VÚZORTské žertíky

Ve VÚZORT, ostatně asi v každém zaměstnání, byl téměř každý postižen nějakým žertíkem. Ve VÚZORT ale platil nepsaný zákon, že se nesmí ani trochu cokoli nevratně poškodit. To potom není žertík. Abych začal u sebe, žertík který postihl mne jsem popsal v povídce „Magnetofonové hlavy“.

Můj první „šéf“ lépe vedoucí úkolu, Jirka, byl v létě na dovolené v Rumunsku ( viz povídka „Stanový tábor v Rumunsku“ ) a přivezl si odtamtud asi pět naexponovaných barevných filmů. Nezapomeňte že to bylo v době socializmu, kdy dostat se kamkoli za hranice, bylo téměř totéž jako vyhrát ve Sportce. Zrovna tak barevné filmy se nedaly jen tak koupit, ty bylo nutno kus po kuse zoufale shánět. Tak tedy Jirka se vrátil z dovolené, na stůl si položil ty naexponované kazety s filmem a někam si odskočil. Hned jsme přemýšleli co mu s těmi filmy provedeme. Tryskem jsem letěl do oddělení Filmové techniky a od kluků jsem vyškemral pět asi metrových kusů barevného filmu. Byly to tak zvané blanky- kusy filmu používané jako zaváděcí pásy. Rychle, ale opatrně jsme do Jirkových kazet zasunuli začátek blanku a ten metr filmu nechali válet na stole. Výsledek vypadal, jako kdybychom z kazet film vytáhli ( to by mohl udělat jen barbar ). Když se Jirka vrátil a uviděl na stole tu „spoušť“ chvíli mlčel a pak vypustil z úst takovou řadu nejhorších nadávek, že jsme se až divili. Neodpustil jsem si blbou poznámku „Jirko, na těch filmech stejně nebyly žádný obrázky“. Ani taková průhledná narážka Jirku nezarazila v soptění i když věděl že jsme všichni fotoamatéři a již z toho důvodu bylo nemožné, že by se někdo z nás chtěl „ podívat na obrázky“.

Když se konečně zhroutil na židli, vzal do ruky jednu kazetu, nastrčený blank vypadl a Jirka viděl že z kazety vykukuje jen začátek jeho opravdového filmu. To už jsme dál nečekali a zamkli se na záchodě. Jirka pak řekl že viděl rudě a nebyl schopen uvažovat logicky o tak průhledném žertu.



 

Obr. 1. Jirka - VÚZORTské žertíky
Obr. 1. Jirka
Obr. 2. ing. Pavel - VÚZORTské žertíky
Obr. 2. ing. Pavel

Mému kolegovi a dobrému kamarádovi ing. Pavlovi jsme zas provedli jiný žert. O Pavlovi je známo, že je profesionálně dokonalý fotograf svateb. Přesně ví kam se postavit pro nejlepší záběr, jak clonit, kdy zmáčknout. Prostě profesionál. Fotografoval také naší i Markétinu a Jirkovu svatbu.

Jednou ráno jsem přišel do práce a nad Pavlovým stolem visel vyvolaný negativ nějaké velice důležité svatby. Přišel také Pavel a vysvětlil nám o jak důležitý negativ jde. To ovšem neměl dělat, protože se na plné obrátky rozběhla představivost, co mu s negativem vyvedeme. Pavel odešel do mlékárny pro mléko a do samoobsluhy pro housku. To znamenalo s frontami tak čtvrt hodiny času na naši lotrovinu.

Velice opatrně jsem vzal cenný negativ a letěl za vedoucím oddělení Filmové techniky ing. Milanem. Vysvětlil jsem mu náš záměr a oba jsme letěli do temné komory. Každý z nás vzal jeden konec vzácného negativu do ruky a opatrně jsme negativ napnuli. Pak jsme rozsvítili červené světlo a pod napnutý negativ jsme napnuli stejně dlouhý positivní film. Co nejlépe jsme jednou volnou rukou oba filmy k sobě přitlačili a na dvě sekundy rozsvítili světlo v komoře. Tak jsme odhadli správnou exposici positivu. Zatím co Milan bleskově vyvolával positiv, já jsem s největší opatrností vzácný negativ svinul a pečlivě uzavřel do krabičky, aby se mu nic nestalo.
Sotva se vyvolaly nějaké obrázky, bez oplachování hodil Milan positiv do čerstvého ustalovače. Jen se trochu positiv ustálil, vymáchali jsme jej ve vodě a stejným postupem jsme z tohoto ještě mokrého positivu udělali duplikační negativ. Na tomto duplikačním negativu byly tytéž obrázky, ale byly strašně neostré, kvůli špatnému kontaktu filmů a neobyčejně odbytému fotochemickému zpracování. Já jsem ještě mokrý duplikační negativ táhl po zemi, aby se na něj nachytal prach a smetí, trochu jsem tu a tam odloupl emulzi, zkrátka hrůza! Tento strašlivý duplikační negativ jsme Pavlovi pověsili nad stůl, tam co visel ten vzácný negativ. Ten pravý negativ jsme pečlivě uložili Pavlovi do stolu. Když Pavel přišel s mlékem a houskou, byla místnost plná zvědavců. Pavel řekl „To známe, to je jinej film, dejte sem ten pravej!“. Já jsem řekl zkroušeným hlasem: „ Víš Pavle, paní Kozlová tu uklízela a ten negativ jí spadnul do kýblu a eště s ním vytřela, snažili jsme se to zachránit, ale nepovedlo se nám to“. Pavel odložil láhev s mlékem, pohlédl na film, přestal žvýkat housku a řekl „Proboha to je ten negativ!“ Vzal opatrně duplikační negativ pod vodovod a snažil se vrátit emulzi na původní místo. Mezi zuby drtil strašné kletby a slova, která jsme od něj nikdy neslyšeli.
Najednou Pavel zmlknul, podíval se na film proti světlu a to už jsme načekali a spasili se útěkem na záchod. Při pohledu proti světlu bylo totiž vidět přefotografovanou perforaci, která místy zasahovala až do obrázků. Tak byla odhaleno, že jde o duplikační negativ. Z pečlivě uschovaného negativu pak byly opravdu krásné fotografie.

Pan Josef byl nejstarším členem našeho oddělení Záznamu zvuku a všichni jsme mu říkali přátelsky „dědku“. Bylo k nevíře, ale snad denně dědek něco někomu provedl. Třeba dal na dno Standovy tašky těžký transformátor a dobrák Standa ten transformátor nosil v tašce pár dní. Denně měl někdo namazanou kliku u dveří hořčicí, Pavlovi přilepil Epoxidem láhev od mléka k okennímu parapetu.
Samozřejmě jsme to dědkovi vraceli, ale nebyli jsme schopni mu konkurovat. Jednou jsme přišli na báječný nápad: tradiční lepení papíru od Olomouckých syrečků pod stůl jsme nahradili pomazáním lopatek stolního ventilátoru Olomouckým syrečkem. Dědek nadával, kdo mu tam zas zasmrděl místnost a vzal na pomoc stolní ventilátor. Jak správně tušíte, místo vyvětrání vznikl nedýchatelný puch. Mělo to tak strašný účinek, že se nedalo dýchat smrady na celé chodbě

Náš vedoucí dílny ve Vokovicích, pan Josef, kterému jsme všichni říkali Pepíčku, byl skutečný Mistr, který uměl všechno nač jste si vzpomněli. Když jsem za ním přišel s tužkou, od ruky načmáraným obrázkem a ujistil ho, že to nespěchá, sotva jsem došel nahoru volal, že jsem špatně sečetl kóty a jestli platí ALESPOŇ ta celková délka. Odpoledne to bylo hotové a při tom jsem Pepíčka nikdy neviděl uštvaného nebo ve špatné náladě. Ale ani Pepíček neušel kanadskému žertu.
Pepíček nám dovoloval „fušovat“ na všech strojích, kromě Astoby. To byl univerzální švýcarský stroj, soustruh, frézka, bruska na kulato i na plocho. Krátce přesný stroj pro nástrojaře. Všichni jsme to respektovali a nikoho ani nenapadlo „fušovat“ na Astobě-ta BYLA POSVÁTNÁ byla jen pro Pepíčka. Přesto Pepíček před odchodem domů vždy uschoval řemen od Astoby, takže by nikdo na Astobě ani pracovat nemohl.
Nevím už při jaké příležitosti mne s Jardou napadlo, nahradit schovaný řemen od Astoby isolační bužírkou (která byla ráda že v řemenici držela a ani zapnutí motoru by nepřežila). Místo soustružnického nože jsme upnuli velký rezavý hřebík a do univerzály jsme upnuli prkénko používané při vrtání na vrtačce. Astobu jsme opatrně posypali jen jemnými dřevěnými pilinami, aby s jí nic nestalo. Všechna světla jsme v dílně vypnuli, jen lampičku na Astobě zapnuli a vypnuli hlavní vypínač. Všechno jsme to dělali za vydatné pomoci Pepíčkova šéfa ing. Milana -který se snadno nechal přemluvit pro každou „špatnost“.
I když jsem ráno přišel velice brzo, přišel jsem pozdě. Pepíček přišel ještě dřív a aniž přesně zjistil co se stalo, když zapnul hlavní vypinač a viděl Astobu, hrozně řádil. Běžel za Milanem a hrozně rozzuřen vykládal, že mu někdo „fušoval“ na Astobě. Milan se mu snažil vysvětlit, že snad nebude tak zle a teprve když rozzuřeného Pepíčka dotáhl k Astobě a ten se přesvědčil, že je to kanadský žert, vzal to jako dobrý vtip. Dnes je mi dobráka Pepíčka líto, ale každý jsme si nějaký ten žert zažili.



 

Obr. 3. Pepíček u své Astoby - VÚZORTské žertíky
Obr. 3. Pepíček u své Astoby
Obr. 4. Josef S. Dědek - VÚZORTské žertíky
Obr. 4. Josef S. Dědek

Až po zahájení výstavy v Moskvě jsme do Moskvy posílali právě dokončený magnetofon s proměnnou rychlostí nosiče, pro měřicí účely. V Moskvě byl náš šéf, protože uměl perfektně rusky. Protože jsme znali jeho perfekcionalismus, nasadili jsme místo jedné elektronky v magnetofonu s proměnnou rychlostí „čuďák“ z hořlavého filmu. Čuďák se zapaloval žhavicím napětím té elektronky. Byli jsme si jisti, že si Jirka napřed stroj vyzkouší, než ho vystaví jako exponát, protože jiný postup by byl proti jeho zásadám. Jenže vznikl nějaký zádrhel a magnetofon zapnul bez vyzkoušení přímo na výstavě. Po zapnutí asi za pět sekund se vyvalil ze stroje děsný mrak kouře, který Jirka okamžitě, podle charakteristického smradu, identifikoval jako „čuďák“. Aby byl průšvih větší, musel vysvětlit hasičům, že to není třeba hasit. Jakmile se vyvalil mrak dýmu z „čuďáku“, bylo Jirkovi okamžitě jasné, kdo v tom měl prsty. Ještě štěstí, že Moskva je tak daleko, než se Jirka vrátil, vystydl a připustil, že porušil svoje zásady.

Vúzortské svatby byly vždycky velice vzrušující. Každému jsme něco vyvedli a ti co svatbu tajili a prozradilo se to, strašně odpykali nejen svatbu, ale i to utajení.

Svou svatbu s Helenkou nebudu popisovat, ta je ve zvuku i obraze v rodinné kronice. I když jsem svatbu netajil, právě z obavy z prozrazení, měl jsem sebou ve svatebním obleku pilku na železo, kombinačky a nůžky na plech.

Obr. 5. Náš šéf - VÚZORTské žertíky
Obr. 5. Náš šéf
Obr. 6. Zdeněk - VÚZORTské žertíky
Obr. 6. Zdeněk

Zdeněk, významný člen technickoekonomického oddělení svou svatbu tajil, ale neutajil. Prozradilo se to, ale jen hodinu před obřadem, takže jsme nestačili nic extra připravit. Bleskově jsme vzali „handku“, ruční třicetipěti milimetrovou kameru, která způsobovala strašný hluk, vrzání a pískot a napájela se ohromným akumulátorem o váze snad 20kg. Bleskově jsme se dopravili na nějaký pražský zámeček kde se konala svatba. Když nás Zdeněk uviděl strašně zbledl. Během obřadu jsme, se strašně vrzající a ječící kamerou točili, až nás oddávající poprosil, jestli bychom to nemohli natočit až po obřadu. Venku před zámečkem byl ohňostroj z hořlavého filmu (tenkrát byl hořlavý film zcela běžný), kde novomanželka málem chytla. Novomanžele a svatební hosty jsme pro filmové záběry dvakrát hnali po zámeckém schodišti nahoru a dolu, a nakonec jsme zděšenému Zdeňkovi dali do ruky film z kamery, protože celá akce se točila na blank. (Film určený jako zaváděcí pás).

Kolegovi Zdeňkovi K, z našeho oddělení, který raději svatbu netajil, jsme připravili koncert. Protože byl členem našeho oddělení a bral si techničku z rozhlasu, půjčili jsme si z Národního Technického Muzea fonograf a málo opotřebovaný váleček s kupletem „Já jsem Anka z Hloubětína “-nikdo neměl ponětí, co na tom válečku bylo. Při cestě autem Jirky S na svatební obřad, přetrhlo se lanko od spojky. Vytáhli jsme zbytek lanka do kabiny a pomocí kombinaček tahali za zbytek lanka. Řazení převodových stupňů se pak dálo asi takto: řidič zařval „Řadím“ na to kolega zatáhl za lanko od spojky a zařval „ Vypnutá“ na to řidič přeřadil a kolega povolil lanko. Příhoda nás měla varovat a raději na svatbu nejezdit. Ale dojeli jsme k obřadní síni a nainstalovali fonograf. Když si svatebčané měli vybrat hudbu, řekli jsme, že hudbu obstaráme sami. Úředníci zírali na fonograf s ohromnou exponenciální troubou vyděšeně, v životě nic takového neviděli, ostatně svatebčané, krom Zdeňka také ne. Na dané znamení jsem spustil fonograf. Kdo nikdy neslyšel fonograf, nemůže si další dost dobře představit. Nakřáplý křičící mužský hlas uvedl název skladby a autora, a fonograf spustil se strašným řevem „Já sem Anka z Hloubětína já mám hoši ráda…..“.

Novomanžel těžce udržoval smích, zatím co nevěsta měla kamennou tvář. Kamenné tváře měli i nevěstiny rodiče. Když kolega přišel po líbánkách do práce, řekl, že novomanželka s ním dva dny nemluvila. Nevěsta se totiž jmenovala Anna a bydlela v Hloubětíně. .

Fotografie k VÚZORTským žertíkům



 

VÚZORTské žertíky [044]