Volyně – část první – prvorepubliková.

Toto povídání bude částečně vlastní, ale hlavně převyprávěné. Jako technik bych řekl, bude to místy kopie z kopie kopie. Proto neposuzujte dějinnou přesnost. Ostatně, o dějinách mám velice neuctivé mínění.
Ve Volyni žili rodiče mého tatínka. Můj dědeček byl velice vážený lékař, porodník. Prý v mládí nezkazil žádnou legraci, ale já ho již tak nezažil. Pamatuji si jej jen v takových útržcích.

Obr.1. Volyňský dědeček
Obr.1. Volyňský dědeček

K obědu byly škubánky, které jsem miloval a dědeček mi vyprávěl povídku o panu Škubánkovi a paní Škubánkové. O čem to bylo už nevím, jen pamatuji, že jsem se strašně smál a babička měla nějaké námitky. Vždy, když jsme jeli do Volyně, zapomněl si tatínek klíče od branky. Teď ho podezírám, že to bylo úmyslné, aby mohl přelézat plot jako v klukovských létech. Tedy tatínek přelezl, maminka mne podala přes plot tatínkovi a dál už jsem běžel k vile sám. Na cestě mne vždy přepadla Déza, dědečkova ohromná fena vlčáka, porazila mne při vítání na zem a celého olízala. Každý příjezd začínal mytím Obr.2.
Když měla Déza štěňata, vlezl jsem ke štěňatům do Déziny boudy. Déza byla před boudou a kroutila hlavou. Velice rychle přiběhl dědeček s tatínkem, dědeček držel Dézu a tatínek mi nakázal abych OKAMŽITĚ, ALE OKAMŽITĚ !! vylezl z té boudy Obr.3. Mne měla Dézinka ráda a nechala si ode mne líbit všechno. Pokud jsem na ní chtěl jezdit jako na koni, vždycky mne shodila do nějakého záhonu květin a dědeček se zlobil. Jednou jsem Dézinku zasejpal pískem a když jí to přestalo bavit zabručela vstala oklepala se a odešla Obr.4.

Obr. 5. Volyně - Babička, dědeček, maminka
Obr. 5. Volyně – Babička, dědeček, maminka

Bylo to za války a babička tedy chovala slepice, ty byly tak vzácné, že se málem vyvažovaly zlatem. Jedna z těch slepic začala bez přestání kvokat a to mne rušilo při nějaké důležité práci. Řekl jsem Dézince „ Vem si slepičku“ , Dézinka byla velice vychovaná, ale aby se neřeklo popošla k slepici a štěkla. Slepice se lekla, popoletěla a kdákala ještě víc. Řekl jsem znovu Dézince „ Vem si slepičku“ Dézinka popošla, štěkla a situace se opakovala. Mně se to strašně líbilo, Dézince asi taky a slepičku jsme uštvali. Babička se strašně zlobila, Déza nezaslouženě dostala vynadáno a já musel potom tu slepičku jíst, což byl pro mne hrozný trest Obr.6.
Jen pro pořádek, Dézinka prý chytila dva zloděje-porazila je na zem a stoupla si na ně Obr.7.

Když tatínek na moje osmé narozeniny zemřel, jezdili jsme do Volyně jen velmi zřídka. Když zemřel dědeček a babička, přestali jsme do Volyně jezdit vůbec.
Asi v mých třinácti létech jsem začal nutně potřebovat usměrňovač k nabíjení akumulátorů, které zbyly po tatínkově elektrickém kole. Jeden takový usměrňovač kdysi namontoval tatínek do garáže ve Volyni, aby s ním mohl nabíjet akumulátory svého elektrického kola. Maminka dopisem domluvila moji návštěvu ve Volyni a já sám vyrazil vlakem v sobotu odpoledne do Volyně. Měl jsem trochu strach, ale přestupování ve Strakonicích jsem zvládl. Setmělo se a já nevěděl, která stanice bude Volyně. Překonal jsem strašný ostych a zeptal se jedné paní. Ta mne uklidnila tím, že ve Volyni vystupuje také. Když jsem vystoupil, bylo vyhráno. Z nádraží bych došel do vily i se zavázanýma očima. Strýc Jiří i sestra babičky, která tam zatím bydlela, mne uvítali a po večeři a velkém vyprávění jsem šel spát. Ráno jsem pracně usměrňovač odmontoval ze zdi a zjistil, že se do kufru, který jsem si na něj přivezl, nevejde. Po chvilce přemýšlení jsem odpojil a odmontoval transformátor, který jsem zabalil do lepenkové krabice. Abych nepopletl jedenáct vývodů z transformátoru, nalepil jsem na vývody papírky s čísly a stejná čísla napsal na místa, kam vývody patřily. Kupodivu jsem to nepopletl a usměrňovač potom v Praze chodil. Dvě rtuťové usměrňovací elektronky mi pečlivě zabalila babiččina sestra se základní deskou usměrňovače do kufru.
V poledne mne poprosila babiččina sestra, abych došel pro Dézu do sklepa a dovedl jí nahoru na oběd. Déza je už slepá a hluchá. Do sklepa jsem šel s divnými pocity, ale Dézinka mne poznala snad po čichu, měla radost a o závod vrtěla ocasem. Těžce šla do schodů a to bylo naposled, co jsem Dézinku mohl vést a hladit.
Odpoledne jsem nastoupil do vlaku a měl jsem co dělat, abych vynesl kufr a škatuli do vagonu. Transformátor ve škatuli byl tak těžký, že se mi ho nepodařilo dát nahoru na místo pro kufry, ale jeden spolucestující mi pomohl. Všechno jsem šťastně dovezl a usměrňovač sloužil až do mých šestadvaceti let, tedy sloužil celkem asi dvacet let.
Ještě před odjezdem jsem seděl na zahradě a pozoroval jak se zahrada, od doby mého dětství, zmenšila. Z vily vyšel mě neznámý muž, pátravě se na mne podíval a řekl „Ty musíš být Fűgnerů, sedíš přesně jako pan doktor!“ ( viz Obr.1. ). Když jsem přisvědčil, přisedl ke mně a od něj jsem se dozvěděl, že můj dědeček nějaký čas dokonce ve Volyni starostoval, za jeho starostování se vybudovala kanalizace a postavila nemocnice. Potom mi vyprávěl dvě krásné příhody.
„ Bylo to nějaký čas po naší svatbě a žena začala rodit. Já z toho byl úplně bez sebe a ženský mne poslali pro doktora. Vyrazil jsem na koni a za chvíli jsem už bušil na dveře tady ve vile. Za chvíli otevřel Tvůj dědeček, pátravě se na mne podíval a já mu o překot začal vysvětlovat o co jde. Jenže Tvůj dědeček mne přerušil a řekl „ To si nemůže Tvoje paní vzpomenout ve dne? To musí rodit zrovna v noci mordyjé ? Zrovna když se mi zdál takovej krásnej sen a já teď nevím jak to dopadlo!“ . Já dostal takovej vztek na Tvýho dědečka, že jsem zapomněl na strach a než jsem se zmohl na nějakou odpověď, měl Tvůj dědeček sbaleno a startoval auto. Křiknul jen na mne „ Jeď napřed a necourej se s tím koněm!“ . Já vzteky neviděl a byli jsme doma ani nevím jak. Tvůj dědeček začal hned honit ženský „ Vy jděte vařit vodu mordyjé, vy přineste…“. Proháněl nás všechny a najednou byl kluk na světě. Tvůj dědeček řekl „ No to bylo strachu a je to hotový, teď to tu ukliďte a buďte tu s pánem bohem“. Když jsem popadl dech a zeptal se co jsem dlužen, jen mávl rukou a odjel“.

Obr. 8. Volyně - Dědeček v automobilu
Obr. 8. Volyně – Dědeček v automobilu

„ To jsme byli s Tvým tátou ještě kluci a četli jsme si v časopise o Rusko-Japonské válce. Byl tam takový obrázek jak nějaký důstojník mačká tlačítko, od tlačítka vedou dráty k baterii článků a do průplavu k mině. K té se zrovna blíží loď a mina vybuchuje. To se nám strašně zalíbilo a umínili jsme si Tvým tátou, že něco takového podnikneme“.
„Náš kamarád našel po svém dědečkovi pytlík střelného prachu, ten jsme nasypali do krabice od doutníků, vložili jsme tam odporovou spirálu a vyvedli od ní dva dráty. Krabici jsme omotávali různými hadry, zakapávali svíčkou, pane bože jaké jsme měli štěstí, že nám to nebouchlo v rukou! Pak jsme se s touto minou vypravili do starého lomu“.
„ Minu jsme uložili pod velký kámen a obložili menšími kameny. Ke spirále jsme připojili dlouhé dráty, které vedly až do úkrytu za velkým balvanem. Když bylo všechno hotovo, Tvůj táta připojil dráty k baterii….a nic. Čekali jsme dlouho a stále nic. Tvůj táta usoudil, že vedení má příliš velký odpor a je nutno k té baterii připojit ještě akumulátor z dědečkova auta. Vypravili jsme se tajně vypůjčit ten akumulátor, šťastně a nepozorovaně jsme ten akumulátor odnesli a opatrně připojili do série s tou baterií… a zase nic. Tvůj táta řekl, že se asi odpojil drát od té spirály a šel se podívat. Ve víru vášní NEODPOJIL ty dráty od baterie a právě když došel k mině, tak mina explodovala. Byl to výbuch strašný, Tvůj táta byl zasažen do hlavy kamenem upadl na zem a ztratil vědomí. Okamžitě jsme k němu běželi, z hlavy mu tekla krev a byl v bezvědomí. Kamarád utíkal k potůčku, namočil posmrkaný kapesník a s ním pak utíral, spíš rozmazával tu krev. Za chvíli přišel Tvůj táta k sobě a tak jsme ho částečně nesli, místy vedli do nemocnice k dědečkovi. Jakmile viděl dědeček zakrváceného Tvého tátu, začal nadávat „ Mordyjé co jste to zas dělali, to se můžu ještě dočkat že mi přinesete někoho ve dvou kusech a pane doktore sešijte ho!“ pak zmizel s Tvým tátou na sále.
„My jsme rychle běželi pro ten akumulátor do lomu a namontovali jej zpátky do dědečkova auta. To by byl cirkus, kdyby dědeček přišel ještě na ten akumulátor!“
Pak si vzpomínám na dvě příhody, které vyprávěla moje teta Eva, tatínkova sestra. Teta Eva ty příhody vypravovala s takovým uměním, že jsem přímo před sebou viděl to, co teta Eva vyprávěla. A představte si, že mne nenapadlo, nebo snad jsem se ostýchal a vyprávění jsem nenatočil, i když jsem už měl dokonce kazetový magnetofon. Historku o požáru mám natočenou na videu od strejdy Jiřího, přímého účastníka příhody, ale teta Eva byla nedostižná.
„ Bylo krásné nedělní odpoledne, Hynda ( můj tatínek ) byl někde s kamarády a dědeček seděl za piánem a hrál. Dědeček hrál krásně na piáno, ve studentských dobách, při studiích ve Vídni, měl svůj orchestr a přivydělával si na studia. Tedy dědeček hrál na piáno, mezitím se venku zatáhlo a přišla bouřka. Najednou na piáno kápla kapka, dědeček se nedal rušit. Za okamžik druhá kapka, pak víc kapek, nakonec voda začala ze stropu téct proudem. Dědeček přestal hrát a se slovy „Mordyjé, co je to zas na půdě“ odešel se podívat na půdu. Na půdě potopa, protože Hynda zavedl okap na půdu a zachycoval dešťovou vodu, jako vodu destilovanou, pro svoje akumulátory ( tenkrát ještě nebyly kyselé a nečisté deště ). Dědeček se zlobil strašně“.

Obr. 9. -Rok 1922 - tatínek u rozvodné desky
Obr. 9. Rok 1922 – tatínek u rozvodné desky                                                                                        

„Hynda s Jiřím přímo hltali „ Tři mušketýry“ a protože dědeček přísně dozíral, abychom všichni chodili včas spát a neponocovali, udělal Hynda malé lampičky. Ty se napájely tenkými dráty jdoucími z půdy ( kde měl Hynda akumulátory ) po fasádě oknem do pokoje a malé žárovky na 12V bylo možno schovat pod peřinu. Tak bylo možno číst „ Tři mušketýry“ třeba do rána.
Jednou v noci zase četl Hynda s Jiřím pod peřinou, když světlo začalo pomrkávat a slábnout, až zhaslo docela. Hynda s Jiřím vylezli z postele a Hynda řekl, „Musím se podívat na půdu, něco se děje“. Za moment byl zpátky se slovy „Na půdě hoří!“. Hynda s Jiřím letěli na půdu a já měla za úkol, kdyby se dědeček probudil, zdržovat ho aby se za žádnou cenu nedostal na půdu! Jít na půdu nepozorovaně bylo velice obtížné- na schodech byl „kokosák“ ( červený koberec z kokosových vláken ) přidržovaný na každém schodu mosaznými tyčkami. Tyto tyčky při sebemenším pohybu strašně zvonily ( já je pamatuji ). Dveře na půdu byly těžké, železné a strašně vrzaly. Nad akumulátory, které stály na pozednici, hořela střecha—asi přechodový odpor. Protože na to přišli včas, požár snadno uhasili. Jenže půda byla plná kouře a tak kluci vyháněli, pomocí kartonů kouř vikýři ven. Dovedete si představit, jak to šlo pomalu. Ale povedlo se to a Hynda stačil natřít prkna střechy vápnem a na to napsal krasopisně „ VOLTA A GALVANI PRVNÍ OBJEVITELÉ ELEKTŘINY“.
Ten nápis pamatuji a dokonce jsem ho vyfotografoval, ale negativ ani fotografie se nedochovaly Obr.10.

 

Fotodokumentace – Volyně

Volyně [063]