Maturita v roce 1955 – SPŠ elektrotechnická Františka Křižíka

Střední průmyslová škola elektrotechnická Františka Křižíka, Praha 1, Na Příkopě 16.

Už jako kluk jsem znal knihy prof. Jar. Žáka „Škola základ života“ „Študáci a kantoři“ „Výlet do hlubin študákovy duše“. Znal jsem je dobře a měl jsem je rád. Jenže na průmyslovce to chodilo trochu jinak a nesedělo to s knihami tak dobře.

Až ve čtvrtém ročníku se to najednou změnilo a začalo se to silně podobat příhodám ve zmíněných knihách. Nejenom že vyučující neustále připomínali že „maturita se blíží!“, ale začínaly i jisté dohody a domluvy, co dělat až budete „sedět na potítku“. Vzhledem k tomu, že jsme nematurovali z matematiky a dokonce jsme ve čtvrtém ročníku ani matematiku neměli, připadal mi čtvrtý ročník nejlehčí a nejmilejší. Nemohlo se mi vlastně „ nic stát“, protože jsme nematurovali ani z energetiky, kde té matematiky bylo požehnaně. Ve třetím a na začátku čtvrtého ročníku jsme měli na energetiku prof. Dr. ing. Milinovského, vynikajícího odborníka Obr.2.. Když došlo na nějaké složité výpočty, poodstoupil trochu od tabule a řekl „Na to se vys..te to nebudete nikdy potřebovat a z energetiky vaše třída nematuruje“. Několikrát jsme se chystali jeho nezapomenutelné hodiny natočit, ale než jsme se stačili domluvit, na přinesení magnetofonu, ing. Milinovský zemřel. Ve čtvrtém ročníku jsme měli dokonce tři vyučující energetiky, protože i druhý vyučující zemřel. Třetí vyučující energetiky stále říkal „ještě že nematurujete z energetiky!!“

Diplomovou práci jsme dělali v ČKD. Pracovali jsme ve skupinkách asi po čtyřech a každý ve skupince vypracoval určitou část zadání, ale sestavu museli odevzdat všichni. Když už jsme dostali zadání diplomové práce, šli jsme se s ním pochlubit do konstrukční kanceláře, kde jsme měli před tím praxi. Vedoucí konstrukční kanceláře řekl „Počkejte to mi něco připomíná“, chvíli hledali a pak našli výkresy přesně stejného stroje. Okamžitě nám nechali zhotovit kopie a abychom je mohli pronést přes vrátnici, vycpala se kopiemi Hanka tak, že to bylo k nevíře a při chůzi strašně chrastila Obr.10. Když Olda zhotovil sestavu a chybělo jí jen razítko a nějaká drobnost, řekl „ Chcete to někdo, mně se to nelíbí“ Obr.9. Skočil jsem po nedokončené sestavě a jen jsem jí „dodělal“. Teprve po třiceti letech mi došlo, že mi tak sestavu Olda nenápadně věnoval, protože věděl, že bych ji obtížně zvládal. Olda se k tomu až po třiceti letech přiznal.

Někdy v březnu přišel vyučující energetiky na hodinu, ani nezapsal do třídnice a řekl „Kdo z vás je pokladník?“ Přihlásil se Karel Čapek Obr.8. a vyučující řekl „ Kolik máte v pokladně?“ Karel řekl že asi třicet korun ( že si tu zbytečnost pamatuji ) a vyučující mu řekl „ Seberte se a jděte koupit tlustý provaz, který by mne unesl, abych se mohl jít oběsit, protože BUDETE MATUROVAT Z ENERGETIKY!“

Nastalo nepopsatelné zděšení, protože z ostatních předmětů jsme již maturitní otázky měli. Vyučující do nepopsatelného zděšení řekl „Nedá se nic dělat, zítra vám přinesu maturitní otázky, ty se seřadí v přesně určeném pořadí a budete si je brát shora z hromady! Každý se naučí tu svou otázku a jednu před a jednu za. To zvládnete a byl by v tom čert, aby to nevyšlo!“ Začínala spolupráce študáků a kantorů.

Ruštinářka, prof. Erbenová, nám dávala rady „Nezastavujte se při mluvení, pokud to nebude do nebe volající, nebudu nic slyšet Obr.1. Dále každý si připraví obsah nějakého klasického ruského díla, já to zkontroluji, vy se to naučíte zpaměti a bude li nejhůř, zeptám se co jste četli v originále. Budete-li to umět zpaměti, je vyloučeno, abyste propadli.“ Já jsem dostal obsah díla „Voskresenije“ (Vzkříšení) od L. N. Tolstého. Po revizi překladu jsem celý obsah v „ruštině“ nahovořil na gramofonovou desku z rentgenového filmu. Jejím neustálým přehráváním jsem se obsah naučil zpaměti. Deska se zachovala a je v archivu. Je také přepsána a uložena v digitální formě na CD Obr.14.

Zvuková ukázka 09.

Z češtiny bylo mnoho otázek a každá měla dlouhou odpověď. Protože v té době neexistovaly žádné kopírky, bylo nutno otázky a odpovědi ručně opisovat, což bylo zdlouhavé a hlavně mne to nebavilo. Vyřešil jsem to tak, že jsem si maturitní otázky namluvil opět na gramofonové desky z rentgenových filmů. Desky obíhaly i mezi spolužáky a po letech se jedna vrátila. Deska je uložena v archivu, i její digitální přepis na CD Obr.15.

Zvuková ukázka 8.

Elektrické stroje vyučoval ing. Jarolím a pokud po mně nechtěl nějaké odvozování, nebo rysy, byly „Elektrické stroje“ můj milovaný předmět Obr.3. Je podivné, že se nepamatuji na žádné maturitní otázky, ale jen na památné věty: „ A Fűgner si nezapomene k maturitě vzít dlouhé kalhoty.“ „Rusky neumím, takže to budete mít u mne dobré, ale běda jakmile vám začnu rozumět!“

Pak přišly písemné zkoušky, z nich si pamatuji jen to, že pan ředitel ing.Bobek přišel skutečně s velkými nůžkami, jak je psáno v klasických knihách a rozstřihoval s nimi obálky Obr.4. Vzpomínám, že nepřišel překlad z ruštiny do češtiny jak jsme doufali, ale nějaké technické novinky, což byla katastrofa. Pan ředitel na zoufalé pohledy jen řekl „Však vy to zvládnete!“ Prof. Erbenová chvíli přemýšlela a pak řekla „ Měli jsme knížku Električestvo, tam je hodně zajímavých témat“. Ihned bylo slyšet trhání papíru, které paní profesorka NESLYŠELA. Já jsem psal o elektromagnetech a sklouzl jsem na záznamové hlavy-. vždyť je to taky elektromagnet a ruskou terminologii jsem znal z brožury „ Ljubítělskie magnitofony“

Písemky jsem zvládl nic moc, ale prošel jsem. A nastal „Svatý týden“. Měl jsem SNAHU něco málo se naučit, ale spíš jsem to nechával na vyučujících přesně tak, jak se popisuje v klasických knihách. Podle abecedy jsem šel až druhý den, takže jsem se mohl podívat, jak to bude vypadat a začalo mi být HODNĚ ÚZKO. V úterý jsem opravdu nemohl dospat a myslím, že to teprve na mne dolehlo a bylo mi hodně, HODNĚ úzko. Jak se píše v knihách, dostavil jsem se krásně oblečen a značně pobledlý. Maminka mi radila zhluboka dýchat a za ŽÁDNOU cenu se nenechat vyvést z míry . A mluvit a mluvit. Obojí rady jsem použil a byly to dobré rady!
Začínala Čeština a z literatury jsem vytáhl si Jaroslava Haška. To se nedalo zvorat . Z gramatiky jsem si vytáhl sloveso, a již na potítku mi začalo být horko. Asi jsem vysílal úzkostné signály, protože přísedící prof. Dostál také češtinář „jen tak“ šel okolo potítka. Potichu se zeptal „Co jste si vytáhl z gramatiky?“ Já jsem řekl že sloveso a řekl jsem to tak, že musilo být jasné, že nevím skoro nic. Prof. Dostál tiše řekl „Klid, to bude dobrý“. Když jsem přišel ke zkušebnímu stolu, bylo mi už HODNĚ horko. Ale dýchání zhluboka mělo zázračný účinek. Jaroslava Haška jsem zvládl ucházejícně a teď přišlo sloveso. Po mé pravici seděl náš češtinář prof. Burda, jako zkoušející, jinak dost přísný kantor a po mé levici přísedící prof. Dostál. Já jsem začal něco o slovesu a přerušil mne prof. Burda „ano, ano,správně jste řekl“ a dopověděl to. Najednou vidím před sebou papírek s pokračováním otázky, který mi přišoupl prof. Dostál. Svými slovy jsem řekl to co bylo na papírku a ostatní dopověděl můj zkoušející. To se opakovalo několikrát, až předseda řekl, že by to stačilo. Měl jsem za sebou zkoušku z Češtiny.
Z Ruštiny to bylo podobné. K potítku přišla prof. Erbenová a tiše řekla „Nelekněte se, zeptám se vás co jste četl, aby se to trochu protáhlo“. Zkoušení mělo podobný průběh jako při češtině a nakonec se mně zeptala, samosebou rusky, co jsem četl. Začal jsem chrlit ze sebe našprtaný obsah díla „Voskresenije“ a najednou v půli slova jsem zmlknul. Zvuková ukázka 9.
V tom místě totiž na gramofonové desce, ze které jsem se to učil, byla proříznutá drážka, přenoska přeskakovala a text se stále opakoval. Bylo nutno vždy přenosku postrčit, aby čtení pokračovalo. V paměti jsem si to tak zafixoval, že jsem musel stejnou chvíli počkat s mluvením, než postrčím „přenosku.“ Tenkrát to pochopili jen „bráchové“, kteří o tom věděli a měli z toho UKRUTNOU SRANDU – na rozdíl ode mne! Ale měl jsem za sebou i Ruštinu.
Pak přišla energetika. Šel jsem si vytáhnout rozechvělou rukou otázku, když předseda zkušební komise vzal tu hromádku otázek a zamíchal ji. Úplně jsem ztuhl a v celém těle jsem měl zvláštní brnění. Ve zkušební komisi to zašumělo a já si vytáhl otázku o které jsem neměl nejmenší ponětí. Nejrychleji se vzpamatoval ing.Jarolím, vstal, vzal pod paží předsedu komise a řekl: „Mám chuť na kafe, dáš si taky viď“ a vytáhl nic nechápajícího předsedu zkušební komise ven ze třídy. Na rozsypanou hromádku otázek z energetiky se vrhli třídní s energetikem a začali je rovnat podle domluveného pořadí. Ke mně na potítku přiběhl náš třídní ing. Tuzar Obr.6, vzal mi otázku, kterou jsem si vytáhl a dal mi tu, kterou jsem si vytáhnout měl a kterou jsem uměl. Měl jsem zvláštní pocit, jako že se na to dívám odněkud shora a to co se dělo kolem, mne naplňovalo pocitem bezpečí a strachu zároveň. Když se vrátili předseda komise s ing. Jarolímem do třídy, všichni se tvářili, jako by ten hrozný okamžik neexistoval. Jak jsem se dostal ke zkušebnímu stolu nevím a o průběhu zkoušení nevím nic, byl jsem jak ve strašném snu, ale energetiku jsem měl za sebou také.
Je to k nevíře, ale na elektrické stroje jsem se těšil. Pravda, trochu jsem měl obavy abych si nevytáhl nějaké to odvozování, ale takovou smůlu přeci mít nebudu. Měl jsem štěstí, vytáhl jsem si „trojfázové komutátorové sériové stroje“. Usmál jsem se na ing. Jarolíma a s potěšením jsem kreslil na tabuli schema stroje, charakteristiky a všechno, co k tomu patřilo.
Pak ing. Jarolím Obr.3. přišel ke mně k tabuli a dál se to odehrávalo jako rozhovor na dané téma. Pak se vyučující zeptal „A řekněte mi, kde by se takový stroj mohl používat?“. Uvedl jsem jeřáby, navijáky a kdo ví co ještě a pak jsem si dovolil dokonce zalaškovat, když jsem řekl, že by byl vhodný i pro trakci. Když jsem se trochu popásl na zděšení ing. Jarolíma, dodal jsem, že to bohužel nejde, protože by musely být tři troleje. Ing. Jarolím si oddechl a řekl „No proto!“. „ A co by jste mi ještě řekl o jednofázových komutátorových sériových strojích ?“ A byl jsem doma. Huba mi jela – vysavače, mixery, ruční vrtačky, rozbrušovačky, špatná komutace, lamelové napětí- bylo mi dobře a snad i veselo. Trochu mi sice bylo divné, že se ing. Jarolím při zkoušení ve třídě vždycky perfektně strefoval do látky, která mne příliš nezajímala, zatím co teď u maturity se perfektně strefuje do látky kterou miluji. Škoda, že jsem ani netušil, že mne zná od narození, že to byl kamarád mého otce a že se ve škole snažil mne donutit, abych dělal i trochu jiné věci než jen ty, co mne zajímají. Jako by nade mnou držel ochranou ruku můj táta skrze svého bývalého kamaráda. Krátce bylo to jediné zkoušení, kde mi bylo dobře a dokonce mne mrzelo, když předseda řekl, že by to stačilo.
Potom byla obhajoba diplomová práce, ze které si pamatuji jen to, že moje výkresy jsou hrozné! Sestava je sice dobře narýsovaná ( bodejť, když ji rýsoval Olda! ), ale proč se rozpiska kácí? Krásnou Oldovu sestavu jsem stačil tak „dodělat“, že nikoho ani nenapadlo, že jsem ji nerýsoval já. Nicméně jsem tu diplomku udělal..
Když jsem pozdě odpoledne odcházel od maturity domů, vznášel jsem se asi půl metru nad zemí celou cestu pěšky domů! Byl to tak intenzivní pocit, že jsem si ho uvědomoval a při tom ten pocit nemizel-šel jsem raději velmi opatrně podél domů, aby to se mnou někde neseklo-zřejmně prudce klesl krevní tlak, po strašném stresu. Bohužel do druhého dne to vznášení nevydrželo.
V pátek bylo slavnostní zakončení a tak jsme zas přinesli magnetofon do školy. Než jsme ho stačili zapojit a uvést do chodu, přišel náš vyučující na „slaboproud“ ing. Hložek Obr.5., abychom mu ten stroj ukázali. Trochu jsme se zdráhali ukázat ten strašný stroj odborníkovi, ale po návštěvě VÚZORT — to už ani nemohlo být horší … Pan profesor se chytal za hlavu, říkal jen „proboha“ a „jéžišmarjá“, „jak to vůbec může hrát“, ale když uslyšel jak magnetofon hraje, byl „stife“. Na fotografii vypadá sice ing. Hložek přísně, ale byl to milý a usměvavý kantor. Magnetofon jsme nainstalovali, mikrofon na holi od smetáku jsme postavili před maturitní komisi a natočili jsme zakončovací projev předsedy komise. Předseda maturitní komise se lehce dotkl energetiky a mezi jiným pohovořil i o mých maturitních „úspěších“. Záznam se dochoval a je ve „Školním archivu“ a Zvukové ukázce 10. Klasifikaci maturity si také můžete vyslechnout ze zvukového záznamu. Ale to raději neposlouchejte.
Zvuková ukázka 10.

A šlo se to oslavit! Nějak se mi vykouřilo z hlavy jak a kde ta oslava začala, ale už jsem neměl panický strach z alkoholu, jen jsem si dával pozor a nemíchal různé nápoje. Zařekl jsem se, že musím vydržet až do úplného konce a tak jsme již s neúplnou třídou, ale s třídním ing. Tuzarem zašli do baru někde za Prašnou bránou. Šlo se tam po schodech dolů, kolem velkých akvárií s rybičkami. To už mi dělalo trochu potíže sledovat okolí. Usadili jsme se na jakémsi balkónu u dvou stolů. Dávali jsme si nějaké jídlo a pití, které nenápadně dirigoval třídní, byl to báječný člověk- měl nad námi neznatelný dohled. Celé se mi to nějak rozmazávalo a když někdo cizí zvracel do jakéhosi falešného krbu, strašně mne zajímalo, kam to teče, když pod námi je přízemí. Třídní mi tenkrát tiše poradil, abych se o to nestaral, takové věci se jako „nevidí“. Tady jsem teprve poznával, jak báječný to byl člověk!
Bylo to překrásné posezení, škoda, že tenkrát neexistovaly kazeťáky! Nebo takové videokamery! Ale všechno má svůj konec a tak jsme zaplatili ( maminka mne vybavila mimořádným kapesným) a šli. Pamatuji si, že už bylo světlo, lidi chodili do práce a já s třídním jsem najednou stál před domem v Ostrovní ulici 7. Třídní říkal, že bydlí za rohem a že tedy šel se mnou. Myslím ale že poznal, že jsem vlastně na takovém večírku poprvé v životě a tak se raději ujistil, že jsem došel v pořádku domů.
Doma bylo vyptávání, ale jazyk mi nějak nesloužil, tak jsem si raději lehnul. Je to nezapomenutelné.