Ožďany – Základní vojenská služba – rok 1956

OŽĎANY

Když mne důstojník pro věci politické, v „plukovné škole“ v Šahách, vyhodil z radiouzlu a převelel do Ožďan, zabalil jsem magnetofon do kufrů a odnesl do skladu radiotechnických potřeb. Náčelník tohoto skladu byl jeden z mála slušných kluků, také technik, který mi navrhl tykání, ačkoli to byl mazák . Domluvil jsem s ním, že se ozvu a kdybych si nemohl pro magnetofon přijet, aby jej poslal do Prahy.  

Obr.1. Šahy u maďarských hranic - základní vojenská služba.
Obr.1. Šahy u maďarských hranic – základní vojenská služba.

Cesta do Ožďan ubíhala rychle, ale když jsem vystoupil z vlaku v Ožďanech, vlastně v polích, byl jsem dost překvapen. Jak jsem se dostal na „rotu“ v lese na boku „Babina vrchu“, už nevím. Bylo to několik přízemních dřevěných baráků, kde jsme byli ubytováni. Kuchyně, což je na vojně velice důležité, byla výtečná, kuchař byl maďar a dovedl s přídělem potravin opravdu čarovat. Jeho Maďarský guláš, byla nebeská manna! Pro nenažrané ale měl i obalovaný řízek z Rudého Práva.

Jak jsem získal odvahu pohovořit s náčelníkem roty o tom, že by bylo dobré mít na rotě magnetofon, nevím. Náčelník si proto tehdy vymyslel, že nutně potřebuje dvě fotografie amerických letadel, ale to bylo tak tajné, že se fotografie nedaly poslat poštou. Poslal tedy mne pro ty fotografie do Šah osobně a při té příležitosti…  

Obr. 3. Ten obdélník v lese snad byla rota - základní vojenská služba.
Obr. 3. Ten obdélník v lese snad byla rota – základní vojenská služba.

To už jsem sloužil v Ožďanech na vojenské telefonní ústředně a tak nebyl problém zavolat do skladu v Šahách a všechno domluvit. Touto cestou jsem se také dozvěděl, že rozhlasová ústředna v kasárnách Šahy, hned po mém odjezdu vyhořela.

Do Šah jsem přijel odpoledne za nádherného počasí. Měl jsem zvláštní, doslova nadnášející pocit, že mě mohou všichni důstojníci ze Šah vlézt na záda, nespadal jsem už pod jejich velení. Pro jistotu jsem však jejich společnost nevyhledával. Přespal jsem na nějaké posteli ve skladu a ještě před budíčkem jsem odešel přes bránu i s oběma kufry s magnetofonem. Na bráně měli službu známí kluci a tak jsem byl ušetřen vyptávání co to vynáším. Dvě fotografie letadel jsem měl v kapse v zapečetěné obálce a po těch se na bráně také nikdo nesháněl.

Mám matné vzpomínky na cestu vlakem, ale jak jsem se dostal do autobusu, který jel nějak snad od vlaku směrem do Rimavské Soboty nevím. Jen si pamatuji, že řidič autobusu nechtěl po mě, vojákovi, peníze za „ batožinu“ ( oba kufry ) a jen mávnul rukou. Navíc mi zastavil na kopci, kde jsem to měl nejblíže na rotu. Autobus tam neměl stanici a přesto mi řidič sám od sebe zastavil. Měl jsem nádherný pocit.

Obr. 13. Mechanická část magnetofonu shora.
Obr. 13. Mechanická část magnetofonu shora.

I tak jsem se pěkně nadřel, než jsem magnetofon dovláčel na rotu. Bylo tak hrozné vedro, že si to pamatuji dodnes. Na rotě jsem musil hned magnetofon nainstalovat a všichni důstojníci i vojáci, kteří neměli zrovna službu, se tísnili u reproduktoru magnetofonu. Nikdo z nich v životě magnetofon neviděl.
Díky magnetofonu jsem získal možnost podílet se na nejrůznějších akcích-ulejvárnách, tehdy se říkalo zašívárnách.

Na vyhodnocovacím sále, kde se zakreslovaly letící cíle ( letadla ) podle hlášení z radaru na kopci, byly instalovány zářivky. Tehdy to ještě byly novinky, tak se nedivte, že to zdůrazňuji. Každý večer byly veliké potíže s jejich rozsvícením. Mrkaly, blikaly a ne a ne svítit. Napadlo mne změřit napětí v síti. Měl jsem sebou takový voltmetr s přesností tak ± 10%, ale nechtěl jsem věřit tomu co ukazoval. Napětí nepřekročilo nikdy 190V. To potom není divu, že zářivky nechtěly startovat. Vzpomínal jsem co nám o zářivkách na průmyslovce říkal prof. Kodada. Zkusil jsem „ kapacitní“ rozsvěcení tj. dotknout se oběma rukama konců zářivky. Tím vznikne jakási kapacita mezi oběma konci zářivky a zářivka většinou naskočí. Získal jsem tím pověst kouzelníka. A když jeden studený večer nepomohlo nic, vyndal jsem zářivku ze soklů a hadrem ji začal zuřivě třít. Tím se zářivka zahřála, stoupl tlak rtuťových par uvnitř zářivky a po rychlém zasunutí do soklu, zářivka naskočila-nebyl jsem ovšem ušetřen nemravných poznámek. To byl hotový zázrak! Jenže startujte takových patnáct zářivek, to pak je větší horko Vám!

Obr. 5. Nepřesný voltmetr s elektromagnetickým systémem po padesáti letech.
Obr. 5. Nepřesný voltmetr s elektromagnetickým systémem po padesáti letech.

Toto trvalé a značné podpětí mělo neblahý vliv i na magnetofon, který kňoural a leckdy nenaběhnul na jmenovitou rychlost vůbec. Bylo nutno něco s tím udělat. Nejjednodušší by bylo předřadit do síťového přívodu k magnetofonu odbočkový autotransformátor, na kterém by se zvolila vhodná odbočka na vinutí a napětí by se transformovalo na potřebných 220V. Jenže kde na poli transformátor vzít? Pomohl telefon- měl jsem přeci službu na telefonní ústředně!

Obr. 6. Odbočkový autotransformátor navinutý v ruce na voj. posteli v Ožďanech na základní vojenské službě.
Obr. 6. Odbočkový autotransformátor navinutý v ruce na voj. posteli v Ožďanech na základní vojenské službě.

Kluci ze Šah poslali poštou – pošta byla levná – jakýsi vhodný transformátor, jenže zalitý do kompoudu, což je hmota podobná dehtu. Nezbylo nic jiného, než rozdělat ohýnek ( s laskavým svolením náčelníka ) a nad ním celý transformátor rozežhavit do ruda. Potom teprve šel rozebrat. Vyrobit novou cívku z papírové lepenky nebylo nic jednoduchého, ale povedlo se. Potřebné dráty dodala stará relé. Vždy to bylo několik vodičů paralelně- strašná práce- dnes bych to asi psychicky nezvládl. Ale autotransformátor chodil!

Obr. 9. Moje babička v Ožďanech.
Obr. 9. Babička v Ožďanech.

Léto bylo v plném proudu a moje babička ve svém dopise projevila přání mne navštívit. Babička totiž trávila nějaký čas u Mirenčiných ( paní Mirka Pokorná ) rodičů ve Vsetíně. To nebylo tak daleko od těch Ožďan. Popsal jsem babičce co nejpřesněji cestu,. i jak se dostane od nádraží na rotu. Zrovna ten den jsem měl strážní službu a hlídal, aby nás nikdo neukradl. Babička skutečně přišla, mne vystřídali a dostal jsem na celé odpoledne volno. Babička měla sebou svůj prastarý fotografický aparát a pořídila s ním několik fotografií. Dvě se dochovaly a můžete mne vidět jako budoucího mazáka. Já jsem také babičku vyfotografoval, což se povedlo poněkud lépe. Moje dvě fotografie daly dost práce, než jsem je digitálně upravil ke koukání.

Kupodivu se nikdo neposmíval, že za mnou přijela babička, Ožďany bylo takové místo, kde by každý rád uvítal někoho známého a takovou technicky založenou babičku mi každý spíš záviděl.


Obr. 10. Projektor Almo 16 - promítačka film 16 mm používaná na základní vojenské službě.
Obr. 10. Projektor Almo 16 – promítačka film 16 mm používaná na základní vojenské službě.

Každý týden přicházela poštou na rotu plechová krabice s celovečerním filmem z vojenské půjčovny filmů. Krabici ani neotevřeli a poslali na další místo určení. Na rotě byl projektor Almo 16, který jsem docela dobře znal už z dětských let. Projektor byl ale „rozbitý“ a proto se filmy nepromítaly. Když jsem řekl, že projektor znám a pokusím se ho opravit, byl mi okamžitě svěřen. Tušil jsem zradu, ale něco tak barbarského, co teď na sebe prozradím, mi nikdo nebudete chtít věřit. Po zapnutí zesilovače, zesilovač chodil a při ručním protahování filmu budičem zvuku i hrál. Zapnutí motoru způsobilo zeslábnutí reprodukce, ale ještě vše šlo, zesilovač hrál, film projektorem procházel bez potíží. Rozsvícení projekční žárovky způsobilo zastavení motoru a oněmnění zesilovače. Všichni si mysleli, že je to závada projektoru, kterou je nutno opravit. Měl jsem tušení, že to nebude závada projektoru, ale pokles napětí v síti, způsobený zatížením pětisetwattovou projekční žárovkou. Po připojení voltmetru k síti jsem byl zděšen ohromným úbytkem napětí po zapojení projekční žárovky. Nepamatuji si jak kleslo napětí v síti, ale motor ani zesilovač nemohl při tomto podpětí v síti fungovat.

Na převodním transformátoru k projektoru ( celý projektor je konstruován na 120V! ) byl volič napájecího napětí ( 240V 220V 200V ). Zkusil jsem přepojit transformátor na 200V zapnout zesilovač, motor i projekční žárovku a teprve potom zasunout vidlici transformátoru do zásuvky. Projekční žárovka se pomalu nažhavila, motor se zvolna rozběhl, ale jmenovitých otáček nedosáhl.

Risknul jsem to ( byl to přeci vojenský projektor! ) a vynechal jsem celý převodní transformátor a zapnutý projektor, který byl na 120V jsem zapojil do zásuvky s 220V přímo. Projekční žárovka se rozsvítila, motor se rozeběhl a asi po třiceti sekundách ( až se nažhavily elektronky ) se ozval i zvuk. Všichni zírali ( já taky ) v síti totiž pokleslo napětí z 220V na 120V, právě vhodných pro projektor. Od té doby se filmy promítaly, jen jsme musili zablokovat všechny vypínače projektoru, aby šel zapínat a vypínat jen šňůrou do zásuvky. Zhasnutí projekční žárovky vypínačem by způsobilo zvýšení napětí v síti a poškození motoru i zesilovače. Přišli jsme sice o zvuk na začátku každé cívky filmu ( než se nažhavily elektronky zesilovače), ale film jsme shlédli.

Obr. 11. Zesilovač k magnetofonu bez krytu, zepředu.
Obr. 11. Zesilovač k magnetofonu bez krytu, zepředu.

Sedmého října 1956 byl Den armády. Tento den byla vždy veliká sláva. Tenkrát nebylo možno žádnou oslavu začít bez zahrání sovětské a pak naší hymny. Teprve pak bylo možno zahájit oslavy. Je jasné, že hymny měl zahrát můj magnetofon, proč by jinak byl na rotě? Jenže hymny jsem na žádném pásku neměl. Důstojník pro věci politické zahájil pátrání a našel v sousední vsi ve škole, gramofonové desky s oběma hymnami. Domluvil s panem učitelem, že přijedeme a hymny si přepíšeme na pásek. Akce celkem příjemná, znamenalo to další „zašívárnu“. Dostali jsme nákladní vůz „vejtřasku“ jinak V3S a jeli jsme. Mechanickou část magnetofonu jsme drželi s Láďou mezi sebou ve stoje a druhýma rukama jsme se drželi obou postranic – sajten nákladního auta. Zrovna tak další dva vojáci mezi sebou drželi zesilovač pro magnetofon. Odbočkový autotransformátor a další nezbytné doplňky k magnetofonu drželi další vojáci na klíně. Toto opatření bylo nutné, protože nákladní auto si na pérování příliš nepotrpělo a silnice-škoda psát-stejné jako dnes….

Obr. 12. Zesilovač k magnetofonu bez krytu, zezadu.
Obr. 12. Zesilovač k magnetofonu bez krytu, zezadu.

Magnetofon jsme šťastně přivezli do školy, pan učitel s manželkou nás pohostil, prohlédl si magnetofon a s jistými technickými potížemi jsme připojili gramofonovou přenosku na vstup magnetofonu. Při tom nás pan učitel neustále napájel nějakou dobrou kořalkou, kterou jsme neodmítali a kořalka tak přispěla k celkovému průšvihu. Hymny jsem přepsal na pásek s velikými obtížemi, v síti bylo tak hrozné podpětí, že jsem musil gramofonový motorek přepojit na 120V ( to tu chvíli vydržel ), aby se vůbec točil jmenovitými otáčkami. Na odbočkovém autotransformátoru pro magnetofon jsem už neměl žádnou vhodnou odbočku. Odbočka 150V byla málo a odbočka 120V byla moc. Musela vyhovět odbočka 150V. Hymny jsme přepsali, zkontrolovali, ne moc nahlas, bohužel, poděkovali a odjeli.
Na rotě jsme pásek s hymnami opatřili na začátku a konci barevnými blanky, aby nemohlo dojít k záměně, vyzkoušeli před náčelníkem pro věci politické, opět ne příliš nahlas, uznali, že je to v pořádku a připravili k oslavě.

Oslava se konala ve vsi Ožďany v místním kině. Navázali jsme přátelství s panem promítačem a dovolili se, připojit výstup magnetofonu na reproduktorovou kombinaci Tesla 10W za promítacím plátnem. Ve VÚZORT jsme jí říkali „ rakev“. Tato reproduktorová kombinace pro kina měla tvar i velikost rakve a také byla černě natřená, aby za promítacím plátnem nebyla vidět. Rakev měla impedanci 200 Ohmů a na výstupním transformátoru magnetofonu jsem kupodivu našel dost podobnou výstupní impedanci.

Obr. 13. Mechanická část magnetofonu shora.
Obr. 13. Mechanická část magnetofonu shora.

Magnetofon měl na výstupu pouhé 2W, ale s „rakví“ stačil bohatě hrát k tanci a ani jsem ty dva Watty, ve střízlivém stavu, nevyužil. Dnes by bylo nutno použít výkon alespoň o dva řády větší, abychom byli „ In“.
Všechno bylo připraveno, oslava mohla začít. Na dané znamení jsem spustil magnetofon a regulátor hlasitosti nastavil na maximální hlasitost, při ještě snesitelném zkreslení. Začala hrát Sovětská hymna,- ale co to? Něco bylo slyšet navíc a v místech, kde byly pauzy bylo slyšet něco úplně jiného…nějaký mužský hlas doprovázený orchestrem zpíval „Vlak jede krajinou, já jedu za jinou, ale nevím kam..“ . Ve mně ztuhla krev! Okamžitě mně došlo, že to je následek ohromného podpětí v síti u pana učitele a to znamenalo také zmenšený mazací proud a nedostatečně smazaný starý záznam! Co teď? Při zlé vůli by se to dalo hodnotit jako zesměšňování státní hymny, navíc Sovětského svazu! Kradmý pohled do sálu na nastoupené vojáky mne dorazil, řady vojáků se vlnily a na tvářích bylo vidět těžce přemáhaný smích.
Sotva hymny dozněly, bleskově jsem prohodil obě středovky, zapnul záznam a hymny jsem začal mazat. Když již byly hymny téměř smazány, přišel důstojník pro věci politické a řekl „ Dobré to bolo!“ . Z čehož jsem usoudil, že důstojníci mají již něco vypito a snad tu hrůzu přeslechli. Tato příhoda bylo první vážné varování, že kontrola záznamu se musí dělat při značné hlasitosti, jen tak se dají poznat mnohé závady!

Obr. 15. Reproduktorová kombinace Tesla 10W pro malá kina - Vúzortský název rakev.
Obr. 15. Reproduktorová kombinace Tesla

Dnes bych dal nevím co za to, mít ten záznam obou hymen. Dalo by se to dnes improvizovat, ale kde vzít tu písničku „ Vlak jede krajinou..?“ Mne hymny pronásledují.

Po tomto úvodu se rozproudila zábava. K tanci hrál náš orchestr a když již byli hudebníci unavení, převzal hudbu magnetofon. Pak jsme se s hudebníky dohodli, tři kousky zahráli hudebníci a potom tři kousky magnetofon. Místní lidé nosili burčák, víno i kořalku hudebníkům a ti se s obsluhou magnetofonu spravedlivě dělili. Zlili jsme se strašně.

Velice brzo mne napadlo, v době kdy hráli hudebníci, natočit zvukový dokument. To jsem uskutečnil se štábem několika dobrovolníků, víceméně podroušených. Představte si krátký, napnutý stíněný mikrofonní kabel nad tančícími páry, které nad sebou ten kabel rukama drželi. Ten kabel měl průměr 16mm! Já měl co dělat uhlídat záznamovou úroveň, zvlášť když jsem později viděl ručičky modulometru dvě. Hned druhý den jsem pásek se záznamem sestříhal ( nůžkami a filmovým lepidlem ) a opatřil vlastnoručně napsaným a nahovořeným úvodem přímo na „cimře“. Kdo nestříhal pásek se záznamem na vojenské posteli, nemůže se nikdy vžít do situace. Originál záznamu měl  délku víc než 46min. a nůžkami jsem jej upravil asi na 22min. Záznam je otřesný po všech stránkách od začátku až do konce. Několik, tehdy účastníků, nyní starších pánů, při poslechu slzí smíchy. Pro ostatní to musí být hrůza.




Záznam se dočkal digitalizace a je součástí „ VOJENSKÉHO ARCHÍVU“. Nemohl jsem jinak a musil jsem zde ještě udělat několik střihů na počítači, protože se mi to zdálo poněkud silné i po padesáti letech. Zkrátil se tak záznam asi na 8min.

Video záznam Oslava dne armády.

 

Škoda, že jsem si pečlivěji nehlídal páskový archív, byly by tam jedinečné, neuvěřitelné záznamy, kdyby se mi neztratily!

Fotografie Ožďany – Základní vojenská služba – rok 1956



 

Ožďany – Základní vojenská služba – rok 1956  [019]