Simulant – Základní vojenská služba – Šahy

Život bažanta ( voják prvým rokem na vojně ) v „Plukovné škole“ v Šahách na Slovensku, nebyl nijak lehký. Velitelé čet, kluci jen o rok starší, dělali pravé peklo na zemi klukům jen o rok mladším. Proč, to mi není jasné.

Zvláštní potěšení jim zřejmě dělaly noční poplachy. Řev „Poplach plná polní“ se ozýval téměř každou noc i dvakrát. Zvládal jsem to těžko, ale představa, že odpoledne se aspoň na chvilku dostanu na „radiouzel“ ke svým hračkám, mi stačila k překonání těžkostí.

Někdy na jaře1956 byl k ránu velen „Poplach plná polní“ a s plnou polní byl běh z kasáren po silnici někam do polí. V tu dobu jsem měl docela pěknou sennou (alergickou) rýmu a začínající zánět spojivek. Jak tak běžím s plnou polní na zádech, začalo se mi trochu hůř dýchat-spíš jsem nemohl popadnout dech a nějak jsem si řekl, že už by té buzerace mohlo být dost. Nevím jak jsem překonal svůj stud, ale složil jsem se na zem docela hezky. Několik vojáků přeze mne upadlo, ale jen já zůstal ležet. Svatosvatě jsem si slíbil, že to dohraju až do vítězného konce! Velitel čety řval „Behom vstávat“, ale já zůstal ležet, a pomyslel jsem si, slušně řečeno, „trhni si nohou“. Když jsem se nehýbal, přišel velitel čety už opatrně, já dejchal jak lokomotiva, poulil oči, asi jsem vypadal strašně. Posadil mne k patníku a začal mít starost, jestli to nepřehnal. Já nemluvil, jen sípavě dejchal. Sundal ze mne plnou polní a rozdělil mezi ostatní vojáky ( to mi bylo ještě trapnější, ale teď už jsem to musel dohrát do konce ). Byl jsem zvolna doveden na ošetřovnu, kde už byl jiný lékař, ten mi dal nějaký prášek ( nic proti ničemu ) a pro jistotu mne poslal vlakem, s jedním vojákem jako doprovod, do vojenské nemocnice v Bratislavě.



Někdy odpoledne jsme dorazili do Bratislavy a šťastně našli vojenskou nemocnici. Přijali mne na očním oddělení, protože alergologii tam ještě neměli. Trochu jsem si promnul oči a měl jsem parádní zánět spojivek. Začali mne léčit kapkami do očí, což trochu pomohlo, ale neodstranilo příčinu. Zato večeře byla skvostná! Na oddělení byly také asi tři vojandy – ( netěšte se na erotická líčení! ), které nechtěly ztloustnout a tak jsem měl navíc šlehačku, dorty, panebože to jsem se měl!!!
Druhý den pan primář zcela otevřeně řekl, že neví co se mnou, na alergiky nejsou zařízeni, a tak jsem navrhl, aby zavolal mojí mamince, to je lékařka a ta mu řekne co se mnou je. Pan primář to uvítal a začal volat. To nebylo jako dnes, muselo se ohlásit na ústřednu, že chci Prahu a tak za malou hodinku se uskutečnilo „bleskové“ spojení s Prahou. Ozvala se maminka, předali mi jí a já se ohlásil z nemocnice v Bratislavě. Trochu jsem se pokochal maminčiným leknutím, ale pak jsem jí ujistil, že jsem v pořádku a že předávám pana primáře. Dál se bavili doktorsky a já na očním oddělení zůstal. Měl jsem se jak prase v žitě! S prominutím, ale to nelze jinak vyjádřit.
Dopoledne léčení, pak báječný oběd, potom jsem se šel projít pod rozkvetlé akáty ( na ty jsem byl nejalergičtější! ) a přiživil trochu alergickou rýmu. Zánět spojivek se nelepšil ( bodejť! ) a já musel prodělávat další procedůry. Odpoledne kino, tam nebyly programy moc na výši, a pak večeře a spát. Spaní po tom strašném nevyspání ze Šah, to bylo jak v nebi.

Občas bylo slyšet i jakýsi místní rozhlas, který s úděsným skreslením vyhrával tehdy oblíbené melodie. Druhý den jsem se zeptal pana doktora, odkud se vysílají ty příšerné zvuky a pan doktor řekl, že rozhlasová ústředna je na nervovém oddělení. Že o tom vědí, ale odborníci řekli, že se s tím nedá nic dělat. Zasmál jsem se a pan doktor mne dovedl k panu primáři na nervové oddělení. Pan primář si zoufal, už tam bylo mnoho odborníků, ale nikdo s tím nehnul. Navíc každou chvíli to hoří. Měli tam tutéž rozhlasovou ústřednu Tesla A1, jakou měli v Šahách a kterou jsem proto znal jako své boty. Mnohem lépe než své boty!

Zradu jsem objevil okamžitě, někdo nahradil rtuťové usměrňovací elektronky vakuovými, které byly víc jak trojnásobně přetíženy napěťově (proto to hořelo) a proudově byly přetíženy „jen“asi dvojnásobně. Vysvětlil jsem panu primáři, že tam musí být rtuťové usměrňovací elektronky typu DCG 4 /1000 a nic jiného a že s nimi to bude chodit!

Druhý den odpoledne byly na nervovém oddělení dvě elektronky DCG 4 / 1000. Škoda, že nikdo nemohl vyfotografovat opravu usměrňovače pomocí nástrojů z operačního sálu, to by byl jedinečný snímek! Asi po hodině byla oprava hotova a zařízení opravdu okamžitě chodilo jako hodinky. Moje sláva hvězd se dotýkala! Měl jsem radost přímo dětinskou!

Obr. 1. Rtuťová usměrňovací elektronka DCG4/1000 při práci nádherně svítila. Byla schopna usměrnit až 10000 V při proudu 250 mA.
Obr. 1. Rtuťová usměrňovací elektronka DCG4/1000 při práci nádherně svítila. Byla schopna usměrnit až 10000 V při proudu 250 mA.

Pan primář mi nabídnul, nechci-li zůstat sloužit u něj v nemocnici, ale já blbec odmítnul. Nervové oddělení mi z neznalosti nahánělo strach. Asi po čtrnácti dnech nebeského života jsem se vrátil do Šah.

Důstojník pro věci politické mne okamžitě vyhodil z radiouzlu a převelel do Ožďan u Rimavské Soboty. Ještě jsem stačil v ústředně vrátit ten proražený kondenzátor na původní místo a odjel jsem do Ožďan. Připadal jsem si jako mistr Hanuš a staroměstský orloj.
Druhý den prý chtěl důstojník pro věci politické cosi hlásit rozhlasem, vydalo to strašné zvuky a koncový stupeň vyhořel plamenem. Od té doby, až do konce mé prezenční služby prý  rozhlas v kasárnách nefungoval, protože takovou maličkost nikdo neuměl opravit.

Abych Vám mohl elektronku DCG4 / 1000 po čtyřiceti pěti letech ležení v krabici vyfotografovat v chodu, musel jsem ji 15 min. žhavit, než se všechna rtuť vypařila z elektrod. Po tolika letech pracovala perfektně. Rtuťové páry tvoří šedší pásek na skle nad závitem.



Fotografie Základní vojenská služba Šahy – Simulant



Základní vojenská služba Šahy – Simulant [018]