichovi hezký dopis, a poprosila o podpis jedné z těch fotografií. Pan Werich poslal také hezký dopis a fotografii podepsal.

Obr.13. Dopis pana Wericha Markétě.
Obr.13. Dopis J. Wericha Markétě s přiloženou fotografií.

Obr.14. Janem Werichem podepsaná fotografie.

Obr.14. Jedna z mnoha fotografií z beden ve Volyni, podepsaná J. Werichem.

Když mě bylo asi čtrnáct, začalo se vážně uvažovat o prodeji dědečkovy vily. Byl jsem z toho dost smutný, ale když jsme byli o velikonocích v Budějovicích u tety Evy, vysvětlil mi všechny důvody strýc Jiří. Byl to první člověk v mém životě, který se mnou tehdy mluvil jako s dospělým. Uznal jsem všechny důvody, proč vilu prodat, ale nerad.

Posléze jsem dostal jednu šestnáctinu utržených peněz ( jak bylo v dědečkově závěti ), za které se koupila chata na Křivoklátě. A tak zůstalo už jen pár fotografií…
Ale přeci jen jsme ještě jednou Volyni navštívili. V roce 1971 jsme trávili část dovolené se čtyřletou Markétkou na křivoklátské chatičce. Celou dobu pršelo, jen se lilo. Řekli jsme si, že pojedeme na výlet do Volyně. Ráno jsme vyjeli a udělalo se takové vedro, až k nevíře. Ve Volyni jsme mimo jiné navštívili dědečkovu vilu a okukovali. Všimli si nás noví majitelé dědečkovy vily a když jsme se představili, pozvali nás dál.

Šokoval jsem nové majitele prosbou, mohl-li bych se podívat do větracího okénka na konci zahrady, mám-li tam ještě schovanou cívku drátu. Cívka tam byla a byla tam přibližně třicet let. Užaslí majitelé dědečkovy vily mi tu cívku věnovali. Myslím, že byli dokonale ujištěni, že nejsme podvodníci, ale skutečně Fűgnerovi
Natočil jsem film, který se povedl a fotografický negativ. Z negativu jsem udělal jen pár obrázků-ostatní „udělám později“. Když jsem teď tj. roku 2009 chtěl negativ prohlédnout, není-li tam fotografie památného nápisu, zjistil jsem, že negativ byl na materiálu s hořlavou podložkou ( nitrofilm ) a byl zcela ve stavu rozkladu. Musil jsem jej okamžitě spálit, aby se snad nezapálil ve skříni samovolně. Možná, že tam ta fotografie památného nápisu byla ….

Fotogalerie – Volyně – kompletní

Volyně – část druhá – druhá republika