V roce 1960 bylo výročí 15 let Československé republiky.

K tomuto výročí byla uspořádána pompézní výstava úspěchů Československé republiky. Myslím, že to nebyla tak špatná výstava, dokonce myslím že lepší, než mnohá dnešní výstava. Ale to jsem nechtěl, chtěl bych Vám vyprávět nějaké zvláštní příhody, které zaručeně nikde nepřečtete, ani neuslyšíte.

Oddělení optiky, filmové techniky a senzitometrie předváděla pětikilowattový divadelní diaprojektor. Když na výstavu přišel prezident, kolega Míla Válek jej vyfotografoval, tryskem doběhl do temné komory, film během několika minut vyvolal, ustálil a okopíroval na diapositiv. Diapositiv zasunuli do diaprojektoru a když pan president vstoupil do pavilonu, viděl se na velkém plátně, jak na výstavu vstupuje. Tenkrát to byl malý zázrak, jinak tyto fotografické procesy trvaly hodiny.Co na tom, že když pan prezident odešel, že se obraz roztekl.

Oddělení Záznamu zvuku předvádělo čtyřstopý stereofonní synchronní magnetofon pro primární záznam zvuku ve filmových ateliérech. Každou celou hodinu v promítacím sále začínalo předvádění pásma zvukových záznamů různých žánrů. Od hudby klasické, přes hudbu populární, až po hudbu moderní. Musím říci, že reprodukce byla vysoce kvalitní a dovolím si tvrdit, že mnohdy kvalitnější, než nynější digitální záznam s nekvalitní a neprofesionální obsluhou.

V obsluze jsme se střídali všichni členové Záznamu zvuku. Všechno klapalo perfektně, na to dozíral perfekcionista Ing. Jirka Struska – můj šéf. Ostatně jen jemu děkuji za tu trochu profesionalizmu, co ve mně je. Ale i mistr tesař se někdy utne a to utnutí se samozřejmě stalo mně a to nejsem žádný Mistr!

V jedné serii skladeb byla i skladba od pana prof. Emila Hlobila. Omlouvám se mu dodatečně, ale opravdu se mi ten dechový kvintet nelíbil. Ale to je jen můj subjektivní dojem v žádném případě si netroufám tuto skladbu posuzovat! Jenže kdykoliv jsme tuto skladbu začali hrát, zvedlo se naráz celé hlediště a všichni posluchači odešli. Protože tato skladba byla na konci jedné serie, celkem to nevadilo. Jenže pokud to byla jiná serie skladeb, mnohdy posluchači zůstávali sedět a my musili přidávat i když nám kručelo hlady v břiše. Na oběd se dalo jít až když se sál zamknul.

Jednou mne napadlo, když zase jsme měli hlad a v sále byli nadšení posluchači, že zahraji dechový kvintet pana prof. Hlobila. Sál okamžitě vstal a všichni posluchači odešli. My jsme mohli jít na oběd. To jsme praktikovali od té doby stále, kdykoliv jsme potřebovali vyprázdnit sál. Protože pás s dechovým kvintetem byl z jiné serie a musel se vyndavat z jiné krabice, došlo zákonitě k tomu, že se jednou pás zapomenul převinout a založil jsem jej pozpátku. Po zapnutí jsem se hrozně vyděsil, protože to je nebetyčná ostuda, ale posluchači se zvedli a odešli. Nic se nestalo. Nakonec jsem byl tak otrlý, že tento pás jsem nikdy nepřevíjel a jednou šel pás popředu podruhé pozadu. Bylo to úplně jedno, lidé se vždy zvedli a odešli.
Měl jsem trochu špatné svědomí, ale doufal jsem, že se to Jirka nedozví. AŽ JEDNOU po přehrání pásu pozpátku, vstoupila do kabiny hezká slečna a s mnoha omluvami říkala, že se jí to zdá takové divné…nástupy nástrojů jsou takové nejisté…. Že je žačkou pana profesora Hlobila a že dokonce také hrála tento kvintet a že se jí to zdá takové divné….Ujistil jsem ji, že to bylo asi tím, jak posluchači odcházeli a rušili, ale když je žačkou pana profesora Hlobila, že jí to zahrajeme ještě jednou, jen pro ni! (Popředu!). Založil jsem pás, spustil a čekal. Když kvintet skončil, přiběhla rozzářená slečna a se slzami v očích se omlouvala, že musela špatně slyšet, ať jí to promineme. Víckrát jsem dechový kvintet nehrál pozpátku.

Obr.3. Časně ráno odcházíme z výstavy po celonoční instalaci čtyřstopého
synchronního magnetofonu. Exposice diapositivu byla 10sec. při cloně 4.
Fotoaparát byl během exposice přitisknut ke sloupu veřejného osvětlení.

Fotografie výstava Československo 1960 v Praze – Bruselský pavilon

[Ukázat prezentaci]

Výstava Československo 1960 v Praze – Bruselský pavilon