ZATRACENÝ DOKTORSKÝ DÍTĚ !

Prvopočátky zvukových záznamů !

Bylo mi asi tak deset let a maminka se rozhodla rázně skoncovat s mými ustavičnými angínami. Sdělila mi, že půjdu do nemocnice, tam mi vyndají krční mandle. Potom mne hned odveze taxíkem k babičce do Dejvic. Tam budu týden a každý den budu mít k jídlu hrnec zmrzliny. Pod dojmem těchto rozkoší, jak se dále dočtete, jsem byl ochoten podstoupit cokoli. Pana doktora jsem znal, byl to srandista a s maminkou si tykal, byli to spolužáci z lékařské fakulty.

V určený den jsem se s maminkou dostavil do nemocnice a čekal nekonečně dlouho v čekárně. Pak se otevřely dveře a pan doktor řekl „ Tak pojď dál, maminka počká v čekárně, zbytečně by mne rozčilovala“.

V ordinaci bylo veselo a jen tak mimochodem mi sestra píchla jakousi injekci do ruky. Na injekce jsem byl zvyklý a nic mi to neříkalo. Pak mne posadil pan doktor ve vedlejší místnosti na obyčejnou židli a řekl „ Dívej se oknem na ten kostel a až bude mít místo jedné věže dvě, tak mi řekni“. Nevěděl jsem co si mám o panu doktorovi myslet, každému přece musí být jasné, že ten kostel má jen jednu věž! Dospělí jsou divný, kdoví jak to myslel. Se zájmem jsem sledoval, jaké přístroje jsou okolo mne, v ordinaci zatím bylo veselo, vyprávěli si vtipy kterým jsem ještě nerozuměl . Když jsem jen tak vykoukl oknem ven, ta věž kostela se najednou začala kymácet a k mému údivu se začala zdvojovat až najednou byly věže dvě!

Přišlo mi to k smíchu a pan doktor přiběhl a řekl „ Tak že mám pravdu, ten kostel má dvě věže!“ Vůbec jsem se nijak nebál když mi pan doktor píchl otevřenou pusou injekci až do krku. To už jsem seděl na zvláštní židli u mne sestra, pan doktor měl na hlavě kruhové zrcátko a čile rejdil v mém krku. Vůbec to nebolelo, dokonce to nebylo ani nepříjemné. Jen ty zvuky které jsem slyšel z mého krku byly takové zvláštní.

Pak pan doktor řekl „Né abys na mne kašlal!“ Nebylo mi vůbec jasné proč to říká, nemám přeci důvod na něj kašlat! A všechno pokračovalo vesele dál. Potom mne něco v krku neodbytně ukrutně zalechtalo a já automaticky zakašlal, ač jsem se držel, ale neudržel. Hrozně mne překvapilo, jak měl naráz pan doktor zrcátko červené. Druhá sestra okamžitě panu doktorovi zrcátko vyměnila a najednou byl šrumec! Objevil se tam zřejmě další pan doktor, další sestry, najednou i maminka podávala cosi, vtipy ustaly a všechno jen lítalo. Já jsem ustavičně mazal zrcátka do ruda až pan doktor zvolal silným hlasem „ Zatracený doktorský dítě!!“ To mi přišlo strašně k smíchu a další zrcátko bylo nepoužitelné. Pak vzal pan doktor něco jako nůžky, ale místo nožů byla trubka a na konci trubky laso. To mi vstrčil do pusy, cosi ruplo jako když praskne struna a ticho.

Bylo mi nějak lehko a odešel jsem po svých jenže ne k babičce, ale na pokoj mezi mnoho dospělých pacientů. Maminka se mi snažila vysvětlit že musím zůstat v nemocnici a že k babičce půjdu zítra. V ten okamžik mi to bylo jedno a usnul jsem jak špalek. Občas mne vzbudila nějaká sestra, vyplachovala krk odporným smrdutým olejem. Každou chvíli na mne koukal nějaký doktor, všichni se usmívali a pořád budili a otravovali.

Ráno při vizitě se na mne dívalo několik doktorů a ptali se mne, jak se cítím. Řekl jsem že se mi špatně polyká, protože v krku překáží ten uzel. Všichni se dali do hrozného smíchu a aniž by mi cokoli vysvětlili, odešli. Pak přišla maminka, která se uvolnila z práce a vysvětlila mi, že včera během operace praskla jakási důležitá tepna a to byl důvod proč měl pan doktor pořád červené zrcátko. To laso skříplo protrženou tepnu, ale kdyby se to protrhlo znovu, musil být pan doktor nablízku a proto jsem nemohl jít k babičce. Maminka mi slíbila, že jak to bude možné půjdu k babičce a že ta zmrzlina platí!

Také mi maminka vysvětlila, že ten odporný olejíček je penicilin, strašně vzácný a drahý lék, který se dává jen v nebezpečných případech. Přinesla mi knihu „ EXPLORER III“ kterou jsem hltavě četl ( ještě ji mám) mezi ustavičným kontrolováním mého krku. Nic mi v nemocnici nechybělo, i zlatá babička každý den za mnou chodila, ale teprve až za týden jsem směl k babičce jet!

U babičky jsem byl velice rád, i když zmrzlina nebyla, protože se zmrzlinový stroj v cukrárně rozbil. Babička ve své dobrotě jela až někam na Václavské náměstí, kde zmrzlinu sehnala. Mirenka, (paní Mirka Pokorná vynikající klavíristka, která si pro moje potěšení říkala „umělkyně pronárod“), která už téměř dva roky u mé babičky bydlela a studovala konzervatoř, mi zatím vyprávěla neuvěřitelné příběhy, které vyváděla ve škole.

Pamatuji si už jen jednu; Mirenka chodila často navštěvovat svého strýce, českobratrského faráře. S partou kluků a holek vyváděli hrozné lumpárny. Pak Mirenku napadlo vytahat z kostelních varhan píšťaly jedné oktávy a osm kluků a holek na dirigentský povel Mirenky do píšťal foukali. Zahráli tak několik lidových písní a když je to omrzelo nastrkali píšťaly na zdař bůh do varhan. V neděli zasedl varhaník za manuál varhan a ozvalo se něco tak hrozného, že se to nedá ani popsat. Mirenka pak prý nesměla dlouho svého strýce navštěvovat…Abych měl představu, předvedla mi na piáno, jak ty varhany asi hrály. Divím se, že mi ty stehy od smíchu nepraskly.

Pro moje potěšení Mirenka složila upravený melodram „ Zlatý kolovrat“ . Začínalo to „ Okolo lesa pole lán, hoj jede jede mladý pán. Na vraném bujném jede koni, vesele podkověnky zvoní, jede sám a sám“. Kousek to ještě pokračovalo celkem podle Erbena, ale velice brzy se to zvrhlo v hudební líčení drben v kostele při svatbě prince „ takovej mladej a krásnej a bere si takovou vochechuli…“. Pak následovalo líčení svatebního veselí s doprovodem piána a to vždycky přiběhla babička „ Ale Mirenko to přeci nejde!“ „Ale teto, to je přeci svatební veselí“.

Potom Mirenka po bohaté klavírní předehře, začala zpívat „sprostonárodní“ píseň začínající slovy „ Hóóóro horo vysoká jsi, spááádl kocour do podmáááslí a z podmáááslíí do povííídééél úúúmazal si celou prší prší jen se leje…“ přiletěla zlatá babička „Mirenko, je to ještě dítě!!“ „Ale teto, to je národní píseň.“ „Já vím, já ji znám!“ Ze srdce bych přál takovou rekonvalescenci každému!!

Když jsem ve svých 16. letech dal dohromady něco, co vzdáleně připomínalo magnetofon , dotáhnul jsem stroj k babičce, přemluvil Mirenku a natočili jsme ten melodram. Bylo to fantastické a každý řval smíchy i když magnetofon byl bez předmagnetizace a místo mikrofonu posloužil reproduktor o průměru 20cm. Magnetofon měl plynule proměnnou rychlost nosiče, takže na ty čtyři minuty se spotřebovalo asi 700m pásku a nešlo tedy pásek archivovat.

Asi za rok, když magnetofon opravdu začal hrát, chtěl jsem Mirenku přemluvit k záznamu melodramu v poněkud lepší zvukové kvalitě, ale to se mi už nikdy nepovedlo.

Z melodramu zbyl kratinký výsek okopírovaný na malinké desce z rentgenového filmu, kam se vešlo jen 14sec. z „princovy svatby“…

Fotografie z prvopočátků zvukových záznamů.