Příběh prvního elektrokola ( tehdy nazývaného elektrocykl ) u nás. Pokud máte důkazy o ještě starším elektrickém stroji těchto paramatrů, napište, rádi Vám prvenství přenecháme !

Pokud se ještě na něco pamatuji, rád bych zachytil několik vzpomínek na tatínkovy pokusy s elektrickým kolem, nebo, jak on to nazýval „Elektrocykl“. Nevím, jak je to možné, ale mne už jako malého kluka posedla touha jezdit „na elektriku“.

Pokusím se popsat zařízení,
která sestrojil můj tatínek a nakonec já.

Pokud se pamatuji ( bylo mě kolem čtyř let ), tatínek si vypůjčil, přes maminčiny důrazné protesty, kožený řemen ze šicího stroje. Pak upoutalo mou pozornost na zadním kole tatínkova kola, z plechových segmentů vytvořená řemenice. Byly to vždy dva plechové segmenty na sobě, jejich okraje byly rozehnuty a tak vznikla „řemenice“ právě pro ten kožený řemen z maminčina šicího stroje. Na zadním nosiči kola byl drátem přivázán elektromotor. Na rámu kola byly pověšeny dva akumulátory na tatínkově řemeni od kalhot. To si pamatuji proto, že maminka opět silně protestovala. Dobře věděla, že řemen od kalhot vidí naposledy v celku.
Jak kolo jelo si již nepamatuji, jen řemen od šicího stroje zřejmě prokluzoval při malém opásání řemenice na motoru, a přetrhl se. Řemen od kalhot také nevydržel, kyselina sírová z akumulátorů udělala své. Maminka se zlobila.

Tatínek byl vůbec posedlý akumulátory ( jako já ), jeho sestra ( moje teta Eva ) ho v mládí přezdívala „Acumculumcátor“, což tatínek nelibě nesl. Teta Eva mi také prozradila, že za války dostal tatínek, od mé maminky k vánocům nové šaty, což bylo tehdy nesmírně vzácné a drahé. Když pak u vánočního stromku začalo pohasínat světlo, musel se tatínek podívat na půdu, neděje-li se něco s akumulátorovou baterií. Na půdě byla olověná akumulátorová baterie z jednotlivých článků ve skleněných nádobách 130V 28Ah k větrné elektrárně na střeše. To vše na činžovním domě na Vinohradech, Chrudimská 7. Tatínek přišel z půdy s několika dírami od kyseliny sírové v nových šatech. Na to se nepamatuji, ale teta ano. Co říkala maminka si dnes dovedu pouze živě představit.

Na jedné z prvních variant elektrického kola mne tatínek také svezl. Seděl jsem na rámu kola na těch akumulátorech a řítili jsme se Šrobárovou ulicí podél Státního zdravotního ústavu a Vinohradské nemocnice. Prosil jsem tenkrát tatínka „ už rychlejc ne táto“ a tatínek odpovídal „ tak dobře, už rychlejc ne“ a přidal. Já tenkrát držel v ruce přesný ampérmetr, na kterém tatínek za jízdy odečítal odebíraný proud. Je zvláštní na co se malé dítě pamatuje-tatínek mi říkal „Cejtíš jak se to chvěje? Chybí na rotoru jalová cívka a je to nevyvážené. Musím jí tam dovinout“. Pamatoval jsem si to, ale nic jsem si pod tím nepředstavil. Až na průmyslovce, když jsme probírali vinutí stejnosměrných strojů, mi došlo, co byla ta „jalová cívka“.

Občas v neděli jsme jezdívali na výlet za Prahu.

Za války nejezdila žádná auta a silnice byly úplně prázdné. Na elektrickém kole ve předu jel tatínek se mnou, za námi maminka na druhém kole. Na zadním nosiči elektrického kola byl přivázaný provázek, který maminka přidržovala k řídítkům svého kola a tak jsme jí táhli. Pokud by jeli policajti, stačilo provázek pustit, a dopravní přestupek se nekonal.

Celé „soukolí“ nejelo samozřejmě nijak rychle a tak nás předjížděli jiní cyklisté. Každý se ptal „Na co to jedete?“ Tatínek vždy odpovídal „na elektriku“. Až jednou… když už nás předjížděl nevím kolikátý cyklista se stejnou otázkou, tatínkovi povolily nervy a řekl „ Na prdy!!“ Promiňte ten výraz, ale to nejde vytečkovat, ztratilo by to smysl.

V červnu 1944, čtyři měsíce před tatínkovou smrtí, vyšel v časopise „ Elektrotechnický obzor“ článek napsaný Prof. Ing. Dr. tech. Juliem Strnadem, tatínkovým dobrým kamarádem. Tatínek nerad psal a tak se toho ujal jeho kamarád, který naopak rád psal. Byli to velice dobří kamarádi! 

Elektrotechnický obzor 1944 (fotokopie z originálu časopisu)

 

V roce 1942, v mých pěti a půl letech, jsme byli na prázdninách v Sušici. Bylo to za druhé světové války. Tatínek měl sebou elektrické kolo, na kterém přijel napřed z Prahy do Volyně. Ve Volyni žil můj dědeček a babička- tatínkovi rodiče. Mezi Prahou a Volyní je vzdálenost 120 km, kterou tatínek absolvoval na elektrickém kole během jednoho dne. Někam do poloviny cesty si poslal vlakem nabité olověné akumulátory. Z Prahy vyjel s NiCd akumulátory 30Ah ( píše se o nich v článku ), v polovině cesty vyměnil vybité NiCd akumulátory za nabité olověné, a vybité NiCd poslal poštou do Volyně. Potom vyjel na druhou polovinu cesty do Volyně. Večer jsem se tatínka nedočkal a usnul jsem. Tatínek přijel až pozdě v noci, přetrhl řetěz a píchl duši. Do Sušice jsme se s maminkou dopravili nejspíš vlakem. Tatínek jel samozřejmě na elektrickém kole.

V Sušici jsme bydleli v hotelu Fialka na náměstí. Elektrické kolo nabíjel tatínek v místní elektrárně, kde řediteloval tatínkův kamarád Ing. Votava. Elektrárna byla na stejnosměrný proud a tatínkovo kolo se musilo nabíjet z motorgenerátoru. V elektrárně byla vodní turbina s dynamem a dvě dieseldynama. Pamatuji se, jak jsme se musili jít podívat, že z komína nejde ani obláček dýmu, tak perfektně byl veliký diesel seřízen. Tenkrát!

Obrovskou akumulátorovou baterii, která zásobovala sušickou síť v noci, jsem viděl jen omylem, tatínek mi nedovolil ani vstoupit do akumulátorovny. Zato jsem si sáhl na čep hřídele dynama, kolem kterého za chodu vytékal zpěněný olej…tatínek byl na mrtvici a od dynama mne odtrhl.

Ze Sušice jsme podnikali výlety do okolí na elektrickém kole. Jen z výletu na hrad Rabí se dochovala jediná a velice špatná fotografie tatínkova elektrického kola. Fotografie má rozměr 4,5×6cm. Ten kluk sedící na rámu kola jsem já.

Pravděpodobně z tohoto výletu mám ještě jednu vzpomínku. Při jízdě úvozovou cestou jsme se dostali uprostřed cesty na bahnitý úsek, kolo uklouzlo a vyváleli jsme se. Nic se nestalo, až na to, že kyselina sírová z těch akumulátorů, trochu na mne vytekla. Tatínek mne opláchl v té louži a jeli jsme dále na hrad Rabí. Doma byl asi trochu rámus, odnesly to moje kalhoty.

Tatínek nebyl sváteční cyklista jako já, v mládí to byl cyklistický závodník a vyhrál závod Volyně-Strakonice. To závodění a časté angíny přivodily tatínkovi těžkou srdeční vadu. Na tuto chorobu také zemřel dva měsíce po svých čtyřicátých narozeninách. Večer před svou smrtí vynesl do druhého patra ( výtah nejezdil ) čtyři olověné startovací akumulátory 12V 75Ah. Jeden akumulátor měl hmotnost, podle tabulek, 45kg. Mrtvého tatínka v posteli jsem našel já, když jsem přišel ze školy a těšil se jak budeme slavit moje osmé narozeniny. Smutnější narozeniny si lze těžko představit. Stále si vzpomínám na úsloví mého jedinečného šéfa „ Sportem k trvalé invaliditě“. Tatínkovo elektrické kolo maminka někomu prodala. Alkalický akumulátor 24V 30Ah, o kterém se v článku píše, na radu tatínkových kamarádů neprodala a tak jsem měl akumulátor na „hraní“. Během doby od mých osmi do dvaadvaceti let se mi podařilo zničit sedm článků úplně.

Asi v mých deseti letech jsem několikrát přejel předsíň na „ložisáku“, což bylo prkno opatřené čtyřmi vyřazenými kuličkovými ložisky. Ložisák poháněl elektromotor pomocí leukoplasti, která sloužila jako řemen z hřídele motoru na obvod zadního ložiska. Na několikeré přejetí předsíně jsem spotřeboval veškerou leukoplast z lékárničky. Maminka se zlobila, čímš skončil tento druh elektromobilu.

V mých čtyřiadvaceti letech u mne trochu polevila posedlost zvukovým záznamem a proto jsem si ještě přidal posedlost elektrickou trakcí. Na darované kolo jsem přidělal trakční sériový motor z převinutého automobilového dynama. Motor napájelo těch zbylých třináct článků z tatínkova kola. Motor se pouze připojoval a odpojoval od akumulátoru vypínačem. Brzdilo se obvyklými mechanickými brzdami. S touto hrůzou jsem se vydal od Národního divadla až do Vokovic do VÚZORT, kde jsem pracoval. Doprovázeli mne kolegové a pořídili množství fotografií i šestnáctimilimetrový film – je Fűgnerfilmu zde.

Na zadním kole bylo namontováno segmentové řetězové kolo, které vzniklo navrtáním otvorů o průměru 8mm v rozteči řetězových článků do duralového plechu silného 3mm. V polovině průměru otvorů pak byl plech odstřižen a tak vzniklo ozubení segmentového kola. Celé segmentové kolo bylo přišroubováno k drátům kola. Do VÚZORT jsem dojel celkem bez větších potíží. Ve VÚZORT bylo velké předvádění a několik kolegů se v areálu ARITMA na kole svezlo. Po nabití akumulátoru, rtuťovým usměrňovačem pro obloukovku projektoru, jsem odjel zase domů u Národního Divadla.

Tím skončila éra elektrického kola.

Fotografie elektrocyklu, elektrokola a souvisejících dokumentů a přístrojů.

[050a]